Thiriart taktéž volal po taktickém spojenectví s rudou Čínou, které by přimělo Sovětský svaz, aby věnoval větší pozornost svému jižnímu křídlu, což by mohlo vést k uvolnění východní Evropy: „V dohledné době musíme doufat v tvrdý tlak Číny na Rusko, zatímco v dlouhodobém výhledu musíme učinit vše, abychom Rusům pomohli zastavit žlutou záplavu. Musíme Rusko oslabit, ale nikoliv jej porazit.“ V budoucnu tak mělo být Rusko včleněno do „nesmírně rozlehlé Evropy.“
Thiriart rovněž vypracoval koncept pro vypuzení Ameriky ze západní Evropy. Tím měla být podpora latinskoamerických revolucionářů a proponentů radikálního černošského hnutí v USA. Cílem toho mělo být přimět Washington, aby řešil potíže na vlastním území a Evropě se dostalo alespoň pro začátek částečného uvolnění ze spárů Spojených států. „Latinská Amerika musí - stejně jako Evropa - bojovat proti americkému imperialismu. Máme společného nepřítele, a to nás nutí usilovat o spojenectví,“ argumentoval. V té době taktéž uznal, že bylo chybou stavět se proti nezávislosti Alžírska a Konga, a proto založil nový měsíčník, La Nation Européenne, který lépe odrážel jak jeho radikální antiamerikanismus, tak i jeho stále silnější příklon k tomu, co by se dalo snad nazvat „nacionálním komunismem“. Tím vším si však znepřátelil některé členy Mladé Evropy. Aby rozptýlil zmatek ve vlastních řadách, založil v Západní Evropě několik výcvikových táborů pro „politické vojáky“. Po vnitřním zemětřesení došlo k celkové restrukturalizaci organizace na leninských principech. Z Mladé Evropy se stala avantgardní strana odhodlaná postavit se do čela evropské revoluce.
V roce 1965 tak Thiriarta začal přitahovat politický vývoj v Rumunsku, které pro něj bylo, po nástupu Nicolae Ceauşesca jedno z mála světlých míst na jinak pošmourné východoevropské mapě. Na rozdíl od těžkopádného byrokratického stylu svého předchůdce předváděl Ceauşescu svěží přístup k řízení země, uvolňoval vnitřní napětí a usiloval o nezávislou zahraniční politiku. Na samém vrcholu čínsko-sovětského napětí, taktéž sympaticky pro Thiriarta, naznačoval přátelská gesta vůči Číně. Thiriart tak v létě roku 1966 odcestoval do Rumunska a představil se Ceauşescovi. Poznali v sobě „spřízněné“ duše a Ceauşescu slíbil, že napíše příspěvek do La Nation Européenne. Souhlasil také, že v Bukurešti zprostředkuje setkání Thiriarta s čínským ministrem Čou En-lajem.
„V prvotní fázi,“ vyprávěl Thiriart, „spočívala moje konverzace s Čou En-lajem jenom na výměně anekdot a vzpomínek. Až potud šlo všechno jako po másle. Čou En-lajem se zajímal o má studia čínských klasiků a já zase o jeho pobyt ve Francii, který pro něj znamenal radostné vzpomínky na mládí. Pak se debata přesunula na otázku lidových armád - téma, které nás oba zajímalo. Ale rozhovor se zadrhl v okamžiku, kdy jsme se dotkli konkrétních případů. Musel jsem vyslechnout obšírnou přednášku z marxismu-leninismu. Pak mě Čou seznámil s dlouhým výčtem psychologických chyb, jichž se dopustil Sovětský svaz.“ Thiriart se pokusil přesvědčit čínského ministra, že Evropa by mohla být důležitým partnerem ve společném boji všech antiamerických sil, ale nijak ho touto myšlenkou nenadchl. Zeptal se tedy čínského ministra zahraničí, zda by mohl alespoň počítat s eventuální čínskou podporou, kdyby se pokusil vybudovat revoluční armádu, jež by v Evropě útočila na americké cíle. Elitní vojenská organizace tohoto druhu by ovšem potřebovala základnu na mimoevropské půdě a Thiriart doufal, že mu Čína nabídne útočiště pro jeho gerilové brigády. Jenomže skeptický Čou ho odkázal na čínské tajné služby - a zde se Thiriart ocitl na slepé koleji. Maoistická Čína však byla pro Thiriarta spíše jen taktickým spojencem než politickým či ideologickým partnerem hodným následováním.
Významným politikem, kterého Thiriartovi geopolitické teorie zaujali, byl Juan Perón, který po vojenském puči v září 1955 spěšně opustil Argentinu. V jeho madridském exilu jej s Thiriartem seznámil válečný veterán Otto Skorzeny, který byl taktéž s Thiriartem dlouhodobě v kontaktu. Z Peróna a Thiriarta se tak stali blízcí spolupracovníci, Perón taktéž poskytl Thiriartovu časopisu několik velkých rozhovorů, ve kterých podpořil jeho taktiku i cíle. Pro Peróna, který zastával sjednocení Jižní Ameriky a její politiku nezávislosti, bylo Thiriartovo tažení proti imperialismu USA a jeho vypuzení z Evropy nerozlučně spjato s jeho vlastními názory. Pro oba muže bylo hlavním cílem pro budoucnost, aby se Evropa stala sesterským státem sjednocené Latinské Ameriky. Oba muži se taktéž shodli na takticce osvobozeneckého boje. Pod tíhou myšlenek Thiriarta tak Perón výslovně nabádal své stoupence v Argentině k boji za svržení argentinského vojenského a proamerického režimu. To vše vyvrcholilo národně osvobozeneckým bojem Montoneros
.
Dalším významným okamžikem pro Thiriartovu politiku bylo, když se americké ozbrojené síly zapletly do konfliktu v jihovýchodní Asii. Belgický aktivista tleskal Ho Či Minovi a snil o rozpoutání války vietnamského stylu proti vládám evropských spojenců USA. Pro Thriarta byla Evropa klíčovým bojištěm. Když totiž Spojené státy utrpí porážku ve Vietnamu nebo v kterékoliv jiné zemi třetího světa, příliš to jimi neotřese, ale kdyby prohráli v Evropě, důsledky by byly nedozírné, soudil. Thiriart tak začíná snít o osvobozenecké evropské armádě, o své „evropské brigádě“. Proto roku 1968 odcestuje na východ, přesněji řečeno do arabských zemí, kde se rozhodl najít podporu pro svou osvobozeneckou myšlenku, své budoucí armádu skutečných „politických vojáků“, kteří by se pustili do boje s americkými silami v Evropě. Arabské státy a jejich představitelům se snažil představit, jak by i pro ně bylo výhodné, aby na evropské půdě existoval neviditelný, přesto všudypřítomný nepřítel Ameriky a jejího vlivu. Na oplátku chtěl jejich podporu.
S touto představou Thiriart navštěvuje Irák a představitele vládnoucí strany Baas. Thiriart zde má dokonce svou tiskovou konferenci, po které zasedne k rozhovoru s tehdejším mladým a nadějným plukovníkem jménem Saddám Husajn. Toho nadchl Belgičanův plán evropské vojenské podpory Arabů v jejich boji s Izraelem. Kromě podpory Arabů by však Thiriartovi dobrovolníci získali cenné bojové zkušenosti, které by později mohli využít během konfliktu s americkými silami v Evropě. Podle Thiriarta byli Iráčané nadšeni, ale Sověti tento jeho návrh smetli ze stolu. Iráku, který byl v té době z velké části závislý na Sovětské vojenské podpoře, nezbylo nic jiného než toto rozhodnutí tolerovat.
Po Izraelském vítězství v šestidenní válce roku 1967 zavládla v uprchlických táborech Palestinců zoufale bojovná nálada. Což zaregistroval i Thiriart, pro kterého bylo rozlišování pojmu žid a sionista pouze intelektuální slovíčkaření, který navázal kontakt a těsné styky s vůdcem palestinské hnutí za osvobození, Georgesem Habbášem. V červnu 1968 umírá v boji po boku Palestinců, při střetu s izraelskými vojáky, Thiriartův blízký spolupracovník a bývalý dobrovolník Waffen SS, Belgičan Roger Coudroy.
Pro Thihiriarta znamenal boj v Palestině odrazový můstek pro svůj sen o evropské revoluci. Thiriart se neúnavně snažil nalézt pomoc pro svůj plánovaný boj, ve kterém byl neevropský spojenec, který může přispěchat na pomoc nepostradatelným východiskem pro budoucnost. Jeho úsilí se však zdálo marné, Thiriart však nestál o to, aby se o něm mluvilo pouze, jako o teoretikovi a tak se sklíčený stáhl do ústraní z politiky. Během svého stažení do ústraní však nešetří během pár rozhovorů, které poskytne, svou revolučností, odhodlaností a optimismem. Francouzskému novináři dokonce přímo sdělí: „Celá Evropa, od Stockholmu až po Neapol, se musí do 48 hodin dozvědět o každém zabitém Američanovi. Evropská jednota se uskuteční, až bude v každém koutu Evropy zabito 200 či 300 amerických okupantů. Pak už nebude existovat cesta zpět.“
Thiriartovo učení a odkaz nezůstal u jeho mladých „žáků“ bez odezvy. Renato Curcio, člen italské odnože Mladá Evropa, se stal vůdcem Rudých brigád, levicové teroristické organizace, která se na území Itálie v průběhu sedmdesátých let dopouštěla únosů, vražd a teroristických útoků. Další Ital a Thiriartův stoupenec Claudio Mutti založil organizaci Boj lidu, která navázala úzké vztahy s Libyí, poté co se zde k moci dostal Muammar Kaddáfí. Mutti a jeho organizace posléze spolupracovali s pročínskou studentskou skupinou, jejíž ideologie byla v Itálii označena za nazi-maoismus. Pod vlivem Thiriartových analýz obdivovali tito italští političtí militanti Hitlera, Mao Ce-Tunga, Kaddáfího a Peróna. V jejich textech se objevovala spojení jako: „ať žije fašistická diktatura proletariátu“ či „Hitler a Mao Ce-Tung sjednoceni v boji“. Thiriartovo učení tak zejména v Itálii ovlivnilo skupiny mladých politických militantů, pro které zcela přestalo platit pravolevé politické rozdělení a jeho hranice.
Po pádu Sovětského svazu se však Thiriart znovu vrací na veřejnost a politickou scénu. Stále věřil v to, že Evropa a Rusko jsou si souzeni osudem. Jeho návrat také podpořil zájem o jeho politické dílo v řadách ruské armády a zejména mezi novou sortou politických uskupení na území Sovětského svazu, zejména z řad národních bolševiků. Thiriart začal v té době spolupracovat s belgickou organizací Parti communautaire national-Européen, která se skládala z řad bývalých maoistů a fašistů, brojících proti americko-sionistickému imperialismu a kosmopolitismu.
V srpnu roku 1992 vede Thiriart delegaci evropských aktivistů do Ruska. Zde navazuje styky s aktivisty z řad národních bolševiků, zejména s Alexandrem Duginem. Sním, vede dlouhé geopolitické debaty, které mají jedno hlavní téma. Tím je historický souboj „Eurasie kontra Amerika“, kterým se Dugin, jím ovlivněný, zabývá dodnes. Thiriart měl v plánu bedlivě sledovat „neřízený“ politický vývoj v postkomunistickém Rusku, který mu do žil opět pustil krev, která znamenala možnost skutečné a reálné politické změny. Všechny plány však padly 23. listopadu 1992. Jean Thiriart, sedmdesátiletý neúnavný aktivista, nečekaně umírá ve spánku na srdeční příhodu. Po „otci“ skutečné proevropské geopolitické doktríny tak, zbyl jasný odkaz - Evropa a Rusko se musí jednou provždy spojit, to je jejich osud: „Tato revoluční elita se musí sjednotit a připravit půdu pro vypuzení amerických vetřelců z evropského území…“
Zdroje: Martin A. Lee - Bestie se probouzí; Pierre Milza - Evropa v černých košilích; Edouard Rix - Jean Thiriart: Machiavelli jednotné Evropy
První díl článku je možné přečíst zde.
