Ve spolupráci s informační facebookovou stránkou: Revoluce na Ukrajině - Aktuálně Vám přinášíme překlad ukrajinského článku od Igora Zagrebelnijho, který se zaobírá současnou politickou situací na Ukrajině a je tak reakcí na řadu vyjádření a stanovisek ruského profesora Alexandera Dugina. Je třeba míti na paměti specifika ruského nacionalismu, která se poměrně dost liší od chápaní stejného výrazu ve zbytku Evropy. Článek se také obšírněji věnuje vývoji Pravého sektoru a jeho možné budoucnosti.
Zdá se, že
profesor Alexander Dugin nakonec vyčerpal sebe jako intelektuála a
přetvořil se na dvořana, herolda nebo šaška. Po nějakou dobu se k
situaci na Ukrajině nijak nevyjadřoval. Nakonec přeci jen ukázal svou
pravou tvář, která se příliš neliší od osoby Vladimíra Putina, je
dokonce zábavnější.
Ve svých článcích, příspěvcích a repostech na sociálních sítích se Dugin zcela odvrátil od reálné situace a zobrazuje revoluční události na Ukrajině jako absolutní přelud v tónech jakési fantasmagorie. Je zarážející, že Dugin vystupuje z pozice ruského imperialismu dále i to, že jeho propagační informace jsou velmi špatné kvality. Myslím, že takovým informacím mohou věřit jen ti, kteří neznají nic než práci a jejich životem je levný nákup a televize. Nicméně, Alexander Dugin - intelektuál vysoké úrovně - bez skrupulí šíří lži.
Co se vlastně stalo a stále děje na Ukrajině ne v úhlu pohledu propagandy Kremlu, ale jasně konzervativního pohledu na svět?
Sílu "pro EU
nálady" bylo na Ukrajině cítit pouze ze začátku protestů. Později byla
na prvním místě nenávist k režimu Janukovyče a stávající demokraticko-
liberální politiky obecně (je třeba připomenout skutečnost, že mezi
Stranou regionů a opozičními stranami s výjimkou Svobody není
zásadních ideologických rozdílů). Ukrajinu sjednotila nenávist k režimu
Janukovyče, která se dokázala přeměnit v další postup. Po ostudném útěku
Janukovyče a přebrání moci opozicí se Majdan nerozešel, nevěří opozici,
požadují radikální změny v zemi a cítí se být jediným faktorem těchto
změn.
Jen blázen si může myslet, že Ukrajinci umírali kvůli podepsání dohody o přidružení nebo vstup do Evropské unie. Obětovali své životy, aby porazili zločinný systém. Dost možná byla hlavní motivace těch, kteří šli proti kulkám s holí v ruce především smysl pro spravedlnost. Ale v každém případě naši občané neobětovali své životy v zájmu EU. Kromě toho lhostejnost, s kterou západní země přistupovali k trestným činům spáchaných režimem V. Janukovyče, se ukrajinský lid osvobodil od veškerých iluzí o EU a USA. Situace se však v posledních dnech poněkud změnila, když Rusko přijalo více agresivní politiku.
Je to právě ruská agrese proti Ukrajině, která vytvořila živnou půdu pro obnovení politické rétoriky o přistoupení Ukrajiny k EU a NATO. Tímto se znovu potvrdil můj závěr jež jsem udělal již v roce 2008, kdy probíhala válka v Gruzii: Rusko a Západ jsou metafyzickými spojenci. Právě ruský imperialismus tlačí Ukrajinu, Polsko, pobaltské státy a Kavkaz do "teplého objetí" globalistického Západu.
Jen blázen si může myslet, že Ukrajinci umírali kvůli podepsání dohody o přidružení nebo vstup do Evropské unie. Obětovali své životy, aby porazili zločinný systém. Dost možná byla hlavní motivace těch, kteří šli proti kulkám s holí v ruce především smysl pro spravedlnost. Ale v každém případě naši občané neobětovali své životy v zájmu EU. Kromě toho lhostejnost, s kterou západní země přistupovali k trestným činům spáchaných režimem V. Janukovyče, se ukrajinský lid osvobodil od veškerých iluzí o EU a USA. Situace se však v posledních dnech poněkud změnila, když Rusko přijalo více agresivní politiku.
Je to právě ruská agrese proti Ukrajině, která vytvořila živnou půdu pro obnovení politické rétoriky o přistoupení Ukrajiny k EU a NATO. Tímto se znovu potvrdil můj závěr jež jsem udělal již v roce 2008, kdy probíhala válka v Gruzii: Rusko a Západ jsou metafyzickými spojenci. Právě ruský imperialismus tlačí Ukrajinu, Polsko, pobaltské státy a Kavkaz do "teplého objetí" globalistického Západu.
Nemohu říci, že dnešní Ukrajina je zemí, kde zvítězila národní revoluce. Avšak to co se nacionalisticko-konzervativním sílám dostalo, je dost významné (i když ne absolutní) vítězství, pro mě zcela evidentní.
Nejdříve je třeba vyzdvihnout fakt, že revoluční události na Ukrajině do značné míry legitimizovali nacionalismus. Jako nejvíce důsledná revoluční síla se projevuje nacionalistický Pravý sektor. Revoluční slogany a požadavky "Pravý sektor stvrdil obětmi ze svých řad během střetů s policií. Lze bez nadsázky říci, že se Pravý sektor stal motorem revolučních změn. To co říkalo vedení Pravého sektoru a jak jeho muži jednali, se nakonec stalo populární a ve skutečnosti i do značné míry podstatou revolučního boje (je třeba ještě připomenout, že vůdci Pravého sektoru nevedou jen silové metody, ale nabízí i možnost mírového řešení konfliktu. Tato taktika může být vyjádřena následujícím vzorcem: Priorita - to je vítězství, ale lidský život je také velmi cenný). Pojmy revoluce a nacionalismus se staly téměř synonymem a jelikož se mnoho občanů Ukrajiny cítí být nacionalisty - i bez ohledu na jejich státní příslušnost - staly se i hlavní politickou orientací.
Z dalších důležitých aspektů ukrajinské revoluce bych rád upozornit na tyto dva. Za prvé, revoluce začala s pro EU slogany, čímž poukázala na spíše konzervativní charakter ukrajinské společnosti. Velice silně byly zastoupeny náboženské součásti protestu. Dnes si je velice těžké představit Majdan bez stálých projevů a modliteb kněží. Nedílnou součástí Majdanu se staly aktivity polních kaplanů (někteří z nich byli zabiti policií). V tomto křesťanském Majdanu byli katolíci, pravoslavní i protestanti. Církev se nebála přejít na stranu národa a to jí přineslo vitalitu a organické začlenění do společnosti. Pokusy marginálních levicových skupin, aby se staly součástí protestního hnutí, se zcela zhroutily. Nacionalistická mládež opakovaně ukončovala výpady současných bojovníků za emancipaci. Rétorika, kterou používají levičáci, byla širokým masám zcela cizí. Obyčejní občané Ukrajiny nevnímali nějakou genderovou problematiku ani levicovou vizi sociálních problémů (nacionalisté vystupovali s jasnými proti oligarchickými slogany). V důsledku toho se symbolem protestu na Ukrajině stal maskovaný ozbrojenec s růžencem na neprůstřelné vestě a ne feministka s příznaky degenerace ve tváři.
Dalším důležitým bodem revolučního vývoj na Ukrajině, se stal vzpourou pasivní části společnosti proti despotismu současného státu. Svou povahou je moderní stát odcizen od společnosti, kterou vede k vykořisťování a násilí. Tato charakteristika platí plně pro post-sovětskou Ukrajinu, kde se existence silných oligarchických skupin kombinuje s byrokracií, korupcí a policejní zvůlí. Při Janukovyčovi se všechny tyto rysy staly velmi jasně viditelné. Lidé nemohli ignorovat toto bezpráví a povstali, aby bojovali. Lze jen doufat, že národní revoluce bude pokračovat a využije impulsu boje proti odcizení se modernímu státu, což bude na Ukrajině završeno zavedením režimu národní demokracie. Avšak i bez zohlednění politické roviny je otázka mentality, kterou vyvolala revoluce nesmírně důležitá. Každý kámen hozený na policii je projevem boje svobodného muže, bojovníka proti vojákovi - žoldáka oligarchického systému.
Pokud jde o současný stav věcí, je vhodné zvážit toto. Odstranění Janukovyče od moci - už to je velmi důležité vítězství. Janukovyč dovedl Ukrajinu na práh kolapsu a jen to, že byl odstraněn, zachránilo náš národ před zánikem. Velmi důležitým krokem se zdá být začátek lustrací. Odstavit od moci korupčníky, aktivní členy Janukovyčova režimu atd... Samozřejmě, že tento proces není ideální a to zejména vzhledem k tomu že, bývalí členové Strany regionů souhlasí s aktuálním režimem, kupují si vlastní bezpečnost a funkce. Nicméně, samotný proces lustrací a vyšetřování - pokud jej dostojí - bude nevratný. Oligarchický systém se dnes jeví jako nedotknutelný, ale sami oligarchové jsou nuceni přizpůsobovat se novým pravidlům hry.
Současně je třeba mít na paměti, že co se týče vyhlídek pokračování národní revoluce na Ukrajině mírovými prostředky, jsou zejména volby. Nyní má Pravý sektor všechny možnosti, aby se stal ne méně mocnou silou, než jsou oficiální parlamentní strany. Veřejná podpora oficiálním opozičním stranám slábne. Zároveň je však podpora Pravého sektoru stále vysoká. Pokud se Pravému sektoru podaří překonat nejnovější ruské komunistické mýty a získá tak popularitu ve východní Ukrajině. Vždyť i tamnímu obyvatelstvu jsou slogany o boji s korupcí, oligarchií atp. stejně blízké. Možnost volby Dmitrije Jaroše prezidentem je diskutabilní, ale to že může být Pravý sektor silnou parlamentní stranou je nesporné.
Samozřejmě je zde nebezpečí, že ukrajinští nacionalisté budou muset opakovat osud chorvatských nacionalistů, kteří byli pod tlakem Západu do značné míry eliminováni z politického života v zemi. Pravděpodobnost, že se chorvatský scénář na Ukrajině nebude opakovat je velmi vysoká. Tudíž z důvodu prezidentských i parlamentních voleb (nebo pokračování pouliční politiky) může na Ukrajině vzniknout režim, který výrazně omezí vliv oligarchů, minimalizuje korupci, bude na cestě k budování silného státu nezávislého nejen na Moskvě, ale i Západu. Pokud vezmeme v úvahu osobnost Dmitrije Jaroše a ideologické jádro Pravého sektoru je zřejmé, že Ukrajina má v blízké budoucnosti šanci stát se státem stojícím na křesťansko-konzervativních základech.
Je těžké nesouhlasit s názorem, který nedávno projevil ruský islámský myslitel Heydar Jemal. V jednom ze svých článků na podporu ukrajinské revoluce poznamenal, že události na Ukrajině by měly být posuzovány v širším evropském kontextu. Tento kontext čerpá z rostoucí popularity nacionalistických sil v Evropě-revoluce v Bosně, antisemitseké nepokoje ve Francii atd. V Evropě narůstá nedůvěra v globalistické liberální politické elity a současně sílí moc odporu. V této souvislosti se může stát revoluce na Ukrajině jednou z prvních fází reconquisty v celé Evropě.
Nyní se pojďme podívat na imperiální ambice Ruska, která zastává Dugin. Co to je dnešní moderní Putinovo Rusko? Je to autoritářský stát, ve kterém se současné odcizení kombinuje se specifikou typického moskevského despotismu. Paradigma Putinova režimu je založeno na liberalismu. Dalšími součástmi ideologie Putinova režimu jsou: eklektický patriotismus (ve kterém jde snadno míchat cara Mikuláše II, Lenina a Stalina) a pseudokřesťanský kvazi- konzervatismus. Role ruské pravoslavné církve v životě ruského státu je dostatečně vysoká. Nicméně se ruská církev nachází v poutech nejnovějším caesaropopismem. Bohužel moderní pravoslavná církev - to je především obchodní společnost s magnátem Cyrilem Gundyaevem v čele a ideologický náustek Putinova režimu. Některé výjimky jen potvrzují pravidlo.
Současný Putinův režim následuje myšlenku impéria, ne národa, což ruský národ vede k záhubě cestou morální degradace, asimilací s mořem kolonizovaných národů, zničení své vlastní kultury v důsledku kopírování západního životní stylu. Přesně tyto zájmy, skutečného anti-ruského režimu, zaštiťuje " tradicionalista" Dugin.
Je pravdou, že existují síly, i když velmi malé , které mohou Rusy spasit. Není žádným tajemstvím, že v řadách Pravého sektoru jsou i někteří ruští dobrovolníci, kteří přišli na Ukrajinu podpořit naší revoluci a odnést si revoluční zkušenost. Viděl jsem tyto úžasné lidi. Někteří z nich ze srdce romantici, si mezi bitvami a tréninky četli Ernsta Jüngera a Julia Evolu nebo diskutovali s ostatními ukrajinskými kamarády o problematických kastovního systému. Jiné fyzicky a duševně zdravé bojovníky zaplavoval smysl pro spravedlnost. Většina z těchto kluků snilo o národní revoluci v Rusku a souhlasili s názorem, že Rusy zachrání pouze zničení Ruska jako impéria.
Taková je situace, když se na ni podíváte střízlivě a nikoli skrze propagandistické výmysly lupou Kremlu či zkrachovalého intelektuála. Doufám, že počet střízlivě smýšlejících Rusů bude stále narůstat, že budoucnost Ukrajiny nebude jen součástí znovuzrozené Evropy, ale bude mít také hranice se zdravým, národním a křesťanským státem ruského lidu.
...
Čtěte také:
