neděle 22. září 2013

Srbská radikální strana II. část


Vojislav Šešelj
Vzhledem k tomu že tento muž je dominantní a vedoucí osobností Srbské radikální strany a zároveň jedním z předních představitelů a teoretiků srbského nacionalismu, bylo by dobré zmínit pár slovo o životě a kariéře tohoto muže před založením Srbské radikální strany. Jeho další životní osudy pak budou popsány v následující části textu, jež se věnuje historii strany.  Rodina Šešelj pochází z dolní Hercegoviny. Samotný Vojislav Šešelj se narodil 11. října 1954 v Sarajevu. Studoval nejprve práva na univerzitě v Sarajevu, roku 1977 přešel na univerzitu v Bělehradě. Zde se roku 1979 stal nejmladším doktorem práv v tehdejší Jugoslávii. Tématem jeho práce byla „Politická podstata militarismu a fašismu“. V letech 1981-1984 pracoval jako asistent profesora politologie na Sarajevské univerzitě, jeho předmět se jmenoval, „Teorie války“.

Do politiky se poprvé zapojil v 17 letech, kdy se stal členem Svazu komunistů Jugoslávie. Později však zavrhl komunistickou ideologii a stal se, kritikem režimu a disidentem. Na počátku 80. let vstoupil do kontaktu s nacionálně orientovanými srbskými intelektuály v Bělehradě a začal stále otevřeněji vystupovat proti komunistickému režimu. To vedlo k tomu, že byl roku 1984 v politickém procesu odsouzen za „kontrarevoluční činnost“ k 8 letům vězení. Nejvyšší soud Jugoslávie mu však trest opakovaně snížil. Po celé Jugoslávii se objevovaly protesty proti jeho odsouzení, podepisovaly se petice za propuštění, navíc sám Šešelj začal držet protestní hladovku. O jeho situaci se začal zajímat i zahraniční tisk. To vše nakonec vedlo k tomu, že byl po 22 měsících ve vězení v roce 1986 předčasně propuštěn.  

Po té se přestěhoval do Bělehradu a začal se živit psaním a vydáváním knih. V roce 1989 jej v exilu žijící četnický vojvoda Momčilo Djujić, jenž byl jedním z předních velitelů srbského nacionalistického odboje z dob druhé světové války, jmenoval srbským četnickým vojvodou. Jednalo se o ocenění za jeho zásluhy při obraně srbských národních zájmů. 

Historie a činnost Srbské radikální strany
Na přelomu let 1989 a 1990 se v Jugoslávii, stejně jako v řadě jiných zemí, hroutil komunistický režim a došlo k znovuobnovení pluralitního systému. To vedlo ke vzniku řady politických stran a hnutí.  Proces vzniku Srbské radikální strany byl zahájen 6. ledna 1990 kdy skupina stejně smýšlejících lidí, v níž byl také Vojislav Šešelj, vydala v Bělehradě manifest o založení Srbského svobodného hnutí. Zakládající sjezd Srbského svobodného hnutí se konal 23. ledna 1990 v Batajnici a je považován za první celostátní sjezd SRS. 14. března 1990 pak došlo ke sjednocení tohoto hnutí s odtrženou frakcí Srbské národní obnovy (jež vznikla z prvního antikomunistického sdružení v Srbsku) v jejímž čele stál spisovatel a novinář Vuk Drašković. Spojením těchto dvou organizací dochází ke vzniku Srbského hnutí obnovy. Později však došlo k rozporům mezi Vojislavem Šešeljem a Vukem Draškovićem. To vedlo k rozpadu hnutí a ke vzniku dvou samostatných organizací. Zatímco frakce vedená Vukem Draškovićem si ponechala původní název hnutí, tak Vojislav Šešelj a jeho příznivci založili 18. června 1990 Srbské četnické hnutí. Tehdejší státní orgány však toto nové hnutí odmítli zaregistrovat. V té době začíná toto hnutí shromažďovat dobrovolníky a posílat je do Chorvatska, kde rostlo etnické napětí mezi Chorvaty a Srby, tito dobrovolníci zde měli bránit tamní srbskou menšinu.

V říjnu 1990 byl Vojislav Šešelj podruhé z politických důvodů zatčen a uvězněn. Záhy však byl propuštěn, avšak ještě v témže měsíci byl podruhé zatčen a odsouzen. O několik týdnů později byl znovu propuštěn a prakticky ihned poté kandidoval v prvních pluralitních prezidentských volbách v Srbsku, jež se konaly 9. prosince 1990. Umístil se na pátém místě, obdržel 96 277 hlasů (1,91%).

23. února 1991 se konal v Bělehradě druhý celostátní sjezd hnutí, na něm došlo ke sloučení Srbského četnického hnutí s většinovou částí Lidové radikální strany, kterou vedl Tomislav Nikolić. Tak došlo toho dne ke vzniku nové politické organizace, jež přijala název Srbská radikální strana. Předsedou se stal Vojislav Šešelj a Tomislav Nikolić se stal jeho zástupcem. V doplňujících volbách do srbského parlamentu v okrese Rakovica v červnu 1991 byl Vojislav Šešelj zvolen poslancem.

V létě 1991 vypukla občanská válka v Jugoslávii, nejprve se krátce bojovalo ve Slovinsku, pak se otevřený krvavý konflikt rozhořel v Chorvatsku a následujícího roku se přenesl i do Bosny a Hercegoviny. SRS a Šešelj hlásali v tomto období organizovali dobrovolnické jednotky z řad členů a sympatizantů SRS a posílali je bojovat na frontu. Sám Vojislav Šešelj opakovaně navštěvoval bojiště.

27. dubna 1992 se konaly předčasné parlamentní volby. Srbská radikální strana na nich zaznamenala ohromný úspěch, neboť obdržela 29,2% hlasů a umístila se tak na druhém místě. V parlamentu obdržela 73 mandátů. Radikálové po té podporovali menšinovou vládu Miloševićovi Socialistické strany Srbska. Tato spolupráce trvala pouze jeden rok. Další předčasné parlamentní volby se konaly 13. prosince 1993. SRS v nich tentokrát zaznamenala propad, obdržela 15,6% hlasů a získala tak 39 křesel. Spolupráce s režimem Slobodana Miloševiće byla ukončena a radikálové přešli do opozice.

Třetí celostátní sjezd SRS se konal 30. ledna 1994 v Bělehradě a došlo během něj ke sjednocení radikálů ze Srbska se sesterskými radikálními stranami z Černé Hory, Republiky Srbské a Republiky srbské Krajiny. V září 1994 byl Vojislav Šešelj z politických důvodů opět zatčen a ve vězení byl až do září 1995. V prosinci 1995 byla podepsána dohoda v Daytonu, jež ukončila válku v Bosně. Za srbskou stranu ji podepsal Milošević, přičemž jej za to Šešelj ostře kritizoval, neboť s Daytonskou dohodou nesouhlasil. V květnu 1996 se konal v Bělehradě čtvrtý celostátní sjezd strany, na němž byl přijat nový stranický program. V komunálních volbách v Zemunu roku 1996 radikálové uspěli a Vojislav Šešelj se stal jeho starostou. V té době zorganizoval Šešelj v Srbsku návštěvy Jean-Marie Le Pena a Vladimíra Žirinovského.

V parlamentních volbách 21. září 1997 dosáhla Srbská radikální strana ohromného úspěchu, získala 32,8% hlasů a umístila se tak na druhém místě a obdržela 82 mandátů. Ještě úspěšnější ovšem pro radikály byly prezidentské volby. V prvním kole, jež se konalo rovněž 21. září 1997 obdržel Vojislav Šešelj 27,3% hlasů, skončil jako druhý a postoupil tak do druhého  kola prezidentských voleb. V něm získal 49,1% hlasů a stal se vítězem. Volební účast však ve druhém kole byla menší než požadovaných 50% a tak byly volby prohlášeny za neplatné a musely se opakovat. V prosinci se pak prezidentské volby konaly znovu. Šešelj v prvním kole obdržel 32,2% hlasů a opět postoupil do druhého kola, v něm pak získal 37,6% hlasů. Tyto volby již byly uznány za platné a prezidentem se stal socialista Milan Milutinović. Je však prakticky jisté, že volby byly zfalšovány režimem Slobodana Miloševiće, který si přál, aby v nich zvítězil jeho socialistický kandidát. SRS proti pravděpodobnému falšování voleb pouze verbálně protestovala. Radikálové totiž nechtěli vyvolávat větší nepokoje proti Miloševičově režimu, aby tak nenarušovali národní jednotu, v době kdy srbský národ čelil hrozbě války.

Roku 1998 začíná Šešelj opět spolupracovat s Miloševićem a SRS vytváří koaliční vládu se Socialistickou stranou Srbska. Vojislav Šešelj se stává místopředsedou vlády. Jejím předsedou byl socialista Mirko Marjanović. V této době se Srbsko ocitlo ve velmi těžké situaci, neboť povstání albánských separatistů v Kosovu přerostlo v otevřený válečný konflikt. Na stranu Albánců se pak na jaře 1999 připojilo NATO a zahájilo bombardování Srbska. Milošević se po 78 denním brutálním bombardování rozhodl kapitulovat a v červnu 1999 souhlasil s podpisem Kumanovské dohody, která ukončila válku. Na jejím základě Srbsko vyklidilo Kosovo a správa této provincie byla předána mezinárodnímu společenství. Radikálové byli ostře proti podpisu této dohody a na protest rezignovali na své funkce ve vládě. Krátce nato se ovšem svých vládních postů opět ujali, s odůvodněním že si to žádají národní zájmy. Ve vnitrostátní politice bylo nejvýznamnějším počinem společné vlády radikálů a socialistů, přijetí zákonů, jež omezovaly prozápadní opozici. V lednu 2000 se konal pátý celostátní sjezd SRS. V říjnu téhož roku se zhroutil režim Slobodana Miloševiće a k moci se dostává prozápadní koalice tzv. demokratických stran. Následně se konají předčasné parlamentní volby a je odvolána vláda radikálů a socialistů.

V těchto volbách zaznamenala Srbská radikální strana svůj do té doby nejhorší výsledek, obdržela jen 8,6% hlasů a umístila se na třetím místě. V parlamentu získala 23 křesel. V éře nového prozápadního režimu v Srbsku se SRS ocitla v opozici a je v ní nepřetržitě až dodnes. V září 2002 se konaly prezidentské volby, Vojislav Šešelj na nich obdržel 23,2% hlasů a skončil na třetím místě. Volby však byly neplatné, neboť k urnám přišlo méně než 50% oprávněných voličů. V prosinci téhož roku se tudíž volby konaly znovu. Vojislav Šešelj během nich obdržel podporu Slobodana Miloševiće, který doufal, že Šešelj dokáže zvítězit a svrhnout prozápadní režim. To se však nestalo, Šešelj obdržel 36% hlasů a skončil na druhém místě. I tyto prezidentské volby byly neplatné vzhledem k malé účasti voličů. 


V lednu 2003 vznesl mezinárodní soud pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii obžalobu proti Vojislavu Šešeljovi. 24. února 2003 se Šešelj dobrovolně vydal Haagskému tribunálu a od toho okamžiku až dodnes je v Haagu vězněn. Na začátek soudu čekal tři a půl roku až do listopadu 2006. Haag viní Šešelja z tzv. verbálního deliktu, tedy z toho že svými projevy podporoval zločiny proti lidskosti a porušování zákonů a pravidel války na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Jedná se o naprosto nesmyslné obvinění, neboť Šešelj byl v době kdy, byly války vedeny v opozici a neměl podíl na moci. Proto jej tribunál viní z toho, že svými projevy vyburcoval jiné lidi ke spáchání zločinů, což je opět z právního hlediska nesmyslné obvinění a ani za více než 11 let trvání soudu nebyl haagský tribunál schopen cokoliv Šešeljovi dokázat. Šešelj je přitom celých 11 let vězněn, aniž by byl nad ním vynesen jakýkoliv rozsudek. Hrozí mu, že bude odsouzen až k 28 letům vězení. Hlavním důvod proč byl na Šešelja vydán zatykač je ten, že v něm jak prozápadní režim v Bělehradě tak i Washington a Brusel, viděli hrozbu pro své zájmy v Srbsku. Proto jej raději odstranili ze srbské politické scény, aby nehrozilo, že se dostane k moci a zkříží jim tak jejich plány.

Šešelj však i přesto nadále zůstává předsedou Srbské radikální strany a je jím nepřetržitě až dodnes. Po jeho odchodu do Haagu převzali vedení strany jeho zástupce Tomislav Nikolić a generální tajemník SRS Alexandr Vučić. Oba tito politici jsou velmi schopní, mají charisma a dokázali Šešelja úspěšně zastupovat. V té době se SRS stává hlavní alternativou pro voliče nespokojené s novým prozápadním režimem. To se projeví již při prezidentských volbách v listopadu 2003 kdy kandidát radikálů Tomislav Nikolić obdrží 46,2% hlasů a zvítězí tak ve volbách. Ty jsou ovšem znovu neplatné, neboť k volbám přišlo opět méně než 50% voličů. Během následných předčasných parlamentních voleb v prosinci 2003 SRS triumfuje, obdrží 27,6% hlasů a stává se tak vítězem parlamentních voleb. V parlamentu získá 82 mandátů. Žádná významná politická strana však není ochotna s radikály spolupracovat a tak zůstávají v opozici. V tomto roce se konal také šestý celostátní sjezd radikálů.  

Další pokus o zvolení prezidenta Srbska, tentokrát úspěšný, se konal v červnu roku 2004. Tomislav Nikolić v prvním kole prezidentských voleb opět zvítězil a obdržel 30,6% hlasů. V druhém kole obdržel 45,4% hlasů a podlehl tak kandidátovy prozápadní Demokratické strany Borisi Tadićovi. V parlamentních volbách v lednu 2007 Srbská radikální strana znovu vítězí. Získává 28,6% hlasů a 81 mandátů. Po té byl Tomislav Nikolić zvolen předsedou parlamentu, krom jeho radikálů a socialistů pro něj hlasovala také konzervativní Demokratická strana Srbska. Ve funkci ovšem zůstal pouhých 5 dnů, neboť tzv. demokratické strany se opět dohodly na společné koaliční vládě a SRS tak zůstala v opozici. Nikolić po té na funkci předsedy parlamentu rezignoval. V lednu 2008 se konaly prezidentské volby. Opakovala se stejná situace jako v předchozích volbách. Tomislav Nikolić v prvním kole obdržel 39,9% hlasů a opět zvítězil. Ve druhém kole získal 48% hlasů, jednalo se tedy o těsnou porážku, prezidentem se opět stal prozápadní Boris Tadić. V květnu téhož roku se konaly předčasné parlamentní volby. SRS sice získala 29,5% hlasů, i přesto ale skončila až na druhém místě. Vítězem voleb se stala nově vzniklá prozápadní koalice demokratických stran. V parlamentu zasedlo 78 radikálních poslanců.

V září 2008 došlo v Srbské radikální straně k rozkolu, který ji citelně oslabil. Srbská radikální strana byla dlouhodobě trnem v oku Washingtonu a Bruselu, především pro to že stále hrozilo, že by se mohla dostat k moci a osvobodit tak Srbsko od nadvlády západu. Západním tajným službám se podařilo s pomocí korupce a slibů podílu na moci získat na svou stranu část vedení SRS včetně Nikoliće a Vučiće. Oba tito přední politici toužili po moci a věděli, že se k ní mnohem snáz dostanou, pokud budou spolupracovat se západem. Celý tento proces je zdokumentován v depeších amerických diplomatů, jež byly zveřejněny na Wikileaks. Formálním důvodem pro rozkol se stala dohoda o stabilizaci a přidružení Srbska k EU, o níž měl hlasovat srbský parlament. SRS samozřejmě měla, jakožto strana odmítající vstup Srbska do EU, hlasovat proti dohodě. S tím však nesouhlasil Tomislav Nikolić a na protest rezignoval na funkci zástupce předsedy SRS a na funkci předsedy poslaneckého klubu radikálů. Poté založil spolu s dalšími 17 poslanci radikální strany, kteří se připojili na jeho stranu, nový poslanecký klub. Centrální celostátní vedení SRS v té době již vědělo o napojení Nikoliće na americkou ambasádu a tak na svém jednání rozhodlo o vyloučení Nikoliće a 17 rebelujících poslanců ze strany. K nim se pak přidal také další přední radikál, dosavadní generální tajemník SRS Alexandr Vučić. Rezignoval na všechny své funkce ve straně a připojil se na stranu Nikoliće. Společně pak v říjnu založili novou stranu, jež nesla název Srbská pokroková strana.

Pro Srbskou radikální stranu se jednalo o citelnou ránu, především kvůli odchodu dvou předních charismatických osobností z vedení strany, Nikoliće a Vučiće. Navíc nově vzniklá Srbská pokroková strana zpočátku vystupovala silně vlastenecky a tak se jí podařilo přetáhnout na svou stranu velkou část členské základny SRS a především podstatnou část voličů SRS. Radikálové tak ztratili pozici nejsilnější politické strany v Srbsku, kterou měli již od roku 2003. Po rozkolu a odchodu dosavadních předáků strany, byl novým předsedou poslaneckého klubu radikálů zvolen Dragan Todorović. Poté jej Vojislav Šešelj pověřil vedením strany. Srbská pokroková strana se v té době stala nejsilnější opoziční stranou. Jednalo se o přímo geniální tah Washingtonu, neboť tak pod kontrolou neměl již jen vládu, ale také nejsilnější opoziční sílu a nadvláda západu nad Srbskem tak byla posílena a potvrzena. Postupem času se pokroková strana stále více a otevřeněji profilovala jako strana prozápadní, to vedlo řadu bývalých radikálů k tomu, aby ji opustili a vrátili se zpět k SRS. Pro pokrokáře to však již nebyla velká ztráta, neboť si za tu dobu stačili vytvořit pevnou pozici na politické scéně a získat množství nových členů.

Parlamentní a prezidentské volby v květnu 2012 dopadly pro SRS katastrofálně. V parlamentních volbách obdržela pouhých 4,6 % hlasů a nepřekročila tak potřebnou 5% hranici pro vstup do parlamentu. Poprvé se tak stala mimoparlamentní stranou. Jedná se o její nejhorší výsledek. V prezidentských volbách byla kandidátem radikálů manželka vězněného předsedy Jadranka Šešelj. I její výsledek byl ale velmi špatný, dostala pouhých 3,78 % hlasů. Novým zástupcem předsedy, jenž je pověřen vedením strany, se tehdy stal Nemanja Šarović. Je však třeba zdůraznit, že volby byly falšovány prozápadním režimem. Kdyby proběhly poctivě a bez manipulací, pak by se SRS zcela jistě dostala do parlamentu. Sice by i tak byl její výsledek špatný, ale na vstup do parlamentu by určitě stačil. Těsně před volbami se americká ambasáda v Bělehradě nechala slyšet, že si nepřeje vstup SRS do parlamentu. To je patrně jeden z hlavních důvodů proč bělehradský režim zabránil SRS ve vstupu do parlamentu. 

Strana i přes tyto velké nesnáze zůstává nadále velmi aktivní a věrná svému programu. Neustále tvrdě kritizuje prozápadní režim a často pořádá protirežimní demonstrace. V současnosti již není propagování sjednocení všech srbských zemí příliš aktuální a tak jsou v posledních letech hlavními tématy SRS boj za udržení Kosova v rámci Srbska a odpor ke vstupu do NATO a EU. Dalším důležitým tématem, jemuž se dnes SRS věnuje, je odpor proti liberálním úpadkovým hodnotám, jež západ vnucuje Srbsku, jako např. práva homosexuálů atd. Dále se SRS zasazuje za sociální spravedlnost a je ostře proti divoké privatizaci, kapitalismu a tunelování, k nimž dochází v režii prozápadního režimu. Hlavním heslem SRS v posledních volbách bylo: „Za svobodné Srbsko a sociální spravedlnost!“. Dále se SRS zasazuje za co nejužší spolupráci s Ruskem i s dalšími antiamerickými režimy ve světě. Předseda strany Šešelj je již 11 let vězněn v Haagu, přičemž je souzen pouze pro verbální delikt a tribunálu se ani tak nepodařilo mu cokoliv dokázat. V současnosti čeká na vynesení rozsudku, k tomu by mělo dojít na podzim, avšak tribunál vynesení verdiktu zatím neustále odkládá.
...

Redakce Revolta.info by Vás ráda upozornila, že již tento týden budete mít možnost na živo vyslechnout názory a položit dotazy čelním představitelům SRS. V rámci návštěvy srbských kamarádu pořádají studentské hnutí Červenobílí v Brně a Evropská fronta solidarity pro Kosovo v Praze dvě přednášky, které se budou zabývat problematikou Kosova a Metochije, ale i například nedávnou válkou na Balkáně. Na obě přednášky jste všichni srdečně zváni.