Když mluvíme o kulturním kapitalismu, co tím máme na mysli? Kulturní kapitalismus vzniknul tím, že asimiloval ideje radikální levicové evropské revolty 60. let s jejími emancipačními cíli. Kulturní kapitalismus za své přijal radikální egalitářské a emancipační požadavky, které byli původně použity v boji proti němu. Ty obrátil ve svůj prospěch a jeho nový duch, rovnostářský a anti-hierarchický svou rétorikou, se stal symbolem odporu proti všem totalitním zřízením.
Kulturní marxismus se stal základním kamenem kulturního kapitalismu. Ten přebral nejen jeho ideje, ale i mladé revoltující mladíky z dobrých rodin, kteří jointy v ruce vyměnili za dobře padnoucí saka a víru ve volný trh.
Kulturní kapitalismus a liberální demokracie se začali prezentovat jako anti-politický a anti-ideologický systém, jako něco nezvratného, zcela člověku přirozeného a spontánně expandujícího. Všechny emancipační požadavky levicové revolty 60. let se staly samotnou zbraní kapitalismu v rámci jeho konzumu a trhu (až na ty, přehodnocující vlastnictví výrobních prostředků). Revoluční požadavky se tak přeměnily v subkultury, v tzv. life-style, který se stal nedílnou součástí konzumního způsobu života – konzumujeme a řídíme se módními požadavky trhu proto, abychom našemu životu přinesli potěšení a smysl.
Společnost spojena identitou a společně sdílenými hodnotami tak byla rozvrácena egalitářským komunitarismem postaveným na konzumní společnosti – emancipace osvobodila homosexuální komunity a prosadila všechno, co bylo kulturně odlišné, nebo si žádalo místo na světle, které bylo dříve zapovězené. Tyto skupiny se staly součástí tržní společnosti a zároveň se staly zbraní kapitalismu proti všem a všemu s odlišným názorem. Tak vznikla univerzální lidská práva, která se válkou prosazují po celém světě – v zájmu trhu, demokracie a emancipačních požadavků, majících kořeny v „revolučních“ 60. letech. Tím kapitalismus získal sociální a kulturní humanistický status.
Kulturní kapitalismus svému trhu tak přidal punc pokrokovosti a emancipace. Rozbořil sociální solidaritu národů a nahradil jí profesionálními sociálními pracovníky, kteří pracují pro „utlačované“ komunity a menšiny – homosexuálové, devianti a imigranti, ti všichni se stali hýčkanou skupinou, zatímco na masy nejvíce zasažené kapitalismem se zapomnělo.
Kapitalismus s lidskou tváří také přinesl novodobou podobu odpustku pro náš konzum – můžeme konzumovat, utrácet a zároveň při tom i pomáhat. To vše dodalo modernímu kulturnímu kapitalismu sociálně-charitativní rozměr. Tzv. fair trade kulturního kapitalismu se tak snaží, skrze naši konzumaci, pomoci zuboženým regionům po celém světě svými „charitativními“ programy. Kupujeme tak drahé zboží s vidinou toho, že přidaná nadhodnota někomu jinému na světě pomůže. Skáčeme tak kulturnímu kapitalismu přímo na hřbet a neuvědomujeme, že zítra chce pomáhat tam, kde ještě včera ničil a drancoval. Kupujeme si tím tedy rozhřešení pomocí našeho konzumu, které však žádné rozhřešení světové chudobě a ochraně životního prostředí nepřinese, naopak jen dále generuje kapitalismu zisky.
Pro explicitní případ tohoto emancipovaného kulturní kapitalismu nemusíme chodit daleko. Nepolitická politika Václava Havla je toho největším příkladem. To Václav Havel snil o kapitalismu s lidskou tváří a zároveň o univerzálním humanismu a přitom se stačil přátelit s rasistickými sionisty a vzývat k humanitárnímu bombardování na Balkáně. Václav Havel bojoval za práva všech moderních menšin a skupin, kázal sociální humanitu a přitom se během jeho prezidentského úřadu rozkrádal a privatizoval český stát, čímž se umožňovalo, jak sociální zubožování, tak i morální rozklad.
Kulturní kapitalismus (ex-marxismus) je součástí vrcholného stádia globálního kapitalismu, oblakem pohlcujícím a přeměňujícím vše s čím přijde do kontaktu. Za zdánlivě apolitickými cíli se však skrývá ideologie pečlivě zahalená do vznešených cílů. Realita je však jiná – války, přenárodňování národů nově příchozími, nefunkční multikulturní projekt, morální úpadek a celosvětová chudoba.
