Hovořit dnes o národním syndikalismu a jeho zakladateli Ramiro Ledesmo Ramosovi (1) je přinejmenším obtížné. To proto, že mnoho let po Francově smrti oficiální historici, sdělovací prostředky a nepřátelé španělského národa (jedno zda na levici nebo pravici) dosud spojují (někdy omylem, někdy záměrně) národní syndikalismus s Francovým režimem.
19. dubna 1937, výnosem vyhlášky o sjednocení politických stran, generál Franco a Serrano Suñer stvořili politický hybrid nazvaný F.E.T. y de las J.O.N.S. (2), který rozezněl do života Španělů slogan: „Za Boha, za Španělsko a národně syndikalistickou revoluci“. A přestože zde ve skutečnosti bylo hodně Boha, stejně jako Španělska, nebylo zde nic z národně syndikalistické revoluce. Španělský lid žil téměř 40 let „zaobalen“ v národně syndikalistické „revoluci“, která byla však jen ozdobou bez skutečné podstaty národně syndikalistického ducha a ideje a vše, co tak bylo prezentováno, bylo jen rostoucí mocí režimu: technokraté z Opus Dei, monarchisté a reakční pravice, krytí katolickou církví a armádou.
Někteří národní syndikalisté si usmysleli, že přeběhnou pod Francův režim a v něm dosáhnou určitého vlivu. Tento postoj byl organizačně srozumitelný a měl oslabit pravicové elementy, jež byli součástí režimu, a které předstíraly svůj národně syndikalistický původ, ale ve skutečnosti byly obuškem a stráží zájmu buržoazie. Další, kteří byli rozhodnutí k nekompromisní akci, si zvolily tajný boj, ale většina se nakonec smířila s vyhláškou o sjednocení.
Mezitím vším byl autentický národní syndikalismus odsouzen k mlčení. Manuel Hedilla (3), druhý vůdce F.E. de las J.O.N.S. (4), Ruiz Castillejos, de los Santos a Chamarro byli odsouzeni k smrti. Félix Gómez a Ángel Alcázar de Velasco si vysloužili doživotního těžkého žaláře. Další byli odsouzeni k několika letům vězení. Jejich zločin: odpor proti vyhlášce o sjednocení a zradě národního syndikalismu.
Ramiro Ledesma Ramos pochopil, že F.E. de las J.O.N.S. bude obviňována z kolaborace s pravicí, pokud José Antonio Primo de Rivera (vůdce F.E. de las J.O.N.S.) nepřijme jeho kritiku a nepochopí, že osudem národního syndikalismu je zcela něco jiného než to kam směřoval (5). Oba byli nakonec zavražděni vládou Lidové Fronty (6), avšak poté byli vražděni den co den Francovým režimem.
---
Národní syndikalismus je harmonickou jednotou mezi nejradikálnějšími národními a sociálními koncepty: „Existují zde dva pojmy: prvním je národní myšlenka, vlast jako historická organizace a záruka historické existence všech Španělů. Druhým je sociální myšlenka, socialistická ekonomika, jako záruka chlebu a hospodářského blahobytu všeho lidu“, tvrdil bez okolků Ramiro Ledesma Ramos.
Již od počátku Ramiro a jeho Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista (J.O.N.S.) aspirovali na to přilákat všechny dělníky k národní myšlence. Tak jonsisté chtěli získat „širokou proletářskou základnu“ (7). To bylo reakcí na sociální tlak: proletáři, rolníci a radikální intelektuálové společně a vehementně proti buržoaznímu pořádku. Jednou z neustálých obav a nejbolestivější starostí Ramira bylo to, že se z jonsistů stanou pouze vystřední intelektuálové bez skutečných činů.
J.O.N.S. zrozené ve Španělsku, slovy Ramira, tedy představovalo: „Politické hnutí, hluboce národní s ohromnými sociálními perspektivami, přesněji socialistickými.“ Ramiro měl jasno o roli pravice a neváhal ji obvinit z největších klamů, kterými zatlačila lid, stejně jako rázně odsoudit její „operetní vlastenectví“: „Moc dobře víme, co očekávat od vlastenectví pravice, speciálně těch, kteří se spojili s církví. Každý den je pro nás zřetelnější, že národní slabost Španělska je způsobena nefunkčním vlastenectvím, které je falešné a bez života, a jež je orientované na pravici.“
Pro Ramira byl osud národního společenství spojený se spravedlivým přerozdělením bohatství: „Podrobit bohatství národnímu smyslu, to znamená investovat jej do pokroku Španělska a blahobytu lidu. Pak můžeme s dělníky znárodnit parazitující banky a dopravu, skoncovat se spekulativním zločinem a zničit všechny produkty spekulace.“ Jonsisté měli jasnou představu o cílech svého hnutí: „J.O.N.S. chce znárodnit dopravu a veřejné služby, kontrolovat vysoké finanční spekulace, požaduje demokratické záruky lidového hospodářství, regulaci peněžitých příjmů, které by mohly vést k vykořisťování národního užitku, demokratizaci úvěrů, moc odborů, družstevní skupiny a drobné podnikání; likvidaci nezaměstnanosti, právo na práci pro všechny Španěly, jako jistotu před hladem a mizérií, rovnost před státem pro všechny výrobce, zodpovědnost a disciplínu za organismus národního hospodářství, zrušení nespravedlivých výsad a obnovu státu, který dosáhne a uživí všech španělských tříd.“ Tomu se J.O.N.S. odevzdalo. Pochybuje ještě někdo o jejich lidovém a revolučním charakteru?
Ramiro, stejně jako ostatní národní bolševici té doby, neváhá kritizovat fašismus, který se naklonil na pravici: „Fašismus v podstatě rozdrtil buržoazní politické instituce a dal proletariátu nový morální a politický optimismus. Avšak zničil nebo oslabil veliké pevnosti finančního kapitálu, průmyslovou buržoazii nebo vlastníky půdy v obecný prospěch hospodářství všeho lidu? A nadto, je vůbec schopný odstranit kapitalistický systém a založit nový režim, jehož hospodářství je v zájmu mas?“ Po takovýchto prohlášeních musí být již zcela srozumitelné a logické proč byl Ramiro zamlčovaný a marginalizovaný Francovým režimem, který jak je známo, byl podporován právě těmi finančními pevnostmi, na které Ramiro odkazoval.
Pro Ramira a jeho J.O.N.S. byl takto falešný fašismus opovrhovaným: „Jsou to skupiny bez hlubšího významu, u nichž se fenomén fašismu projevuje stejně, jako módní doplněk. Je zde Mosley, se svými černými košilemi a je zde Primo de Rivera s podobným hnutím. Jejich společným vůdcem je Mussolini, který za své peníze organizuje večírky. To samé tak Mosley, Angličan s titulem sira, který je okázalým multimilionářem. Stejně jako Primo de Rivera, Španěl, který je taktéž vytříbeným milionářem. Taktéž Starhemberg, který je princem a vůbec vším možným. Všichni jsou jemní, polovičatí, hedvábní a s dobrými mravy předstírají, že se zasazují o fašistický stát. Vyznačují se také nechvalnými tendencemi zříci se lidu, který izolují do tříd, které propojují reakční formou společnosti.“ (8)
Ramiro taktéž požadoval revoluční kompromis pro španělský venkov. Jeho slova jsou kulkou venkovskému podrobení kapitalismem: „Španělští venkované: půda je národ. Sedlák, který kultivuje půdu, má právo na její užívání. Režim dovolil monarchii a jejím feudálním hordám zemědělství zplundrovat. Venkované: 147-mi velkostatkářům se dostalo do rukou více než milion hektarů země. Všechna půda je však vaše. Požadujte její znárodnění.“ (9)
Tato tvrzení byla útokem na pravicové smýšlení. Stejně tak překonala tradiční pozice levicových hnutí a to i těch nejradikálnějších: „Povstaň, Nový Světe! Stvořme Nové Španělsko!“ To jonsisté křičeli a zvěstovali světu. Byli novým provoláním, výkřikem naděje, výkřikem revoluce. Ano revoluce, protože to byli lidé roztrpčení shnilým světem, jeho bezprávím, vykořisťováním a vykořisťovateli. Jejich naléhání bylo lidové a revoluční: svrhnout buržoazní řád. A za tento cíl jonsisté bojovali. To Ramiro otisknul do duší svých soudruhů, kteří porozuměli tomu proč se distancovat od buržoazní hrubosti.
Hlavním úkolem národního syndikalismu tedy bylo: „Propojit dvě oddělené složky: národ a sociálno, vlast a práci. Ať si nikdo nemyslí, že to bylo jen návnadou a polemizováním, nebo že národně proletářská revoluce měla být založena na zpátečnictví, či opatrné taktice, naopak, byla okamžitým a živoucím důsledkem jednání tehdejší doby.“ Tato slova Pedra Laína Entralga (10) nám novým pohledem přibližují národní a sociální ctižádost jonsistů.
Je však jasné, že Ramiro nebyl vůbec komunistou, sám vysvětloval proč: „Proti komunismu jsme ze zištných důvodů postavili národní myšlenku, kterou neakceptuje, pro nás však představuje začátek každého lidského úsilí vznešeného rozsahu. Národní myšlenka zaručuje kulturní a historické hodnoty, které uznáváme, jako naše největší dědictví.“
Zpracováno podle textu zde.
Poznámky redakce:
(1) Roku 1931 se kolem malého týdeníku La Conquista Del Estado, vydávaného Ramirem Ledesmo Ramosem (23. 5. 1905 – 29. 10. 1936), sjednocují mladí studenti a idealisté a utvářejí politický kroužek. Tady, dá se tedy říci, vzniká skutečný a autentický národní syndikalismus. Jeho požadavky jsou ozvěnou doby: svržení buržoazie, národní uvědomění, sociální revoluce a akcent na mládí. Čin, akce a národní jednota má překonat liberální systém, stejně jako marxismus. Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista (J.O.N.S.) vzniklo roku 1931 spojením kroužku idealistů kolem Ramiro Ledesmo Ramose a skupiny okolo kastilského časopisu Libertad, vydávaného Onésimem Redondem. Roku 1934 se J.O.N.S. spojuje se skupinou Falange Espanola, která je vedena José Antoniem Primo de Riverou, čímž vzniká F. E. de las J.O.N.S.
(2) Falange Española Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista.
(3) Jeho trest smrti byl nakonec zmírněn na čtyři roky žaláře. Důvod byl zřejmý – automechanik Hedilla měl mezi falangisty veliký respekt a jeho poprava by jen vystupňovala politický odpor „starých košil“ proti „novým košilím“. Toho se samotný caudillo Franco děsil.
(4) Falange Española de las Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista.
(5) Zde autor zřejmě naráží na vnitřní rozpor uvnitř F. E. de las J.O.N.S., který vyvrcholil roku 1935. José Antonio Primo de Rivera se snažil udržet mír mezi „pravicí“ a „levicí“ uvnitř hnutí. Tato situace však končí odchodem křídla Ramira Ledesmo Ramose, který prosazoval syndikalisticky decentralizované Španělsko v rámci národního státu, tento názor se nevyhnutelně musel střetnout s „konzervativnějším“ korporátně-centralistickým pohledem José Antonia Primo de Rivery. Po odchodu zakládá Ramiro Ledesma Ramos „takřka“ ideologickou opozici F. E. de las J.O.N.S - La Libre Patria.
(6) Ramiro Ledesma Ramos je těsně před vypuknutím španělské občanské války v Madridu zatčen a 29. října 1936 je popraven internacionalisty a pohřben do neoznačeného hrobu. José Antonio Primo de Rivera je taktéž zatčen v Madridu a to 14. března. Po devíti týdnech vazby je poslán do vězení v Alicante. 3. října byl José Antonio obviněn ze spiknutí proti republice a z vojenského povstání jako z hrdelních zločinů. V předem prohraném politickém procesu se José Antonio Primo de Rivera, jako právník, hájí sám a 18. listopadu je uznán vinným a rozsudkem smrti se mu má stát zastřelení. Rozsudek smrti byl proveden v časných ranních hodinách 20. listopadu 1936.
(7) Jak sám Ramiro Ledesma Ramos prohlásil: „Jen bohatí si mohou dovolit ten přepych být bez vlasti. Proto chceme a požadujeme co nejtvrdší sankce, pro ty kteří spekulují s utrpením lidu. Musíme znárodnit masy dělníků, tak aby se staly hlavní oporou národního státu.“
(8) Revoluční nekompromisnost, která jej od zbytku evropských národních hnutí oddělovala, vyjádřil téměř až buřičsky, když sám o sobě prohlašuje: „Rudé košile Garibaldiho se k Ledesma Ramosovi a jeho soudruhům hodí lépe, než Mussoliniho černé košile.“
(9) K sociálně revolučnímu řešení na venkově se přesněji Ramiro Ledesma Ramos vyjádřil jinde: „Vyvlastněné pozemky, jednou znárodněné, již nebudou dále podstoupeny, to by bylo stejně osudné jako liberální řešení, ale budou předány rolníkům, kteří je budou obdělávat v rámci intervencí komunálních subjektů a zemědělských družstev.“
(10) Španělský lékař, historik, esejista a filosof.
19. dubna 1937, výnosem vyhlášky o sjednocení politických stran, generál Franco a Serrano Suñer stvořili politický hybrid nazvaný F.E.T. y de las J.O.N.S. (2), který rozezněl do života Španělů slogan: „Za Boha, za Španělsko a národně syndikalistickou revoluci“. A přestože zde ve skutečnosti bylo hodně Boha, stejně jako Španělska, nebylo zde nic z národně syndikalistické revoluce. Španělský lid žil téměř 40 let „zaobalen“ v národně syndikalistické „revoluci“, která byla však jen ozdobou bez skutečné podstaty národně syndikalistického ducha a ideje a vše, co tak bylo prezentováno, bylo jen rostoucí mocí režimu: technokraté z Opus Dei, monarchisté a reakční pravice, krytí katolickou církví a armádou.
Někteří národní syndikalisté si usmysleli, že přeběhnou pod Francův režim a v něm dosáhnou určitého vlivu. Tento postoj byl organizačně srozumitelný a měl oslabit pravicové elementy, jež byli součástí režimu, a které předstíraly svůj národně syndikalistický původ, ale ve skutečnosti byly obuškem a stráží zájmu buržoazie. Další, kteří byli rozhodnutí k nekompromisní akci, si zvolily tajný boj, ale většina se nakonec smířila s vyhláškou o sjednocení.
Mezitím vším byl autentický národní syndikalismus odsouzen k mlčení. Manuel Hedilla (3), druhý vůdce F.E. de las J.O.N.S. (4), Ruiz Castillejos, de los Santos a Chamarro byli odsouzeni k smrti. Félix Gómez a Ángel Alcázar de Velasco si vysloužili doživotního těžkého žaláře. Další byli odsouzeni k několika letům vězení. Jejich zločin: odpor proti vyhlášce o sjednocení a zradě národního syndikalismu.
Ramiro Ledesma Ramos pochopil, že F.E. de las J.O.N.S. bude obviňována z kolaborace s pravicí, pokud José Antonio Primo de Rivera (vůdce F.E. de las J.O.N.S.) nepřijme jeho kritiku a nepochopí, že osudem národního syndikalismu je zcela něco jiného než to kam směřoval (5). Oba byli nakonec zavražděni vládou Lidové Fronty (6), avšak poté byli vražděni den co den Francovým režimem.
---
Národní syndikalismus je harmonickou jednotou mezi nejradikálnějšími národními a sociálními koncepty: „Existují zde dva pojmy: prvním je národní myšlenka, vlast jako historická organizace a záruka historické existence všech Španělů. Druhým je sociální myšlenka, socialistická ekonomika, jako záruka chlebu a hospodářského blahobytu všeho lidu“, tvrdil bez okolků Ramiro Ledesma Ramos.
Již od počátku Ramiro a jeho Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista (J.O.N.S.) aspirovali na to přilákat všechny dělníky k národní myšlence. Tak jonsisté chtěli získat „širokou proletářskou základnu“ (7). To bylo reakcí na sociální tlak: proletáři, rolníci a radikální intelektuálové společně a vehementně proti buržoaznímu pořádku. Jednou z neustálých obav a nejbolestivější starostí Ramira bylo to, že se z jonsistů stanou pouze vystřední intelektuálové bez skutečných činů.
J.O.N.S. zrozené ve Španělsku, slovy Ramira, tedy představovalo: „Politické hnutí, hluboce národní s ohromnými sociálními perspektivami, přesněji socialistickými.“ Ramiro měl jasno o roli pravice a neváhal ji obvinit z největších klamů, kterými zatlačila lid, stejně jako rázně odsoudit její „operetní vlastenectví“: „Moc dobře víme, co očekávat od vlastenectví pravice, speciálně těch, kteří se spojili s církví. Každý den je pro nás zřetelnější, že národní slabost Španělska je způsobena nefunkčním vlastenectvím, které je falešné a bez života, a jež je orientované na pravici.“
Pro Ramira byl osud národního společenství spojený se spravedlivým přerozdělením bohatství: „Podrobit bohatství národnímu smyslu, to znamená investovat jej do pokroku Španělska a blahobytu lidu. Pak můžeme s dělníky znárodnit parazitující banky a dopravu, skoncovat se spekulativním zločinem a zničit všechny produkty spekulace.“ Jonsisté měli jasnou představu o cílech svého hnutí: „J.O.N.S. chce znárodnit dopravu a veřejné služby, kontrolovat vysoké finanční spekulace, požaduje demokratické záruky lidového hospodářství, regulaci peněžitých příjmů, které by mohly vést k vykořisťování národního užitku, demokratizaci úvěrů, moc odborů, družstevní skupiny a drobné podnikání; likvidaci nezaměstnanosti, právo na práci pro všechny Španěly, jako jistotu před hladem a mizérií, rovnost před státem pro všechny výrobce, zodpovědnost a disciplínu za organismus národního hospodářství, zrušení nespravedlivých výsad a obnovu státu, který dosáhne a uživí všech španělských tříd.“ Tomu se J.O.N.S. odevzdalo. Pochybuje ještě někdo o jejich lidovém a revolučním charakteru?
Ramiro, stejně jako ostatní národní bolševici té doby, neváhá kritizovat fašismus, který se naklonil na pravici: „Fašismus v podstatě rozdrtil buržoazní politické instituce a dal proletariátu nový morální a politický optimismus. Avšak zničil nebo oslabil veliké pevnosti finančního kapitálu, průmyslovou buržoazii nebo vlastníky půdy v obecný prospěch hospodářství všeho lidu? A nadto, je vůbec schopný odstranit kapitalistický systém a založit nový režim, jehož hospodářství je v zájmu mas?“ Po takovýchto prohlášeních musí být již zcela srozumitelné a logické proč byl Ramiro zamlčovaný a marginalizovaný Francovým režimem, který jak je známo, byl podporován právě těmi finančními pevnostmi, na které Ramiro odkazoval.
Pro Ramira a jeho J.O.N.S. byl takto falešný fašismus opovrhovaným: „Jsou to skupiny bez hlubšího významu, u nichž se fenomén fašismu projevuje stejně, jako módní doplněk. Je zde Mosley, se svými černými košilemi a je zde Primo de Rivera s podobným hnutím. Jejich společným vůdcem je Mussolini, který za své peníze organizuje večírky. To samé tak Mosley, Angličan s titulem sira, který je okázalým multimilionářem. Stejně jako Primo de Rivera, Španěl, který je taktéž vytříbeným milionářem. Taktéž Starhemberg, který je princem a vůbec vším možným. Všichni jsou jemní, polovičatí, hedvábní a s dobrými mravy předstírají, že se zasazují o fašistický stát. Vyznačují se také nechvalnými tendencemi zříci se lidu, který izolují do tříd, které propojují reakční formou společnosti.“ (8)
Ramiro taktéž požadoval revoluční kompromis pro španělský venkov. Jeho slova jsou kulkou venkovskému podrobení kapitalismem: „Španělští venkované: půda je národ. Sedlák, který kultivuje půdu, má právo na její užívání. Režim dovolil monarchii a jejím feudálním hordám zemědělství zplundrovat. Venkované: 147-mi velkostatkářům se dostalo do rukou více než milion hektarů země. Všechna půda je však vaše. Požadujte její znárodnění.“ (9)
Tato tvrzení byla útokem na pravicové smýšlení. Stejně tak překonala tradiční pozice levicových hnutí a to i těch nejradikálnějších: „Povstaň, Nový Světe! Stvořme Nové Španělsko!“ To jonsisté křičeli a zvěstovali světu. Byli novým provoláním, výkřikem naděje, výkřikem revoluce. Ano revoluce, protože to byli lidé roztrpčení shnilým světem, jeho bezprávím, vykořisťováním a vykořisťovateli. Jejich naléhání bylo lidové a revoluční: svrhnout buržoazní řád. A za tento cíl jonsisté bojovali. To Ramiro otisknul do duší svých soudruhů, kteří porozuměli tomu proč se distancovat od buržoazní hrubosti.
Hlavním úkolem národního syndikalismu tedy bylo: „Propojit dvě oddělené složky: národ a sociálno, vlast a práci. Ať si nikdo nemyslí, že to bylo jen návnadou a polemizováním, nebo že národně proletářská revoluce měla být založena na zpátečnictví, či opatrné taktice, naopak, byla okamžitým a živoucím důsledkem jednání tehdejší doby.“ Tato slova Pedra Laína Entralga (10) nám novým pohledem přibližují národní a sociální ctižádost jonsistů.
Je však jasné, že Ramiro nebyl vůbec komunistou, sám vysvětloval proč: „Proti komunismu jsme ze zištných důvodů postavili národní myšlenku, kterou neakceptuje, pro nás však představuje začátek každého lidského úsilí vznešeného rozsahu. Národní myšlenka zaručuje kulturní a historické hodnoty, které uznáváme, jako naše největší dědictví.“
Zpracováno podle textu zde.
Poznámky redakce:
(1) Roku 1931 se kolem malého týdeníku La Conquista Del Estado, vydávaného Ramirem Ledesmo Ramosem (23. 5. 1905 – 29. 10. 1936), sjednocují mladí studenti a idealisté a utvářejí politický kroužek. Tady, dá se tedy říci, vzniká skutečný a autentický národní syndikalismus. Jeho požadavky jsou ozvěnou doby: svržení buržoazie, národní uvědomění, sociální revoluce a akcent na mládí. Čin, akce a národní jednota má překonat liberální systém, stejně jako marxismus. Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista (J.O.N.S.) vzniklo roku 1931 spojením kroužku idealistů kolem Ramiro Ledesmo Ramose a skupiny okolo kastilského časopisu Libertad, vydávaného Onésimem Redondem. Roku 1934 se J.O.N.S. spojuje se skupinou Falange Espanola, která je vedena José Antoniem Primo de Riverou, čímž vzniká F. E. de las J.O.N.S.
(2) Falange Española Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista.
(3) Jeho trest smrti byl nakonec zmírněn na čtyři roky žaláře. Důvod byl zřejmý – automechanik Hedilla měl mezi falangisty veliký respekt a jeho poprava by jen vystupňovala politický odpor „starých košil“ proti „novým košilím“. Toho se samotný caudillo Franco děsil.
(4) Falange Española de las Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista.
(5) Zde autor zřejmě naráží na vnitřní rozpor uvnitř F. E. de las J.O.N.S., který vyvrcholil roku 1935. José Antonio Primo de Rivera se snažil udržet mír mezi „pravicí“ a „levicí“ uvnitř hnutí. Tato situace však končí odchodem křídla Ramira Ledesmo Ramose, který prosazoval syndikalisticky decentralizované Španělsko v rámci národního státu, tento názor se nevyhnutelně musel střetnout s „konzervativnějším“ korporátně-centralistickým pohledem José Antonia Primo de Rivery. Po odchodu zakládá Ramiro Ledesma Ramos „takřka“ ideologickou opozici F. E. de las J.O.N.S - La Libre Patria.
(6) Ramiro Ledesma Ramos je těsně před vypuknutím španělské občanské války v Madridu zatčen a 29. října 1936 je popraven internacionalisty a pohřben do neoznačeného hrobu. José Antonio Primo de Rivera je taktéž zatčen v Madridu a to 14. března. Po devíti týdnech vazby je poslán do vězení v Alicante. 3. října byl José Antonio obviněn ze spiknutí proti republice a z vojenského povstání jako z hrdelních zločinů. V předem prohraném politickém procesu se José Antonio Primo de Rivera, jako právník, hájí sám a 18. listopadu je uznán vinným a rozsudkem smrti se mu má stát zastřelení. Rozsudek smrti byl proveden v časných ranních hodinách 20. listopadu 1936.
(7) Jak sám Ramiro Ledesma Ramos prohlásil: „Jen bohatí si mohou dovolit ten přepych být bez vlasti. Proto chceme a požadujeme co nejtvrdší sankce, pro ty kteří spekulují s utrpením lidu. Musíme znárodnit masy dělníků, tak aby se staly hlavní oporou národního státu.“
(8) Revoluční nekompromisnost, která jej od zbytku evropských národních hnutí oddělovala, vyjádřil téměř až buřičsky, když sám o sobě prohlašuje: „Rudé košile Garibaldiho se k Ledesma Ramosovi a jeho soudruhům hodí lépe, než Mussoliniho černé košile.“
(9) K sociálně revolučnímu řešení na venkově se přesněji Ramiro Ledesma Ramos vyjádřil jinde: „Vyvlastněné pozemky, jednou znárodněné, již nebudou dále podstoupeny, to by bylo stejně osudné jako liberální řešení, ale budou předány rolníkům, kteří je budou obdělávat v rámci intervencí komunálních subjektů a zemědělských družstev.“
(10) Španělský lékař, historik, esejista a filosof.
