„Kvůli klesající porodnosti a stárnutí obyvatel Evropská unie vytvořila dlouhodobý plán pro léta 2010-2050, kde se počítá s přísunem až 56 milionů cizinců, které doplní chybějící pracovní síly na trhu práce. Evropská unie si spočítala, že kdyby trend stárnutí obyvatelstva spolu s poklesem porodnosti pokračoval tímto tempem, v roce 2060 by nebyly finance na důchody dnes pracujících Evropanů.“ - Tento návrh v kontextu s rekordní nezaměstnaností v eurozóně zní více než humorně. Argumenty na obhajobu tohoto návrhu jako by z oka vypadly argumentům na obhajobu neoliberální důchodové reformy a škrtů. Proč?
Unie, stejně tak i vlády evropských států informují zpravidla v různých demografických prognózách záměrně tendenčně a nepravdivě. V české kotlině formulují neoliberálové závěry o tom, že český národ začne v nejbližších letech stárnout, nebo dokonce, že začne vymírat. V roce 2000 se například tvrdilo, že v r. 2010 se v ČR narodí pouze 60 tisíc dětí, a tento počet se bude neustále snižovat. Přitom v roce 2010 se narodilo 117 tisíc dětí. Měl klesat i počet lidí v produktivním věku. Naopak jich je o 200 tisíc více. Jak je vidno, počet obyvatel se zatím vyvíjí příznivěji, než naznačují dřívější „prognózy“.
Nejdále však v těchto „prognózách“ zacházejí neoliberálové z think-tanku IDEA při akademickém pracovišti CERGE-EI. Jejich prognózy jsou také součástí mašinérie na obhajobu důchodové reformy. Ovšem v tomto případě je spíše účelem maskovat rekordní nezaměstnanost za stárnutí (a vydávat to jako důvod nedostatku financí v důchodových fondech). V jedné z prognóz se předpovídá konec českého národa. Český národ (potažmo i celá Evropa) prý začne bez přílivu imigrantů vymírat, a to už od roku 2014. Například v roce 2100 bude mít ČR údajně 8,8 mil. obyvatel, přičemž bez migrantů by to bylo pouze 6 milionů.
Vývoj počtu a struktury obyvatelstva naší země zatím není tak katastrofický jak se snaží líčit různé tendenčně zaměřené a vymyšlené „prognózy“, ale rozhodně není nejlepší. Je spousty možností, jak by se dala tato situace zlepšit. Tomu však dnešní hospodářská a sociální politika EU vůbec neodpovídá, spíše naopak - ta dává přednost zajištění maximálního růstu kapitálu a zisků soukromých bank, nadnárodních korporací a oligarchů. Proto také EU nemůže argumentovat snahou o zajištění prostředků pro důchodové fondy, neboť z těchto sociálních fondů, tedy z peněz pracujících, jsou oživovány banky (např. ve Španělsku). Tato pomoc v podstatě spočívá v tom, že tyto finance jsou bankám prostě jednoduše předány. Navíc vysoká nezaměstnanost, kterou EU neřeší, deficity těchto fondů ještě více prohlubuje. Imigrace a dluhy nevyřeší vysokou nezaměstnanost.
Dnešní stav překonává krizi 30. let
Povídal C. H. Douglas slovutnému Keynesovi:
„Proč rostou životní náklady?“
(Živobytí je čím dál dražší) a Keynes,
ekonomický poradce Národů, řekl:
„Schází nám pracovní síla.“
Dva miliony lidí přitom byly bez práce.
(Ezra Pound - Canto XXII.)
Tento citát zcela vystihuje nynější situaci v Evropě. Z praxe u nás a v Evropě víme, že ani manipulace se statistikami a oživování bank z peněz lidu nezaměstnanost neskryjí, ani nezastaví. Eurozóna má rekordní počet nezaměstnaných - 26 milionů lidí je bez práce (podle statistiky Eurosatu, skutečná čísla jsou daleko vyšší). Jsou to mladiství, absolventi, lidé ve středním ale i předdůchodovém věku. S ohledem na tyto skutečnosti, se zdá být návrh EU na import dalších pracovních sil velice hloupý. Návrh EU, tak ve skutečnosti vytvoří jenom další skupinu chudých a nezaměstnaných. Neboť vedle tohoto, EU dále nemá žádný plán na obnovení zaměstnanosti – ale pouze škrty, úrokové otroctví, prohloubení globalizace a volného trhu - tedy prohloubení chudoby, nezaměstnanosti a ztráty suverenity.
V rámci globálního kapitalismu je práce evropského dělníka nerentabilní. Proto v rámci konkurence schopnosti se světem (např. pracovními lágry v Asii) dochází ke snižování výrobních nákladů, což vede k vykořisťování pracovních sil nebo k jejich dovozu, anebo vytvářením velice drahých pracovních míst (investiční pobídky, daňové úlevy, kurzarbeit…). K udržení „konkurenceschopnosti“ v rámci globalizace, bude potřeba velice levných pracovních sil bez práv a dostatečná legislativa toto umožňující, anebo spousty prostředků pro dotování míst. Ani to však nezastaví tendenci přesunu výroby.
V Česku jsou důvody vysoké nezaměstnanosti velice obdobné. Velkou roli zde hrála také kuponová privatizace, která naši zemi posunula na úroveň námezdní banánové republiky. Tím byla ztracena šance na vznik podnikové demokracie a českému národu byly vzaty výrobní kapacity a prostředky, které by se v rámci ní mohly vyvíjet a vytvářet tak nová pracovní místa.
Zániku celých průmyslových odvětví dopomohl již zmíněný výprodej majetku, ale také globalizovaný trh. Výsledkem je, že jsme cizinci ve vlastní zemi. Více než 70% ekonomiky patří cizincům – nadnárodním kapitalistům. K tomu všemu dlužíme téměř 3 biliony korun bankám - dva biliony jako stát a bilion korun jako české domácnosti. To nás staví do role koloniálního protektorátu.
Suverenita neexistuje
Evropská unie je vládou bank a nadnárodních korporací. Veřejný zájem nebo občan zde nemají místo. Proto není divu, že národní státy jsou podřízeny diktátu lichvářských mezinárodních finančních institucí. Tedy těm stejným, kteří vykořisťují třetí svět stejně jako Evropu. Touto politikou tvoří imigraci, nezaměstnanost a války. V globálním kapitalismu, tedy v zemích, které jsou podřízeny lichvářským dluhům, již žádná suverenita neexistuje. Ve zkratce lze říci, že globální kapitalismus a jeho ekonomické nástroje (MMF, SB a další) vytváří podněty a tvoří globální realitu, kdy na jedné straně zeměkoule jsou dělníci v Asii nuceni pracovat za nízkou mzdu, aby přežili, na straně druhé k nám jsou těmito nástroji ze zadlužených a vykradených zemí doslova přesouváni cizí pracovníci, utíkající před nezaměstnaností a chudobou, jakoby byli jen obyčejným zbožím. Tedy i k nám, na náš kontinent s vysokou nezaměstnaností a dluhy, tedy i do naší země, kde jsou pracovníci nuceni pracovat za minimální mzdu, aby uživili své rodiny (tedy ve stejné situaci jako cizinci).
Tato globální realita tak vytváří na jedné straně vysokou nezaměstnanost a dluhy, a na straně druhé hrozné pracovní podmínky a chudobu. Tento systém globálního útlaku vlastně dokazuje, že oběťmi lichvářských finančních institucí a nadnárodních korporací jsou především národy, proti kterým je zaměřen. Tímto jedem je dnes rovněž nakažen i finanční a měnový systém, který vytváří peníze z ničeho. To vytváří sinusoidu cyklických krizí, kdy na jedné straně skupina horních deseti tisíc bohatne rekordním tempem a 99% obyvatel chudne nebo se zadlužuje velice vysokou rychlostí. Tedy dělá se vše pro růst pohádkových zisků korporací a bank. Proto rozhodně nelze jednoznačně prohlásit, že „cizinci nám berou práci“. Zjednodušenou optikou sice ano, nicméně „pravidla hry“ tvoří nadnárodní korporace v rámci globálního kapitalismu, který nemá hranic, svojí tržní poptávkou po levné práci - tu díky globalizaci mohou naplnit kdekoli a jakkoli. Oni totiž určují kdo, kde a za kolik bude pracovat. Tuto poptávku nedokáže naše obyvatelstvo zajistit v takovém rozsahu, jak si zaměstnavatelé představují.
„Neviditelná ruka trhu“ zglajchšaltovaný stát využívá ke svým zájmům. Někdy požaduje za pracovní místa výpalné (dotace, investiční pobídky), přičemž náklady, ztráty a dluhy jsou socializovány na stát a tím pádem na lid. V každé zemi pak působí skupina protektorů, která si souhlas parlamentu vždy zařídí a jejich opatření pasují na „veřejný zájem“. V Česku je to například instituce NERV, která prosadila například reformy – privatizaci a likvidaci sociálního systému.
Evropa potřebuje alternativy – práce namísto imaginace
Je třeba opustit myšlení, že diktát globalistů je nevyhnutelný. Žádná země na světě nepotřebuje ani lichvářské dluhy, ani protektory nebo vydírání. Tato politika vytvořila systém, který je nereformovatelný. Bude třeba napravovat spousty chyb, jejíž příčina tkví povětšinou v iracionalitě „neviditelné ruky trhu“. Typickým příkladem může být struktura hospodářství, které ač je schopno pokrýt poptávku globálního trhu, potřeby jednotlivých národů Evropy rozhodně ne. Stručně řečeno, je v troskách.
Tendence přesunu výroby a průmyslu znamená totiž jediné – prohlubující dominanci finanční sféry a služeb nad skutečnou prací, což vede k růstu dluhů a nezaměstnanosti. Tento systém imaginace žádné hodnoty netvoří, pouze je přerozděluje. Přesunem výroby nebo její likvidací v řadě zemí vytvořila logika trhu situaci, kdy je Evropa závislá na dovozu. Jako odstrašující příklad může sloužit naše země, která je na dovozu závislá (například potraviny).
Místo globálního trhu, je třeba začít uvažovat v národních hospodářských prostorech – vyrobit doma to, co můžeme. V praxi to znamená upuštění od hospodářské iracionality a globalizace. Tedy obnovit zdevastovanou výrobu v základních odvětvích národního hospodářství - především v průmyslu a zemědělství. To znamená obnovu řady výrobních oborů, které jsou schopny pokrývat domácí spotřebu - např. hutnictví, stavebnictví, produkci investičních celků, oděvů či obuvi, apod. Cílem musí být soběstačnost v zajištění domácí spotřeby.
Bydlení musí být osvobozeno od lichvy a spekulace, která dnes spolu s absencí sociální bytové výstavby vytváří neúměrně vysoké ceny za bydlení. Místo dnešní stavby supermarketů a zahraničních průmyslových zón na zemědělské půdě potřebujeme pozemkovou reformu, jejímž cílem je zajištění potravinové soběstačnosti. Spolu s restrukturalizací ekonomiky musí přijít ke slovu zaměstnanecká participace a spolupodílnictví. Bez toho se nedá hovořit o demokracii. Je nutné upustit od parlamentní demokracie, která s demokracií už nemá vůbec nic společného – vytváří pouze bezcílný boj mezi společností, jehož cílem je legitimizovat nadvládu kapitálu a zájmových skupin. Rozhodování o osudu lidu musí být přesunuto ze stranických sekretariátů přímo na lid samotný. Znamená to vybudovat decentralizovaný systém na principu subsidiarity, jehož cílem je sebe-organizace lidu, dále alternativní socioekonomické struktury – družstva, obecní podniky, obecní banky, lokální projekty apod.
Přijde čas, kdy budeme stát před rozhodnutím – Evropa nebo kapitalismus!
