Zorganizovat
pomoc, těžce zkoušené srbské menšině žijící na Kosovu a Metochii, ve spoustě z
nás už klíčilo delší dobu. Přesto jsme se spíše zaměřovali na pomoc lidem
žijící v naší zemi. Tento rok se ale sešla shoda okolností a parta lidí, kteří této
solidární akci více než nasvědčovali. Od samého začátku jsme v kontaktu s
kosovskou humanitární organizací, která je pod patronací srbské pravoslavné
církve. Po bližších rozhovorech zjišťujeme, že nejsme jediní nacionalisté z
Evropy, kteří s touto organizací spolupracují. Postupně dolaďujeme poslední
detaily pomoci a v rámci našich možností vybíráme místa a konkrétní lidi, ke
kterým bude konečná pomoc směřovat.
Nějaký
čas dopředu, skrze různé webové stránky a projekty zveřejňujeme grafiku s výzvou
o finanční podporu této akce. Konečně přichází „den D“ a my vyrážíme směr Srbsko.
Cesta ubíhá v celku bez problémů a naše posádka se díky znalostem tamních
poměrů jednoho z nás dozvídá velice zajímavé a cenné informace o problematice
Kosova, novodobého Srbska a Balkánu obecně. Cestou nám hrají i srbské lidové
písně, které jsou v zemi stále nejoblíbenějším žánrem hudby.
Konečně
překračujeme hranice Srbska a míříme směr Bělehrad, do kterého dorážíme v
podvečer. Parkujeme nedaleko hlavního vlakového nádraží. Poblíž našeho
místa parkování narážíme na hrůzné memento zločinného bombardování Bělehradu
západními státy z roku 1999. Okolí místa je již plně opraveno, přesto
vybombardované budovy (sídlo generálního štábu) zůstávají v nezměněném stavu,
který má všem přítomným napovědět jakou hrůzou si zdejší obyvatelé museli
prožít. Bombardován samozřejmě nebyl pouze generální štáb armády, ale také
například tak nebezpečné cíle jako byla státní televize a nebo dokonce největší
bělehradská porodnice, ve které se ten den narodilo 70 miminek, která byla
naštěstí bezpečně evakuována.
(Pozůstatky bombardování Bělehradu z roku 1999 - Generální štáb armády)
Pořizujeme
jen pár rychlých fotek a už spěcháme na předem dohodnutou schůzku se Srbskou radikální stranou, která se má konat v jejich hlavním sídle.
Srbská
radikální strana
Strana
byla založena v roce 1991 a ještě do nedávna byla nejsilnější stranou v Srbsku.
V roce 2003 a 2008 s přehledem vyhrála tamní volby se ziskem 46,23% respektive
39,99%. Bezpochyby nejznámější postavou strany je její předseda Vojislav Šešelj, který v roce 2003 získal v
prezidentských volbách přes 40% hlasů. Pár měsíců po volbách byl na něj
Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii vydán zatykač. Jeho
obvinění se skládá z absurdního tvrzení o jakémsi výroku, který měl vyzývat
Srby k páchání násilí na ostatních národnostech bývalé Jugoslávie. Skutečný
smysl výroku byl ale takový, že pouze vyzval Srby, aby na sobě rozhodně
nehodlali nechat páchat násilí a v případě ohrožení života a zdraví se bránili.
Šešelje na zatykač reagoval tak, že se 24. února 2003 sám soudu vydal. Do
dnešních dnů (!) je Vojislav držen na vazbě, kde mu bylo v počátcích procesu
všemožně znemožňováno se svobodně hájit. Byl mu například nuceně přidělen
právník, přestože o něj předseda Šešejle nestál. Sám je totiž vystudovaným
právníkem a profesorem na bělehradské právnické fakultě.
V
současné době bohužel již strana nedisponuje takovou lidovou podporou na celosrbské úrovni. Přesto ale zůstává zastoupena v nižších správních jednotkách,
jako jsou například radnice atd.
V
sídle strany jsme byli přijati vyšším vedením strany, které se skládalo z
místopředsedy Dejanem Mirovićem, předsedou stranické organizace bělehradské
městské části Staré město Miljanem Damjanovićem, šéfkou kabinetu a
intelektuálem strany Danem Cvijanovićem, který mimo jiné pracuje jako
neurochirurg.
Místopředseda
strany nám představil všechny přítomné, kteří pocházeli ze všech možných částí
Srby obývaných enkláv. Některé příběhy byly velice zajímavé. Nebylo nouze o
nucené vystěhovaní Srbů a podobných nespravedlností. Například předseda
bělehradské organizace pocházel přímo z Kosova a vyprávěl nám svůj nelehký osud
během války a následné okupace.
(V sídle Srbské radikální strany)
Celá
schůzka probíhala v hlavní kanceláři vězněného šéfa strany. Kancelář
byla velice krásně vyzdobena obrazy, které odkazovaly na srbskou historii či pravoslavnou
církev. Podél jedné zdi byla ohromná knihovna, která mimo jiné zahrnovala i
přes 150 knih napsaných samotným předsedou. Na čestném místě visela i šavle
darovaná od samotného Saddama Husseina, se kterým měla strana velice dobré
vztahy. Nechyběly ale ani dary od běloruských a ruských představitelů.
Po
našem představení si představitelé strany vyslechli problémy českých
nacionalistů a obyčejných lidí v naší zemi. Během více jak dvou hodinové
diskuze došla řada snad na každé téma. Nás osobně zajímali nejvíce názory na
bývalou Jugoslávii, Tita, současnou proevropskou srbskou vládu, divokou privatizaci a hlavně
problematiku Kosova a Metochie. Činitelé strany projevili při diskuzi více než
excelentní znalosti české historie. Několikrát byla zdůrazněna spřízněnost
českého a srbského národa (ale i slovanské sounáležitosti), která byla během
historie prokázána především ze srbské strany (viz roky 1938, 1968).
(Šavle darovaná samotným Saddamem Husseinem)
Závěrem
diskuze jsme si vyměnili kontakty a domluvili se na případné spolupráci. Od
představitelů Srbské radikální strany nám byla věnována necelá desítka knih od
vězněného předsedy Šešeljeho v angličtině. Z celé diskuze máme více než
pozitivní dojem a do budoucna se těšíme na případnou spolupráci s tak
profesionální nacionalistickou stranou, jakou Srbská radikální strana bezpochyby
je.
Po
rozloučení jsme se rozhodli si projít část Bělehradu a posedět v typicky srbské
hospůdce, kde nám k poslechu zahrála i živá hudba. Po nezbytném posílením se dobrým
jídlem a pitím se na noc vydáváme směr Kosovo. Díky několika úžitečným radám od
přátel z radikální strany se připravujeme na vstup do Kosova.
Kosovo
Okolo
ranních hodin pomalu dorážíme k hranicím s Kosovem. Připravujeme si pasy a
doufáme, že nikdo nebude řešit auto plné oblečení a hraček pro srbskou
minoritu. De facto bez problému překračujeme hranice a míříme směr hlavní město
Priština.
Priština
Sice
nemáme čas na důkladnější procházku města, ale díky našemu bloudění, které je
asi takovým folklórem celé naší cesty, město v celku dobře poznáváme. Kdybychom
měli pár slovy toto město popsat, asi bychom zvolili slovní spojení, které by
mělo poukazovat na obrovských stavební ruch a rozvoj města, do kterého tečou
peníze z celého západního světa. Město je z velké většiny tvořeno Albánci. Na
každém rohu můžete vidět americké vlajky, napodobeniny sochy svobody či dokonce
sochu Bila Clintona v nadživotní velikosti. Vedle amerických vlajek jsou ještě
častějším jevem vlajky Albánské, které jsou vidět snad na každém druhém domu v
celém Kosovu. Během jednoho nákupu jsem zjistili, že tyto vlajky zde stojí pouhé
jedno euro a jsou nejspíše dotované, proto jsou tak častým jevem.
(Pomníky UCK, které jsou roztroušené napříč celým Kosovem a Metochií)
Po
průjezdem Prištinou míříme do nedaleké Gračanice, kde se nachází enkláva Srbů a
pravoslavný klášter ze 14. století, který je na seznamu památek UNESCO. Celý
klášter je obehnán vysokou zdí na které je naistalován žiletkový drát - běžná
realita pravoslavných památek na Kosovu. V areálu kláštera sídli i humanitární
organizace, která nám pomáhá s výběrem lidí, ke kterým bude směřovat naše pomoc.
Opět nás uvítávají velice přátelští lidé. Zde se domlouváme na zorganizovaní
pomoci a dalším putování po Kosovu.
Místní
lidé nám vyprávějí své zážitky s Albánci, kteří jim například již více jak
3 měsíce blokují vodu a elektřinu pouštějí jen někdy. (Tyto zážitky nejsou
rozhodně ojedinělé a v následujícím textu se o tom můžete více přesvědčit.)
Po
vyložení našeho nákladu v prostorách humanitární organizace v Gračanici
vyrážíme k poznávání tohoto srdce srbské kultury a národa. Náš další cíl nese název
Devič. Jedná se o ženský pravoslavný klášter vystavěný ve 14. století. Cestou
směrem ke klášteru míjíme nespočet různě velikých památníků teroristické
organizace UCK, které jsou rozprostřeny po celém území Kosova. Po menším
bloudění, dorážíme po nezpevněné, nijak značené cestě ke klášteru. K úžasu všech
přítomných je celé okolí Deviče obehnáno žiletkovým drátem a na každém rohu se
nachází sloup s bezpečnostními kamerami. Na příjezdové cestě jsou postaveny
zátarasy a provizorní bunkry s pytli s pískem a vojenské stanoviště, kde vás
bez kontroly a předložení pasů do areálu kláštera nepustí. Většina z nás je jak opařená
vařící vodou a jen těžko chápe proč takováto masivní opatření.
(Ženský klášter Devič)
Přijíždíme
přímo ke vstupu do kláštera, kde se potkáváme s jednou ze šesti řeholnic, která
nás provází po celém klášteře. Uvnitř svatině jsou vidět zbytky přenádherných
fresek, které odkazují na světce pravoslavné církve. Během diskuze se sestrami
se dozvídáme, že klášter byl v roce 1999 a 2004 vypálen Albánci. Díky těmto
fanatickým útokům se bohužel nezachovala většina fresek. Bez stále kontroly
vojáků by jistě klášter dlouho nevydržel. Loučíme se s místní sestrou,
pořizujeme pár fotek a míříme dál.
(I takovýto pohled na rozbořený kostel není v Kosovu vyjímkou)
Jeden
z dalších cílů naší cesty je sídlo pravoslavní církve na Kosovu - PečkaPatrijarchát. Když ale sídlo nacházíme, slovinský voják nám u zátarasů před
klášterem sděluje, že je dnes klášter uzavřen, ale důvod nám zůstává utajen. Z areálu vyjíždělo ale veliké množství automobilů se značkami EU, takže je
možné, že se zde konala nějaká schůze.
(Vstupní brána do kláštera Visoki Dečani)
Hodiny
ale přibývají a my dále pokračujeme k jedné z nejkrásnějších památek - ke
klášteru Visoki Dečani. Cestou ke klášteru míjíme většinou jen albánské vesnice.
Konečne nacházíme klášter, ke kterému vede opět velice střežená cesta obehnaná
žiletkovým drátem a zátarasy. U vstupu do kláštera hlídají italští vojáci KFOR,
kteří nám opět berou pasy a pouštějí nás dovnitř. Zde se nás ujímá jeden
řeholník, který nás vede dovnitř kláštera, který pochází taktéž ze 14.
století. Vnitřek kostela je vyzdoben překrásnými freskami, kterým vévodí
Kristus Pantokrator. Dostává se nám velice zajímavá přednáška, která má
návaznost i na srbskou historii. Poté co opouštíme kostel kvůli blížící se bohoslužbě,
jsme pozváni na mále občerstvení. S velikým nadšením přijímáme. Dostáváme
klášterem pálenou rakiji, která je na celém Balkánem typickým nápojem. Od mnicha
se dozvídáme, že klášter byl několikrát (od roku 2000) napaden Albánci, kteří ho
dokonce již několikrát odstřelovali minomety a granáty. Vojáci KFOR ale nikdy
nic nevyšetřili. Loučíme se s místním mnichem, který nám ještě nabízí přespání
a pohoštění a míříme do srbské enklávy Veliká Hoča.
(Visoki Dečani)
Veliká Hoča
V
Dečani nás upozorňují ať se vyhýbáme cestování za tmy. Prý to může být dosti
riskatní. Navíc Albáncům zní čeština dosti podobně jako srbština, což může být u některých jedinců dost velký problém. Přesto v noci
cestujeme a projíždíme v celku bez problémů velké množství albánských vesnic a
měst. Konečně dorážíme do města, které se nachází nedaleko námi hledané srbské
vesnice. Má to ale jeden háček, celé město je plné Albánců. Naše navigace odmítá
fungovat a tak nám nezbývá, než se jít zeptat Albánců na cestu. Místo srbštiny
volíme raději angličtinu, ale velká část osazenstva místního baru není vůbec
ochotna s námi komunikovat, až na jednu vyjímku. Asi tak 28 letý mladý Albánec,
nám vysvětluje a kreslí cestu kudy se do vesnice dostaneme. Poté když slyší, že
se mezi sebou bavíme česky, začíná mluvit srbštinou s jistým dialektem a s
oddychem říká, že je rád, že nemusí mluvit svojí špatnou angličtinou. Cestu nám
vysvětluje venku před barem. Kolem procházející Albánci, při zaslechnutí
srbštiny, házejí velice zajímavé obličeje, ale u nich to také naštěstí končí. Po detailním vysvětlením cesty se s námi loučí obětím a přeje nám hodně štěstí.
Kolem
10 hodiny večer a za úplné tmy, vjíždíme po hliněné cestě konečně do místa
našeho spánku do srbské vesnice, která je ze všech stran obklíčena albánskými
městy - do Veliké Hoče. Zde hledáme místního Popa, který nás vede do jednoho
domu, kde jsme u velice příjemné Srbky ubytovaní. Večer ještě navštěvujeme místní
obchůdek, kde doplňujeme zásoby jídla a pití (musíme zde vyzvednou úžasnou
kvalitu a chuť místních klobás, které už u nás asi zapomněli vyrábět).
Od
místních se ještě dozvídáme, že ve vesnici žilo před válkou okolo 1300 lidí, dnes jich není ani polovina. Jsou zde i časté případy útoků Albánců, kteří
dělají různé nájezdy na vesnici, kdy kradou dobytek a vše, co má nějakou
hodnotu. Samozřejmě, že Srbů se nikdo nezastane. Policie, která je většnou
složena z bývalých příslušníků UCK takovéto případy nikdy neřeší a vojáci
mezinárodních sil taktéž ne. Kdyby se ale někdo ze Srbů rozhodl bránit, bylo by
vše naopak.
Ráno
je pro nás připravena rychlá snídaně a nezbytná štamprle místní rakije.
Přesouváme se zpět do Gračanice, kde máme sraz se srbem Ivanem, který pracuje v humanitární organizaci, která nám se vším pomáhá. Cestou nazpět se ještě
stavíme na skok v Prištině, kde nakupujeme školní potřeby, sladkosti, čistící
prostředky a drogerii pro Srby, kterým bude mířit naše pomoc.
(Nákup humanitární pomoci pro Srby)
Nakládáme
více jak 8 pytlů pomoci do Ivanova auta, se kterým jede ještě náš po okraj
naložený vůz a míříme do prvního cíle naší pomoci.
Základní
škola svatého Sávy
Místní
základní škola se nachází ve vesnici Paralovo v okrese Nové Brdo a v současné
době má 18 žáků (3 předškolní). Před válkou měla škola více jak 100 žáků, ale
díky strachu, vyhrožování a nasílí ze strany Albánců většina Srbů z oblasti
odešla.
(Vítání chlebem a solí v srbské škole na Kosovu)
(Diskuze s učitelským sborem)
Po
příjezdu do školy nás uvítávají místní žáci a učitelských sbor školy. Dvě
holčičky jsou oblečené do místního lidového kroje a nesou nám na uvítanou
upečený chleba se solí jako výraz pohostiností a díku. Jsme doprovozeni do
místní sborovny, kde na nás čeká bohaté pohoštění. Opět nemůže chybět místní
rakije. Pouštíme se do velice zajímavého rozhovoru s učitelským sborem, který nám
popisuje jak funguje školství na Kosovu. Škola zatím běží podle srbských
osnov a je financována srbskou vládou. Od nového školního roku (září 2013), je ale
přichystána nová školská reforma, která je v kompletní režii albánské vlády,
takže nikdo neví co a jak bude.
(Rozdávání balíčku s pomocí místním žákům)
Za
všechny učitele nejvíce mluvil ředitel školy Milentije Denić, který ihned po
začátku okupace v roce 1999 přišel o bratra, kterému ho zavraždili Albánci jen
proto, že byl Srb. Jeden z učitelů mluvil i o jiné základní škole nedaleko té
jejich. V roce 1971 bylo v jednom ročníku 39 dětí. V roce 1999 již jen 39 v
celé škole. Všechno díky albánskému teroru a útlaku, který nutí Srby opouštět
své domovy. Vyprávěli nám o spoustě případů, kdy si albánská rodina vyhlédne dům
Srbů, který chce získat a tak dlouho je utlačuje, až dožene Srby k odchodu. Je
běžné, že jim kradou dobytek, svůj dobytek jim naženou na jejich vlastní dvůr.
Vše bez možnosti jakékoli obrany ze strany Srbů. Situace je dohnaná až tak daleko,
že děti ze školy ani nechodí nikam ven z obavy z Albánců. Dle slov učitelů
znají jen společnou cestu do školy, školu a cestu domů. Srbové zde žijí
absolutně izolovaný život. Jediným jejich štěstím je, že zde mají vlastní
studny, takže v tomto nejsou závislí na Albáncích.
Po
velice zajímavé debatě s učitelským sborem, přichází na řadu hlavní smysl naší
cesty sem. Každé dítě ze školy od nás dostává balíček, který obsahuje několik
sešitů, bloků, pastelek, fix, vodovek, štětců, rýsovacích potřeb, penálů, ale
také několik druhů sladkostí. Mezi děti bylo rozdáno ještě pár sportovních
pomůcek v podobě míčů a plyšáků. Pro učitele byl připraven taktéž jeden
společný balíček s kávou, bomboniérou, kancelářskými potřebami či několika kalkulačkami.
Celková hodnota pomoci této škole se vyšplhala na 7800,- Kč (300 euro). Po
rozdání balíčků a jejich okamžitém rozbalení dětmi proběhlo také nezbytné
focení.
Po
pár společných fotkách proběhl, ještě jeden mezinárodní zápas výběru Srbska a
Česka. Naši svěřenci podlehli v mini zápase 2:0. Nutno poznamenat, že výběr
Srbska byl ještě tak o 10 let v průměru mladší.
(Srbsko - Česko 2:0)
Bylo
nám taktéž sděleno, že kvůli naší návštěvě zvali i místní televizi, která ale
měla bohužel dlouho dopředu na tento den něco jiného. Škoda, bylo by zajímavé povídat místním novinářům například o situaci nacionalistů a běžných lidí u
nás.
(Skromný interiér místní školy)
S těžkým srdcem se loučíme s místními učiteli, rodiči a dětmi a míříme k srbské rodině, která na tom není zrovna nejlépe.
Konec první části...