Deset postojů, aneb svět viděný z třetí pozice

Třetí cesta opouští dogmatické vidění moderního světa, které vychází z pravolevé politické tradice. Třetí cesta přesahuje všechny politické normy. Je nad tím vším. Sleduje a studuje všechny proudy myšlení a přebírá to co je podle ní platné. Spojuje tak pro mnohé nespojitelné – identitu, tradici, demokracii, svobodu a sociální spravedlnost. Třetí cesta tím vnáší zmatek do myslí všech liberálních univerzalistů a normalizátorů pozorujících svět ne takový jaký je, ale takový jaký by jej chtěli vidět.

Veliké projekty moderny (pravicové stejně jako levicové) slibovali pokrok, ale přinesli jen všeobecný rozvrat. Tyto projekty moderny dnes v rámci systému vládnou společně, podepírajíce jeden druhého a využívajíce největších extrému každého z nich (volný trh/egalitářství). Třetí cesta chce být novou syntézou myšlení, která modernu revolučně překoná. Chce být útočištěm všech evropských avantgardistů, revolucionářů, nonkonformistů, politicky nekorektních a modernímu světu nebezpečných. Třetí cesta se svými ideovými okruhy chce být útočištěm všech, kteří se ráno co ráno budí do světa, o kterém ví, že není jejich a do něhož nepatří. Naše myšlení zůstává svobodným, i když je v menšině! A takto z revoluční třetí pozice, jako opozice moderně, vidíme svět:

1) Svět. Pro Třetí cestu znamená svět mnohost. Svět je manifestací mnohosti jednotlivých lidských biokulturních společenství a jejich místních zakořenění, které vytváří jeho diverzitu a dynamiku. „Světů“ je tedy vícero (mnoho) a každý je tvořen svojí z jedince na jedince nepřenosnou tzv. biokulturní rozmanitostí. V různorodosti a odlišnosti spočívá bytí a krása světa. Každý „svět“ má svůj reálně žitý model života (kultury) a hodnot, které mají za cíl vyhnout se světu chaosu. Evropa může mít mezi svými společenstvími mnohé kulturní rozdíly, avšak při porovnání s ostatními tvoří vlastní uzavřený biokulturní „svět“. V tomto případě je Evropa naším „světem“ a společným referenčním bodem.

2) Příroda. Pro Třetí cestu znamená příroda působiště lidských společenství a jejich nejvyššího bytí. Žádný život se nedokáže vymanit jejím zákonům (vůle k životu – být a existovat) a neměnným cyklům (zrození, život a smrt). Příroda, ač hmotně nedosažitelná, svými principy je obsažena ve všem živém. Člověk je tak součástí přírody, ta pro něj není ničím, co si má podmanit a přisvojit. Člověk musí s přírodou existovat v harmonii. Avšak člověk má na rozdíl od zbytku živého jistou specifičnost  - člověk je zvíře, které se „samo zkrotilo“, protože jeho chování je mnohem více podmíněno kulturním rámcem než vrozenými pudy. Ochrana přírody je pro Třetí cestu bojem o bytí všeho živého.

3) Společenství. Pro Třetí cestu je život člověka neoddělitelný od společenství, které shromažďuje jemu biokulturně blízké (etnicky, kulturně, historicky, jazykově, místně). Takovéto společenství nepovstalo ze smlouvy či z úmyslu jedinců maximalizovat svůj prospěch, nýbrž z pocitů blízkosti takovéhoto společenství přerůstající maloměšťácký individualismus, které přerostlo dějinně z rodin na kmeny a národy. Společenství sobě blízkých (kteří samotní jej vytvářejí) je nejvyšším sociálním stavem. Společenství nepopírá individualitu, ale naopak je tím, co ji svým unikátním pojetím světa vytváří a uchovává. Avšak žádný člověk nemá stejnou hodnotu, proto má každé společenství, řídící se organickým způsobem, svou hierarchii těch, kteří jej inspirují a zapouštějí do něj spiritualitu. Společenství je pro člověka rozměrem jeho bytí – nachází zde úplnou jistotu, pocit bezpečí, pomoc a zodpovědnost, která je požadována jak po něm tak i po ostatních. Přežití společenství zaručuje přežití lidské individuality, která svou zakořeněnou podstatou v rámci unikátního společenství manifestuje před celým světem své právo na odlišnost (identitu). Stejně tak preference prospěchu celku rozvíjí možnosti jedince v rámci jeho společenství.

4) Člověk. Třetí cesta pojem autonomního člověka s univerzální hodnotou neuznává. Člověk sám o sobě a pro sebe neexistuje, existuje jen v rámci společenství jemu blízkých, které jej zakořeňuje a pomáhá plně realizovat jeho skutečnou biokulturní potencionalitu (člověk se nerodí, jako nepopsaný list). Manifestuje a zachovává jeho odlišnost (identitu), která říká čím člověk skutečně je. Stejně tak Třetí cesta nevěří v univerzální lidskou hodnotu (nic na světě nemá stejnou hodnotu). Člověk obecně není ani dobrý, ani špatný. Je schopný obsáhnout oboje. Pro mnohé tragicky osciluje mezi mnohým. Člověk je živý tvor neustále pokoušený svým nutkáním, které vyplývá z jeho biologické povahy. Ta určuje také jeho potencionalitu. Člověk je tedy hlavně dědic. Ve svém biokulturním dědictví nachází sociální řád, který se zakládá na Tradici (kulturní a hodnotové představy) pozitivně omezující a směřující jeho nutkání, v rámci něhož má možnost své svobodné realizace. Hodnotové představy života v rámci společenství tak zajišťují unikátní biokulturní kontinuitu společenství a člověka stejně jako jeho sebe utváření.

5) Tradice. Třetí cesta neuznává univerzální a tedy pro celý svět platnou Tradici a zní vyplývající hodnoty a kulturu (suma biologicky podmíněných psychických dispozic a prostředí, která se odráží v umění, spiritualitě, náboženství a imaginaci, pomocí nichž si společenství přiměřeně vykládá svět kolem sebe). Tradice je pro nás tzv. pravda, avšak pravd je mnoho. Hodnotové představy a ideje nejsou ničím, co by mělo univerzální nadřazenou podstatu, ale jsou něčím, co se odvozuje od reálného světa a bylo nevědomky stvořeno samo člověkem v rámci jeho společenství, který se tím vyhnul světu chaosu. Hodnotové představy a kultura jsou odvozeny od dědičných dispozic (jež mají zachovávat a dále rozvíjet), které se v nich odrážejí. Hodnotové představy jsou tedy mnohé a vždycky odpovídají atributům daného společenství. Tradice, se svými hodnotovými představami, je nejen dědictvím předků, ale zejména projektováním budoucnosti skrze ni (archeofuturismus, neboli vše minulé podmiňuje vše budoucí). Třetí cesta tedy není tradicionalismem, ten nastává až když je Tradice mrtvá, Třetí cesta chce Tradici žít budoucností za všech jejích možností (člověk se má a musí vyvíjet, ale musí zůstat tím čím je a čeho je součástí). Je tedy nutnost určit a znovu rozpoznat svou vlastní a podmíněnou Tradici a akceptovat ji, jen tak můžeme být těmi, kdo skutečně jsme a stát se více než jsme byli. Tradice je tedy také hodnotovou etikou cti, skrze kterou člověk sám na sebe vytváří tlak k formování a rozvíjení sama sebe v rámci reálného světa svého společenství, pak může ke své podstatě přidat skutečnou nadstavbu. Znovu pevně sevřít princip.

6) Humanismus. Humanismus je pro Třetí cestu životním postojem, který vidí člověka takového jaký je a ne takového jak by ho chtěli vidět oči liberálních spasitelů světa. Humanismus respektuje rozdíly a odmítá nenávist. Není symbolem rovnostářství, protože nic na světě nemá stejnou hodnotu, protože mnohost a různorodost je jeho podstatou. Humanismus je láska k člověku takovému, jaký je. Vidí jej v kráse jeho odlišnosti – vrozených schopností stejně jako kulturních, etnických a hodnotových dispozic. Humanitní jednání by tedy mělo jednat v zájmu mnohosti. Nerespektování toho znamená samotné potlačení člověka, jeho humanity a útlak. Univerzální rovnostářství je samotnou nenávistí k životu. Tato nerovnost mezi jednotlivci však musí vést právě k tomu jednomu, aby i jednotlivec ve svém souboji s dějinami obstál a nestal se vykořistěným – ke společenství sobě blízkých, které se vyznačuje nejvyšším stupněm sociálna a solidarity, ve kterém každý přispívá prací pro společenství podle svých možností. Ke společenství, které je mu velikou rodinnou a ochráncem a jehož podstata zahrnuje vše do společného celku, ve kterém má nakonec každý stejné primární možnosti, postavení, práva a svobodu určenou samotnými hodnotami života společenství.

7) Svoboda. Třetí cesta nevěří v pocity svobody, které jsou určovány dnešním světem. Dnešní svoboda se rovná tomu, co se dříve rovnalo otroctví. Je hnaná vnuknutým pocitem umělého chtění, individualismem a vyrovnáním se modernímu světu, který odlišnost netoleruje. Svoboda není dělání si, čeho chceme, taková svoboda je ryze individualistická a omezuje svobody jiných tak, že nakonec žádná svoboda neexistuje. Skutečné vykonávání svobody předpokládá společenský řád zachovávající kontinuitu společenství, solidaritu ke členům společenství, disciplínu a čin konající pro společenství. To vše vede k zvětšení rozsahu možností společenství stejně jako jednotlivce, ale i k rozvoji v konání jedinců individualistickým pozitivním přístupem - činům obětování se a práce pro celek, čímž jedinec buduje nejen svobodu společenství, ale svobodu sám pro sebe. Svobodný člověk je ten, který je pánem sám sebe a díky hodnotovým představám společenství zvětšil rozsah svých možností. Proto nemůže být ani svobody bez této hodnotové autority a tou největší je samo společenství a jeho budoucnost.

8) Politika. Pro Třetí cestu znamená politika organickou demokratickou suverenitu určovanou autonomií zdola. Jejím cílem je vytvořit organickou a plně decentralizovanou politickou strukturu v rámci státu, jež povstává ze samospráv od nejnižší životaschopné jednotky, jakou je například obec, až po celospolečenské rozhodování. Na obecném zájmu má právo podílet se každý, neboť co se týká všech, je záležitostí všech. Vláda lidu však neznamená individuální hodnotovou rovnost všech, ale rovnost politickou, ta je dána každému členu společenství. A to od komunální politiky až po tu celospolečenskou. Avšak, každá přímá demokracie potřebuje politické hodnoty (vyvozené z Tradice) a vůdčí osobnosti, které budou hodny následování (tzn. meritokracie – volba, stejně jako odvolání zástupců lidu na základě přínosu, ne peněz plutokracie), organická demokracie tedy není egalitářská ani maloměšťácky individualistická. Stát musí být nástrojem lidu, organizačním prostředkem moci a suverenity společenství a nejvyšší správní jednotkou, která je největším nositelem Tradice společenství, která zajišťuje společenství kontinuitu. Avšak jeho moc musí být omezená. Stát má právo zasahovat pouze v záležitostech, ve kterých k tomu není samosprávná jednotka kompetentní (tedy v zájmu kontinuity společenství a budoucnosti). Politika je prostředkem jak rozvíjet svůj vlastní pohled na svět, stejně jako možnost aktivně spoluutvářet svůj osud. K tomu všemu je parlamentní demokracie svou depolitizací společenství překážkou. Protože každé politické rozhodnutí v zájmu společenství je nadstranické.

9) Hospodářství. Třetí cesta je v oblasti hospodářství a ekonomiky proti volnému trhu, který přinesl jen imigraci, honbu za penězi, vládu monopolů, vykořistění člověka člověkem a devastaci přírody. Třetí cesta prosazuje zespolečenštění (socializaci) hospodářství a výroby v rámci mnohem obsáhlejších hodnot společenství. Základem zespolečenštění a jejího myšlení je, že ekonomika a hospodářství je pouze nástrojem společenství a ne naopak, jak je tomu dnes, kdy se celá společenství lidí ekonomice přizpůsobují. Cílem zespolečenštění je zrušit rozpor mezi prací a kapitálem (cílem je zabránění koncentrace kapitálu doprovázené odcizením společnosti od kapitálu). Zespolečenštění v pravém slova smyslu tedy znamená uzpůsobení hospodářství zájmům společenství. Nejedná se tedy o kapitalistickou nadvýrobu, ale o zajištění podmínek k přežití a co největší samostatnost společenství. Zespolečenštění znamená vyrušení vykořisťovatelského charakteru společnosti. Ekonomická definice zespolečenštění by tedy mohla znít - společenský produkt je výsledkem práce celé společnosti, které je také určen. O jeho tvorbě a užití by logicky měla rozhodovat celá společnost, nikoli pouze vlastníci výrobních prostředků. Cílem je různorodá vlastnická forma výrobních prostředků (družstevní, akciové, státní vlastnící strategické podniky a soukromé, které svým rozsahem nepovede k nadměrné koncentraci kapitálu), která z jedince udělá v rámci své všeobecné spoluúčasti součást hospodářství. V té či oné formě by měla tato všeobecná spoluúčast existovat ve všech podnicích s výjimkou malých soukromých firem s minimálním rozsahem kapitálu. Všeobecná spoluúčast může mít podobu zejména kolektivního vlastnictví ze strany zaměstnanců (družstevní podniky vedeny volenými radami, což je předpoklad k odborné meritokracii), ale i formu individuálně vyjádřeného přímého akciového vlastnictví ze strany zaměstnanců nebo podílem na zisku. Hospodářství a jeho cíle jsou určovány potřebami společenství (tedy státním plánováním, v rámci jehož antimonopolního trhu výroba jedná autonomně a samosprávně – tento řád musí vyvolávat konkurenční prostředí, aby každý podnik cítil tlak společenství a snažil se co nejlépe uspokojit jeho potřeby). Práce je jediným a skutečným kapitálem, nesmí být obětí spekulace. Nad ekonomické koncepce tak musejí být nadřazeny skutečné koncepce života společenství a sociální spravedlnost (sociální stát pro všechny, kteří se na společenském bohatství podílejí). Společenství musí svým hospodářstvím předcházet sociálním problémům a nespravedlnostem, jejichž ignorování může vytvořit cestu k nástupu dalším totalitním systémům.

10) Nový člověk. Třetí cesta vidí člověka jako živoucí bytost schopnou formovat sebe samu. Prostředkem k tomu jsou reálně žité hodnoty a etika cti, v rámci kterých jedná. Avšak toho není schopen v maximalizované míře každý. Nový člověk je ten, kdo vystupuje zdola pomocí maximalizování svých možností a své vlastní vůle v rámci svého společenství. Jeho krédem je konat proti svým vlastním tužbám. Nový člověk je tím, který je nositelem nejvyšších hodnot společenství. Je to ten, který bude vzorem společenství. Je to ten, který dynamicky uvolňuje skryté síly společenství a maximalizuje je. Je to ten, který strhává společenství ke tvoření svých dějin (pochodujeme, abychom nezemřeli). Nový člověk maximálně formuje sám sebe a ke svému lidství tím přidává nadstavbu. Nový člověk stírá lidské a božské – ač sám smrtelný, odráží se v něm nesmrtelnost bohů.

Tedy: Každý kdo popírá mnohost světa, je nepřítel.
Proto: Ani rudá fronta, ani reakce. Třetí pozice, revoluce.
Avšak pamatujme: Není teorie bez praxe stejně, jako není praxe bez teorie!