V reportáži jsme Vás již informovali o naší cestě na Kosovo a humanitární pomoci, kterou jsme poskytli tamním Srbům, jež žijí v neobyčejně těžkých podmínkách okupace a útlaku. Mimo jiné jsme pomoc poskytli také základní škole Sv. Sávy v obci Paralovo v okrese Novo Brdo. Ředitel této školy Milentije Dedić nám poskytl rozhovor, v němž nám popsal jak těžký je život Srbů v ghettech na Kosovu, jaký teror a hrůzy zažívali na počátku okupace a jakým způsobem je Albánci dodnes utlačují. Dnes má tato škola pouhých 18 žáků, avšak před válkou měla 100 žáků. Důvodem rapidního úbytku žáků je teror a útlak, jemuž jsou Srbové na Kosovu vystaveni. Albánci provedli v Kosovu po skončení války etnickou čistku a většina Srbů musela uprchnout ze svých domovů. Na Kosovu, v enklávách jako např. Paralovo, zůstala jen malá část původního srbského obyvatelstva. O tom jak vypadala naše návštěva této školy a jakou humanitární pomoc jsme jí poskytli, se můžete dočíst v naší reportáži. Teď již přejděme k samotnému velmi zajímavému rozhovoru.
Jaký je život Srbů ve vaší obci a všeobecně na Kosovu a Metochiji?
Žijeme zde velmi těžce, pracovní místa jsou zde jen ve školství a zdravotnictví, nic jiného zde nefunguje. Ohromné množství lidí zůstalo bez práce, velká část z nich žije jen z minimální sociální podpory. Práci ve školství a zdravotnictví i sociální podporu nám zajišťuje srbská vláda. Dostáváme také humanitární pomoc a to především od humanitární organizace „Majka devet Jugovića“ díky její pracovnici Svetlaně Stević. Tato humanitární organizace pracuje v rámci Srbské pravoslavné církve. Dodává lidem především potraviny, každý den rozdává jídlo nejchudším spoluobčanům a také dětem v základních školách, včetně té naší. Ona (myšleno humanitární organizace „Majka devet Jugovića“, pozn. redakce) je pro nás hlavním pramenem životní energie.
Co nám můžete říct o vaší škole?
Naše škola dosud normálně funguje, pracujeme dle osnov vydaných Srbskem. Plat dostáváme pravidelně. Bohužel však máme jen málo žáku. Do školy chodí mnohem menší počet dětí než před válkou. Podmínky pro fungování školy jsou však velmi těžké. Školní pomůcky a další materiál pro fungování školy dostáváme díky humanitární pomoci, jako je např. ta, kterou jsme dostali od vás. Stejně tak dostáváme pomoc také od dalších organizací. Sami vidíte jaká je zde situace, děti jsou zde pod velkým tlakem, jenž je způsoben politickou situací a podmínkami, v nichž musí žít. Nikdo neví, co nás čeká v budoucnu, nevíme ani co bude zítra, to vše jsou problémy, jež mají na tyto děti veliký vliv.
Jaké jsou vaše vztahy s Albánci? Jsou problematické či nikoliv?
Přímo naší škole Albánci problémy nedělali. Avšak naše vesnice má problémy s Albánci, jež žijí v našem sousedství. Nejvíc problémů nám způsobují tím, že vhánějí svůj dobytek na naše pole a zahrady a tak nám ničí úrodu. Ohroženy jsou hlavně okrajové části naší vesnice, ze všech nejohroženější jsou pak samoty Stanenkovci a Perišić. Ostatní části naší obce nejsou tak moc ohrožené. Veliký problém nám ale způsobuje to, že Albánci uzurpovali náš majetek, např. lesy, pole či pastviny, jež se nacházejí dál od vesnice.
Slyšeli jsme, že na Kosovu dochází či docházelo také k fyzickým útokům albánských extrémistů na Srby, má s podobnými útoky zkušenosti i vaše komunita?
Ano, docházelo k těmto útokům i zde, hlavně po skončení války po té co se stáhla jugoslávská armáda. Po jejím stažení začal opravdový teror, Albánci nás napadali ze všech stran. To trvalo několik měsíců a pak se situace postupně zklidňovala. Docházelo zde tehdy k hrozným věcem. Já jsem zde byl do června roku 1999, po té jsem žil až do roku 2005 mimo Kosovo ve městě Kruševac ve středním Srbsku. Takže dobu nejhoršího teroru jsem nezažil. Ale 28. června 1999 byl Albánci zavražděn můj bratr, zavraždili také mého bratrance. Celá má rodina musela uprchnout z Kosova do jiných částí Srbska. Na Kosovu jsem tak z celé rodiny zůstal jen já.
To nám je velmi líto, je to velmi smutné.
Ano je to hrozné, ale takové věci se zde bohužel běžně děly. Většinou po skončení války. Mého bratra zabili jeho albánští sousedi. Zabili ho jen proto, že je Srb. Vraždu spáchali ve chlévě, když můj bratr krmil dobytek. Podobné věci se zde po válce děly zcela běžně. V té době naši lidé ani nesměli vycházet z domu, ze strachu aby je nezabili. Každou noc se střílelo. Já jsem byl tehdy v roce 1999 ředitelem školy. I přes velmi těžké podmínky se tehdy mým kolegům podařilo obnovit chod školy krátce po začátku školního roku v září 1999. Před tím jsme museli všechny školní dokumenty i záznamy o žácích skrýt u mne doma, aby nedošlo ke zničení těch dokumentů. Byly totiž velmi důležité pro další fungování školy. S pomocí jednotek KFOR pak začala opět fungovat naše škola, stejně jako školy v dalších enklávách.
Řekl jste nám, že dnes žije ve vaší obci mnohem méně lidí než před válkou a že i počet žáků je mnohem menší. Tolik lidí opustilo vaši vesnici právě kvůli teroru, o němž jste mluvil?
Ano, museli odejít, byl na ně vyvíjen tlak ze všech stran. Několik měsíců po válce trvalo období, kdy Albánci zavraždili každého Srba, kterého potkali. Nikdo proti tomu nezasahoval a KFOR zklidnil situaci teprve po několika měsících. Říká se, že velení KFOR souhlasilo s tím, aby Albánci několik měsíců po skončení války volně vraždili Srby. Já osobně tomu ale nevěřím, protože něco takového by ze strany KFOR bylo velmi nelidské. K většině vražd ovšem došlo až po skončení války. Např. zde došlo po skončení války k organizovanému všeobecnému útoku Albánců na naši vesnici. Téhož dne došlo ke stejnému útoku i na ostatní srbské vesnice.
Měli jste možnost se nějak bránit?
Ne, to jsme nemohli. Neměli jsme žádnou možnost se bránit, byli jsme bez prostředků k obraně. Bylo to hrozné.
Jak reagovali vojáci KFOR?
Vojáci KFOR neudělali nic, aby těmto útokům zabránili. Jen stáli stranou a nezasahovali. Vojákům KFOR řekli jejich velitelé, že jsou Srbové zvířata a zločinci. Jejich nadřízení jim říkali, dávejte si pozor na Srby, jsou to zvířata a jsou nebezpeční. Vojáci, kteří zde přišli, s námi po čase začali komunikovat a zjistili, že to vůbec není pravda. Ale říkali nám, že mají své rozkazy a že je musí uposlechnout. Byli zde vojáci ze Španělska, Portugalska, ale také z Česka i z jiných zemí. Když se s námi blíže seznámili tak nám říkali: „Dostali jsme instrukce, že jste špatní, že jste zločinci a že vraždíte, ale zjistili jsme, že ve skutečnosti to vůbec není pravda a že jste dobří lidé. Ale máme své velení a to musíme poslouchat“. Takové informace o nás jim dávalo jejich velitelství. Proto zde také každých 6 měsíců posílali nový kontingent vojáků, aby si k nám ti vojáci, kteří zde již byli, nevytvořili příliš přátelský vztah.
Jak vnímáte politickou situaci ve vztahu ke Kosovu?
Co se týče politické situace, ta je velmi špatná a to bez ohledu na to, že naše vláda usiluje o zachování Kosova v rámci Srbska. V Bruselu podepsali naši vládní představitelé dohodu o normalizaci vztahů s Kosovem. Zatím se ještě neví, co přesně ta dohoda obsahuje a co přinese. Stejně tak nikdo zatím neví, co přinesou jednání srbské vlády a vlády Kosova (zprostředkovaná EU, pozn. redakce), uvidíme, jak se bude situace nadále vyvíjet. Nikdo neví, o čem přesně jednají představitelé naší vlády s Hašimem Tačim (premiér Kosova, pozn. redakce).
Jaká je situace srbských uprchlíků, kteří se vracejí na Kosovo?
Kosovo bylo kdysi čistě srbské. Naše situace se však postupně zhoršovala. Docházelo ke zhoršování jak za první tak i za druhé světové války a stejně tak i po druhé světové válce. V době druhé světové války zde byla stejná situace jako teď. I za druhé světové války Albánci masově vyháněli náš národ z Kosova. Když se pak po válce naši lidé měli vrátit do svých domovů, bylo jim to zakázáno. Stejná situace je i teď po skončení poslední války. I teď se mluví o návratu srbských uprchlíků, ale kde se mají vrátit? Tady nemají žádné podmínky k normálnímu životu. Je zde několik rodin, které se vrátily. Většinou se jedná o starší lidi. Mladých lidí se vrátilo jen velmi málo. Sice byly navrátilcům postaveny nové domy, ale ihned po návratu museli čelit tlaku Albánců, kteří jim neustále ztěžují život a chtějí je přimět, aby znovu odešli. Všeobecně se vrací velmi málo lidí. Hlavní problém je především ten, že zde lidé nemohou žít v bezpečí. Místní Albánci nás znají, jakmile se někteří Srbové vrátí, vědí přesně, odkud přišli, kdo jsou jejich příbuzní a toho všeho využívají k tlaku na navrátilce i jejich příbuzné.
Jaká je aktuální bezpečnostní situace na Kosovu?
Je zde opravdu velmi těžký život, avšak bezpečnostní situace se pomalu zlepšuje. Nadále, ale občas dochází k násilnostem. Uvedu Vám příklad z poslední doby. Před třemi měsíci odešel jeden ze zaměstnanců naší školy do svého lesa kácet stromy. Všichni zde přesně vědí kde je hranice mezi lesy, které patří Srbům a které Albáncům. On však ve svém lese narazil na Albánce, kteří káceli a kradli jeho stromy. Podobných krádeží se Albánci běžně dopouštějí na srbském majetku a kosovská policie proti tomu nijak nezasahuje. Mezi ním a albánskými zloději, pak došlo k potyčce, během níž v sebeobraně jednoho Albánce zabil a druhého zranil. Musel tak jednat, aby ubránil sebe a svůj les, nic jiného mu nezbývalo. Kosovská policie jej neprodleně zatkla a teď je ve vězení. Když se však Albánci dopouštějí vražd, krádeží a útlaku na Srbech, kosovská policie proti nim nijak nezasahuje a netrestá jejich zločiny. Celá jeho rodina (myšleno rodina Srba, který v sebeobraně zabil albánského zloděje, pozn. redakce) musela poté, co došlo k tomuto incidentu, uprchnout do Srbska. Byla totiž ohrožena ze strany Albánců, neboť ti chtěli vykonat krevní mstu a vyvraždit celou tu rodinu, jako odvetu za zabití toho albánského zloděje. Naštěstí jim ale nestihli nijak ublížit a rodina včas utekla.
Děkujeme za rozhovor
...
Čtěte také:
