Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, jenž se k nám dostal z USA (přesněji řečeno – který jsme převzali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství). Týká se hlavně jazyka jako systému znaků a svůj cíl spatřuje v odstranění každého pojmu nebo výrazu, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla vnímat a pociťovat jako urážlivý. „Politická korektnost“ je tak svého druhu nežádoucí lexikální eugenikou (Pierre–André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.
Déle naopak zůstanu u Nové inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes narůstají ve Francii a v západní Evropě vůbec. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z dob Brežněvových. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou nyní z literatury vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky celorepublikového tisku, jsou dnes odmítáni.Nakladatelský svět se změnil. Většinu vydavatelství – bezmála všechna byla skoupena velkými finančními skupinami – nezajímá ani trochu, co vydávají. Zároveň však byla mezi nimi nastolena tichá dohoda. Klientelismus jim umožňuje zůstat pospolu a uzavřít se před vnějšími vlivy. Spisovatelé jsou kooptováni podle příslušnosti k tomu či onomu klanu, k té či oné skupině. Literární kritika se v podstatě omezuje na služebné články, kterými si jednotliví autoři navzájem podkuřují a zároveň drží společnou frontu proti možným narušitelům. Za takových podmínek je snadné sestavit černou listinu knih, jež nemají být recenzovány, nebo novinářů, kteří již nesmějí dostat prostor. Nepřijatelné je mnohé. A vydavatelé se dají stále snadněji zastrašit, následkem vydání jistých titulů se může stát kupříkladu bojkot veškeré jejich nabídky v literárních přílohách velkých novin.
To je dnes obvyklé. Vydavatelům hrozí izolace, jestliže vydají „politicky nekorektní“ autory, útok může přijít z novin, z univerzitního centra nebo od některého „vlastního“ autora. Obchodníci se zdráhají prodávat knihy, jejichž obsah se nelíbí. Editoři sborníků na poslední chvíli vyřazují články, které si sami vyžádali. Nakladatelé jsou vylučováni z veletrhů s odůvodněním, že jejich ediční plán neodpovídá osobnímu přesvědčení pořadatele. Stánky na knižním veletrhu v Paříži jsou drancovány a ostatní vydavatelé přicházejí s peticemi – ne aby odsoudili agresory, nýbrž napadené. Kdo se k „rituální exkomunikaci“ nepřidá, ocitne se na vedlejší koleji. Význam knihy bude brzy posuzován jen podle mlčení, které ji obklopuje, napsal nedávno Michel Mourlet.
Současně z podnětu státních zastupitelství nebo lobbistických skupin přibývá soudních řízení, které mají přivést nepohodlné narušitele statu quo k rozumu (tedy k mlčení), už jen kvůli pozdvižení vyvolanému médii. Přitom se neodsuzuje pouze jednání, nýbrž také smýšlení, třebaže je vyjádřeno nepřímo či v náznacích. K tomuto účelu se schvalují zákony ad hoc, tedy zákony vznikající ze situace, namířené výlučně proti lidem a skupinám v tom kterém konkrétním případě; zákony stanovující výklad minulosti, který je relevantní pro trestní právo. Historická pravda se tak nyní stala součástí právní agendy a soudci jsou delegováni na pomoc silám údajně ohrožené „paměti“ národa. Kvůli tomu, že citovali Luthera a sv. Tomáše Akvinského, skončili vysokoškolští učitelé před soudy, které se věci kategoricky ujaly. Zákonodárství sice podle běžné judikatury definuje nárok na vlastní verzi minulosti jako všeobecné a absolutní právo, ale nectí jej. Jestliže však zákon stanoví, čemu nadržovat a od čeho se s odporem odvrátit, cenzuruje myšlení a snaží se poručníkovat nad soukromím.
Na univerzitách vedou z prstu vycucané intriky (spolu s peticemi a veřejným denuncováním) k sesazení těch pedagogů, kteří se stali podezřelými z odklonu od vládnoucí ideologie. Badatelé, kteří se ucházejí o profesorská místa, jsou vyškrtnuti ze seznamu uchazečů, pokud své spisy nepojali v žádoucím duchu, popřípadě je odpovídajícím způsobem nepozměnili. Za deset řádků, které byly shledány nepřijatelnými (v časopise určeném úzkému okruhu čtenářů), se vysokoškolští učitelé stávají oběťmi zákazu výkonu povolání a tím jsou odsouzeni k nezaměstnanosti. Jiní jsou na svých seminářích obtěžováni, dokonce i fyzicky napadáni, mnozí skončí zbiti. Dalším se upírají občanská nebo rodinná práva. Děti jsou vylučovány ze škol, čímž mají být jejich rodiče potrestáni za své„špatné myšlenky“. Vědci, jejichž experimentální práce vyvracejí současnou víru ve všemohoucnost prostředí při rozvoji duševních schopností, jsou veřejně pranýřováni jako šarlatáni. Umělečtí kritikové, kteří se rozčilují nad nicotností mnohých současných výtvarných a hudebních děl, jsou nazýváni „nacisty“.
Advokátům se vyhrožuje, že budou zbaveni možnosti vykonávat svou praxi. Rozhlasové stanice jsou nuceny ukončit svou činnost, protože si prý svobodu slova vykládaly příliš velkoryse. Poštovní úřady se odvolávají na „doložku svědomí“, aby odepřely doručení jim nevítaných novin či prospektů. Také jsme zažili, jak „nátlakové skupiny“ (takzvané „Pressure Groups“) úřední cestou vybídly k založení komisí, které by „posuzovaly“ jimi vybrané podezřelé publikace. Zažili jsme, jak městská knihovna odstranila z polic „závadné“ nebo „špatné“ knihy. Zažili jsme, jak dokumentaristka jednoho gymnázia blízko Paříže úspěšně zmobilizovala tisk i ministerstvo školství a upozornila na skandál – na její škole jsou prý knihy, které jsou buď nebezpečně revizionistické a nepřátelské vůči cizincům nebo hájí monarchistická, ultranacionalistická stanoviska a oslavují válečné zločiny (!). Ukázalo se, že spisovatelé, kteří vyvolali pobouření, se jmenují Alexandr Solženicyn (symbolický návrat do Gulagu!), Jean–François Deniau, Alain Peyrefitte, Jacques Bainville, André Castelot, Raymond Cartier, Marc Fumaroli, Jean–François Chiappe, Alain Madelin, Pierre–André Taguieff a Guy Sorman. Aby byli autoři kompromitováni, slídí se v biografiích, jako by to, co v životě učinili, mohlo svědčit o hodnotě jejich románů či pravdivosti jimi zastávaných teorií. Výpovědi knih, které od sebe dělí třicet let, jsou prezentovány tak, jako by vznikly ve stejnou dobu, a na základě toho se pak posuzuje celé dílo. Hledají se „hříchy mládí“ a prohrabává minulost, jako by lidský život šlo zredukovat na pouhou epizodu.
Netýká se to jen živých tvůrců. Obdobnými procesy pro cházejí také mrtví. Veškeré události a příběhy naší době cizí, anachronické, se čtou nově, moderními brýlemi, aniž by se zohlednila doba jejich vzniku a dějinný kontext. Georges Bataille, André Gide, George Orwell, Alexis Carell, Ernest Renan, Georges Dumézil, Emile Cioran, Mircea Eliade, Jean Genet, Antonin Artaud, Leo Malet, Ezra Pound, Paul Morand, Colette, Charles Baudelaire, Ernst Hemingway, Vladimir Nabokov, Henry de Montherlant, Carl Schmitt, Jack London, Marguerite Yourcenar, Martin Heidegger a dokonce i William Shakespeare, Voltaire, Honoré de Balzac nebo Fjodor Dostojevskij, abych jmenoval jen některé, byli jeden po druhém posmrtně pohnáni před papírové soudy, ohánějící se oprávněním na přezkoumání jejich postavení ve světě literatury a myšlení – což posléze umožňuje přejmenovávat ulice nebo školy, které nesou jejich jména. Čistka z pětačtyřicátého roku zjevně nestačila. Každý den následuje dodatek – kupříkladu se opět rozjel Célinův proces, Alexis Carrel byl prohlášen za teoretika plynových komor a odpůrci trestu smrti dávají veřejně průchod své lítosti nad tím, že Roberta Brasillacha nelze zastřelit podruhé. Nerezignovala snad Francouzská banka na umístění podobizen bratří Augusta a Louise Lumièrových, vynálezců kinematografie, na bankovky jen pro jejich kontakty s vládou ve Vichy, zatímco ve stejnou dobu François Mitterrand, bývalý vysoký úředník vichystického režimu a (stejně jako oni) nositel řádu Galské sekery, vládl v Elysejském paláci?
Roku 1966 byla v Římě odstraněna, v redakcích pařížských novin se však znovu vynořila – Svatá inkvizice. Kde je kouř, tam je i oheň – na základě této myšlenky vznikají tu a tam „kolektivy“ či „dohlížecí posty“ vyzývající k bdělosti, nebo, jako v případě jednoho velkého pařížského večerníku, k naprosté nesmiřitelnosti. Z takových líhní vycházejí knihy plné fantasmagorických organizačních schémat a petic, které je radno podepisovat, nechcete–li skončit s cejchem „komplice“. Aby bylo možno „demaskovat“, „odhalovat“, „alarmovat“ a „mobilizovat“, tedy pomlouvat a ostouzet, berou se podezřelé osoby pod lupu v naprosto v policejním duchu. Krok za krokem jsou pozorovány, jejich styky prověřovány, shromažďují se „indicie“, zakládají kartotéky, zvažují se slova a věty, aby se našly „důkazy“ o „vybočení“ nebo „uklouznutí“. Hledají se skutečnosti, které lze zveličit nebo dále rozpracovat, konstruují se pochybné souvislosti. Pomocí hrubého zevšeobecňování a obsedantních příměrů vyhnaných na ostří nože se vymýšlejí strašlivá „spiknutí“.
Metody této denunciační literatury jsou stále tytéž – směšování navzájem nesouvisejících faktů, křivá obvinění, falešné závěry, petitio principii,5 ze souvislostí vytržený citát, připsání viny na základě pouhé asociace – zapomenout nelze na klasické „zdánlivé důkazy“, které již v 17. století v úplnosti shromáždili Antoine Arnauld a Pierre Nicole v díle Logique de Port–Royal (Paříž 1662). Claude Durand, obchodní vedoucí pařížských vydavatelství Stock et Fayard, v této souvislosti píše: Je to znak naší doby: knihy a autoři se odsuzují, aniž se čtou, protože denunciaci a totální popravě je dána přednost před nepohodlnou analýzou a diskusí. V nynější atmosféře, kterou Philippe Séguin označuje jako atmosféru kolektivního hříchu a sebemrskačství – atmosféru veřejného pokání a kajícnosti bez rozhřešení – odsuzují ideoví celníci kvůli myšlenkovým deliktům, aniž to kohokoli pohoršuje.
Tito strážci našich myšlenek požadují, aby byl každý z nás opatřen jasnou a jednoznačnou identifikační nálepkou, a koho neshledají jasným a jednoznačným, toho bez milosti odstaví. Lidé čelící žalobám, aniž mají možnost se k obviněním vyjádřit, jsou odsuzováni na základě pověstí a pomluv. Hovoří se o pluralismu, ve skutečnosti se však dělá všechno pro to, aby bylo nestandardní myšlení odstraněno. U druhých se fundamentalismus odsuzuje, doma se však provádějí čistky. Horlí se nad tím, když je nějaký spisovatel ohrožen islámskou fatvou, avšak zároveň je „fatva“ vyhlašována proti těm, kteří již nemají a nesmí být vidět ani slyšet. Tato nadvláda slídilů a nactiutrhačů, etablovaná na základě nárůstu hysterie v sociálních vztazích, odpovídá velmi přesně tomu, co Paul Thibaud nazval cenzurou povýšenou na duchovní metodu.
Překlad Karel Veliký
