V očích
mnoha lidí slovo anarchismus evokuje odpudivý obraz Johnnyho
Rottena nadšeně popisujícího nespoutaný chaos a destrukci, které
čekají moderní společnost. Od Anarchistů se očekává, že to
musí být dlouhovlasí nihilisté, hédonističtí uživatelé drog
a utopisté, kteří žijí ve skleníku daleko od reality.
Reprezentativní vzorek anarchistů z devatenáctého století,
alespoň podle těch, kteří je haní a očerňují v systémem
kontrolovaných médiích, je stereotypní blázen, vždy vousatý a
umolousaný, nejlépe držící v ruce nějakou výbušninu. Skuteční
anarchisté ale nemají nic společného s tímto obrazem zatuchlosti
a degenerace, nebo s bezmyšlenkovitým násilím a terorem. Ve
skutečnosti představují skutečnou a hmatatelnou alternativu
pokračujícímu úpadku západní civilizace.
Termín
anarchie či anarchismus pochází z řeckého an archos, což
znamená bezvládí, „žádná pravidla“ nebo také „bez
pravidel“. To ale ovšem neznamená, že anarchisté věří v
chaos, protože v tomto případě je termín „pravidlo“ spojen
se způsobem, kterým je společnost organizována v souladu se
zvláštní formou jejího řízení. Tudíž tvrzení, že komunita
by neměla žádná pravidla, neznamená, že by měla klesnout do
naprostého chaosu, protože její pravidla se vztahují k uznání
přírodního řádu a odmítnutí ústavních a člověkem
vytvořených zákonů nebo zvyků, které jsou předepsány říšemi
(federacemi), státy nebo jinou formou správního nebo vládního
zřízení. To ovšem neznamená, že anarchistické komunity jsou
neschopné dodržovat zavedenou důvěru, hodnoty nebo principy.
Naopak to jednoduše znamená, že přírodní řád je precedentem
za všech okolností. Samozřejmě, přírodní řád je tou nejvíce
organickou formou organizace společnosti na planetě Zemi, protože
dovoluje člověku žít v harmonii s přírodou - ne však jako
divoké zvíře či ve slepé ignoraci. Člověk objevuje sám sebe,
jako součást nadřazené inteligence, součást přírody, a to do
míry uspokojení našich základních potřeb, instinktů a tužeb,
které máme. Zákony a Systém se nás snaží zotročit, ale uvnitř
přirozenějšího nastavení společnosti můžeme naplnit naše
skutečné osudy a znovu objevit pouto k přírodě, které jsme před
dlouhou dobou ztratili.
Namísto
práce v rámci Systému, ve kterém jsou pravidla násilně
vnucována, Národní-Anarchisté věří v přirozené autority.
Hierarchie je základní přírodní paradigma, ale jedná se o něco
zcela jiného, než je falešný třídní systém, který můžeme
najít ve všech současných západních společnostech. Čelní
představitelé by například měli být podporováni, ale to s
sebou také přináší jejich odpovědnost v anarchistickém či
kmenovém kontextu. Čelní představitel jako „alfa-samec“ je
jenom tak silný jako jeho společenství jako celek. Slovy Rudyarda
Kiplinga: „Vlk je jen tak silný, jak silná je jeho smečka a
smečka je tak silná, jak silný je vlk." Na rozdíl od
obrovské propasti mezi těmi, kteří dnes vládnou a těmi, kteří
jsou ovládáni. Tyto dvě skupiny by měli být neoddělitelné.
Když Marx a
Engels vydali svůj Komunistický manifest v roce 1848, evropští
dělníci a rolníci uvěřili, že konečně našli odpověď na
chamtivost a bezohlednost kapitalismu. Marx ovšem obhajoval formu
totality, kterou nazval diktatura proletariátu, což ve skutečnosti
vedlo pouze k vytvoření nové vládnoucí třídy a zachování
hromadného námezdního otroctví. Ale nebyli zde pouze komunisté,
jako odpůrci kapitalismu. Ve stejné době Francouz jménem
Pierre-Joseph Proudhon napadl jak kapitalimus, tak komunismus,
protože pevně věřil, že ten druhý podkopává lidskou
individualitu. Proto se několik ruských anarchistů, mezi kterými
byl i Michail Bakunin a Petr Kropotkin, snažilo odhalit
bezvýslednost marxismu a místo toho formulovat koncepci budoucího
decentralizovaného světa kolektivistických skupin, v nichž budou
mít lidé více autonomie a možnosti projevovat svou přirozenou
identitu. Nicméně během dvacátého století byla pozice
anarchismu infikována komunismem a to, co začalo jako ušlechtilý
ideál plný víry ve svobodu a identitu, se zvrhnulo v levicovou
byrokratickou mašinerii a jakýsi druh politické korektnosti. Není
pochyb o tom, že levičáci vláčí odkaz anarchismu bahnem a jeho
obraz byl ve výsledku značně pošlapán. Ale to je právě důvod,
proč je svět nyní připraven na zbrusu nový ideál:
Národní-Anarchismus. A co odlišuje Národní-Anarchismus ostatních
dnešních Anarchismů a co že může nabídnout?
V kostce
naše vize vypadá tak, že lidé budou žít dle vlastních principů
v malých vesnických komunitách v souladu se svými zásadami. Tyto
principy na prvním místě podmiňuje povaha lidí, kteří formují
komunitu, protože poslední věc, kterou bychom chtěli, je zavádět
jakékoli dogmatické a rigidní systémy. Teoreticky tedy
Národní-Anarchisté mohou být křesťané či pohané, farmáři
či řemeslníci, heterosexuálové či homosexuálové. Důležitou
věcí je, aby komunity uspokojovaly potřeby svých členů. Mohou
být také raději mutualisty,
než využívat totalitní praktiky. Jinými slovy, lidé by měli
mít svobodnou volbu, kdykoliv vstoupit nebo opustit komunitu. Pokud
nejste šťastni s principy, které fungují ve vaší komunitě,
jednoduše odejděte do jiné. Na druhou stranu komunity musí být
respektovány svými sousedy a musí být připraveny bránit se
hrozbám zvenčí.
Nakonec
musíme říci, v souvislosti s rostoucím zoufalým špiněním od
našich nepřátel z obou stran pravolevého politického spektra, my
nepoužíváme Anarchismus jako výhodnou taktiku, či jako
prostředek k zakrytí tajného fašistického programu – myslíme
to s Národní-Anarchismem smrtelně vážně. Dlužno dodat, že
jako mutualisté uznáváme filozofii „žij a nech žít“. Lidé
jsou rozdílní a mají rozdílné hodnoty. V moderních
pluralistických společnostech tyto rozdíly vedou ke konfliktům a
některé hodnoty nevyhnutelně potlačují nebo likvidují jiné.
Myslíme si, že některé hodnoty jsou hůře ubránitelné pro
budoucí generace a proto si přejeme vytvořit klima, ve kterém to
možné bude. Národní-Anarchismus je proto Anarchismus sui
genesis. Anarchismus svého druhu.
