Dnešní Evropa a její politický a ekonomický systém se stal teologickou vírou, koncentrovaným dogmatem, zřízením, které si jen namlouvá, že samo v sebe věří. V této pozici jsou současní představitelé a obhájci liberální demokracie a jejího pojetí světa, kteří věří, že v ní věří. Namlouvají si, že věří svým vlastním tvrzením. Je nám reakcionáři předhozeno, že chyba je v těch, kteří jí uvádějí do praxe, nikoliv v samotném systému. Že krize systému je nahodilou shodou okolností, jejíž původ je převeden na celou společnost a její jednání.
Ale chyba je v samotném jádru liberálního světa - krize je jeho bytostnou součástí. Kapitalistické trhy bez krize a následné restrukturalizace ani fungovat nemohou. Je to „kreativní destrukce“, co dokáže zachovat materiální růst kapitálu a „prosperity“. To znamená pro Evropany útlak, život v nejistotě, opuštění dlouhověkých vizí, proletarizaci zatímco vše je zpoplatňováno, otroctví a pracování na jiné, jejichž chybné kroky nás do krize dovedly. Jediná možnost, jak tento kapitalistický kolos udržet v chodu je zachovat jeho mýtus, že jako jediný souzní se svobodou, demokracií a s ideou v níž jedinci formují skutečně svou budoucnost. Liberální svět se stal teologickým výkladem, vírou ve víru bez níž je neudržitelný. Stal se součástí „hry“, ze které nikdo nechce vypadnout. „Hry“, kterou celé národy připodobňují k samotné podstatě existence života.
Akciové trhy se staly součástím smyslu mnoha životů. Lidé přestali být pány trhů a sami se stali jejich součástí. Stali jsme se sami strukturou kapitalismu a jeho marnosti. Kapitalismus a chamtivost jeho zastánců se stala procesem, ve kterém nemáme žádný skutečný vliv, přestože žijeme v době „demokracie“. Krize a její usura dohnala již Řecko a další státy po celém světě jsou na řadě. Ztráty kapitálu opět dostaly přednost před lidským životem. Bylo rozhodnuto, že tyto ztráty někdo musí zaplatit. Ale břímě a důsledky nebudou platit kapitalisté, kteří činili špatná rozhodnutí, ale budou přeneseny na jiné. Banky toto břímě usury přenesou na pracující daňové poplatníky, na celé národy.
Součástí zažehnání a restrukturalizace krize kapitalismu je něco, co se dá nazvat tzv. „kapitalistickým socialismem“. Evropská unie jím reguluje národní hospodářství jednotlivých zemí, aby zaručila budoucí zisky pro kapitalistickou oligarchii. Idealistická pravice proto tuto záchranu, kterou nazývá levicovou a brojí proti ní, samotné kapitalistické podstaty nazývá „socialistickým opatřením“. Pokud je to tedy „socialistické opatření“, tak rozhodě zvláštního druhu. Je opravdu „socialistickým opatřením“ něco, jehož přednostním cílem není pomoci chudým, ale bohatým, ne těm, kteří si půjčují, ale těm kteří půjčovali? Je tedy ironií, že se socializace bankovního systému má stát přijatelnou, jen když slouží k záchraně kapitalismu. Celá ekonomická a hospodářská podstata Evropské unie, ať se tváří „socialisticky“, má za cíl jen jedno - záchranu soukromého kapitálu finanční oligarchie. Je tedy zajímavé sledovat, jak se překrývají náš pohled a pohled pravice, která se sama stala obětí své ideologie volného trhu, kde jsou monopoly a elitní vykořisťující oligarchie naprosto přirozeným a nevymýtitelným jevem. Obě perspektivy se tak najednou shodují ve svém odporu vůči velkým spekulativním hráčům a korporátním manažerům, kteří sice profitují z riskantních rozhodnutí, ale před případnými ztrátami jsou chráněny svými „zlatými padáky“.
Pokřivený systém si dal v nefungující rovnici za cíl udržet materiální blahobyt, který působí jako opium národů a pomáhá mu udržet se, i když je zároveň v úpadku. Život tak pokračuje na dluh, ruku v ruce s kapitalistickým imperialismem, který hledá další zdroje trhů pro svou „hru“, bez níž se při životě neudrží. Tím se tento systém šíří do nových zemí. Pro nové země, ty v kterých kapitalistický „ materialistický blahobyt“ jako opium nastupuje, je problémem udržet tempo růstu, aniž by nevznikly ohromené sociální problémy. Tím vzniká rozsáhlá imigrace za lepším životem, řízená samotným kapitálem. Tito lidé se pak opět stávají snadnou otrockou kořistí pro kapitalistické majitele v nových zemích. Zároveň se tito nově příchozí stávají rozbuškou multikulturního konfliktu, ve kterém nese svou část odpovědnosti právě nenasytnost kapitálu. Na to se výborně hodí citace francouzského filosofa Alaina Benoista: „Ten kdo mlčí o kapitalismu, by si neměl stěžovat na imigraci.“
Systém politickým stran změnu nepřinese, liberální demokracie se stala součástí kapitalistické hry. V otázce národa jsou veškeré politické otázky, stejně jako samotné skutky, nadstranické. Parlamentní demokracie stvořila společnost, která vyhlásila člověku litý ekonomický boj a globalizací hodnot mu zničila duši. Stvořila společnost, která umožnila legální vydírání.
Stane se tedy současná krize okamžikem prozření nebo bude použita jako „šok“, jež zapříčiní ještě masivnější terapii liberálního pohledu na svět? Cílem současného režimu tedy bude, svou propagandou, přednést interpretaci, která nebude za příčinu krize vydávat nikoliv globální kapitalismus jako takový, ale jeho sekundární a nahodilé části (zkorumpovanost finančních institucí a politiků, naší lenost a malou pracovitost). Podle systému tedy nezbankrotoval kapitalismus, ale my sami tím, že jsme uvedli v praxi jeho pokřivenou praktickou podobu. Ale chyba není v nás, ale v těch, kteří svým liberálním systémem a jeho podstatou vytvářejí opakovanou možnost takových krizí a pádů.
Doufejme, že tato krize bude mít konečně tu moc probudit jednotlivé lidské bytosti z jejich sebeuspokojení a přimět je pochybovat o těch nejsamozřejmějších skutečnostech jejich životů. Uvědomění může zničit hliněné nohy liberálního systému a jeho pokřiveného pohledu na svět. Šok z krize a další její vývoj je v současnosti zřejmě jedinou nadějí, která může přivést revoluční změnu. Lidé se musí navrátit k přirozenému společenství a zachovat jeho i svou identitu, protože jen zde v ukotveném prostředí s jasným referenčním bodem, ve kterém je všudypřítomnou společná „základní pravda“ může být vytvořena nová a spravedlivější sociálně revoluční společnost. Cesta k ní nepovede však vpravo ani vlevo. Třetí cesta povede přes přirozenost člověka - bude bojovat za jeho identitu, skutečnou svobodu a sociální spravedlnost. Bude bojovat za novou organickou společnost, která národy zbaví globálních pravd, vázaných na víru ve vlastní víru. Doufejme, že současná krize bude okamžikem vystřízlivění a radikálních dějinných pohybů, které zajistí národům trvalou neporušitelnost a vitální budoucnost.
