Američan a velký Evropan, který prolínal Evropu s Amerikou. Narodil se jako vnuk amerického stavitele železnice, poslance a zástupce guvernéra. Jeho otec byl zaměstnanec státní mincovny: návštěvy v této mincovně podstatně ovlivnily pozdější Poundovy monetaristické a ekonomické názory. Studoval románské literatury, středověkou latinu, okcitánštinu. Po několika zastavení v Evropě se postupně soustřeďuje na jih, na Španělsko a území někdejších trobadorů, odkud vzešla Dantova Božská komedie: na Provence a severní Itálii. 1908 - 1920 žije v Anglii. Po krátkém pobytu v Paříži se mu pak domovem stane Rapallo v Italské Ligurii. Cestuje po Francii, Itálii, Německu, pěšky projde Provence. Je stále ve spojení s Amerikou, stojí u vzniku hnutí imagistů a vorticistů. Spolupracuje s literárními časopisy, kromě vlastní veršů a článků o umění se velmi důkladně a osobitě zabývá překládáním, o kterém tvrdí, že je inspirací literárního vývoje. Převede do angličtiny verše Dantova přítele a jednoho z nejúspěšnějších současníků Guida Cavalcantiho. Napíše operu o Villonovi, bude se zabývat čínskými a japonskými texty, ale i Chaucerem.
Na přelomu desátých a dvacátých let se postupně uzavírá období Poundových takzvaných „krátkých básní“: kromě esejů, úvah, překladů a příležitostních článků nadále veškerou snahu směřuje k jedinné skladbě, jejíž zpěvy nazve podle Dantovy Božské komedie „Canta“: s anglickou koncovkou „s“ v množném čísle Cantos. Bude je psát padesát let, až do zpěvu sto sedmnáct. Chce v nich po Homérovi, Vergiliovi a Dantovi vypsat sumu našeho věku, tradice a přítomnosti, sumu prolínání v dějinách člověka, v níž to podstatné z Evropy a Asie postoupí modernosti Ameriky. Jako by chtěl své zemi k nohám složit to, co pro něj bylo zásadní a čemu se zasvětil: duchovní bohatství, velikost, sílu i hrůzy, které by měly člověka zavazovat z generace na generaci. Tehdy ještě nevěděl, že do jeho zpěvů vstoupí jeho vlastní osud, který v nich uvede v platnost samu jejich poetiku.
Po počátečním hledání a zavržených pokusech se Pound nakonec v Cantos zřekl průvodce: úběžníkem se mu stane Odysseus, ovšem Odysseus jako symbol: Odysseus Pound, ale také Aeneas, Kadmos, Dante - a každý hledající. Historický náhled v nich napomáhá zpřítomnit to, co žijeme dnes. Jak napsal T.S. Eliot: „Ezra Pound se nejprve zmocní veškeré minulosti; a když si jí přisvojí, když ji pevně drží v rukou a uspořádá jednotlivé její prvky, objeví se v ní přítomnost. Pound na své dobrodružné cestě za lthakou dochází ke zcela jinému pojetí času, v němž obvyklé dělení na minulost, přítomnost a budoucnost nahrazuje novou škálou hodnot pozemského času. Zachycuje to, co trvá, co se vrací a co odchází.“
Podobné pojetí času, jaké používá v Cantos, Pound objeví na freskách měsíců v paláci Schifanoia ve Ferraře. V Salone degli Mesi (Sále měsíců) se každá tato freska dělí na tři oddíly: v horní části jsou vítězná spřežení antických bohů a bohyň mimo čas a odpovídají tomu, co v Cantos leží v oblasti neměnného trvání, v blankytu. Prostřední část fresky zachycuje polobohy zvířetníku, tedy to, co se cyklicky vrací a co v Cantos najdeme v archetypálních postavách a událostech, tedy ve sféře safírové. Na spodní části fresky jsou scény z každodenního života ferrarského vévody Borsa d´Este - tedy oblast nahodilého a pomíjivého, kterou v Cantech zastupují detaily osobní a životopisné a barva kobaltová, která je odstínem zapomnění.
V roce 1943 byl Pound ve Spojených státech in absentia obviněn z vlastizrady za promussolinniovské články a rozhlasová vystoupení v Radio Roma, kdy odmítal především americkou válku proti Itálii. Po vítězství Spojenců byl v květnu 1945 americkou vojenskou policií odvezen do trestního tábora poblíž Pisy a umístěn v gorilí kleci. V noci se vězni ležící přímo na zemi v těchto klecích na otevřených prostranství třásli zimou, ve dne je soužilo horko. Za tři týdny se Pound zhroutil: trpěl klaustrofobií, částečnou amnesií, záchvaty hysterie a děsu. „Vršek hlavy“, jak říkal, cítil „prázdný“ a nemohl zavřít oči, neboť mu z neustálého světla a denního vedra otekla víčka. Na liché stránky svého notesu si tu zapisoval tzv. Pisánská Cantos, za něž později dostane americkou Bollingenskou cenu za poezii. Když notes otočil vzhůru nohama, na protilehlé stránky překládal Konfucia.
V listopadu 1945 je Pound převezen do Spojených států. Někteří, jako Robert Graves, pro něj žádají trest smrti. Jiní, mimo jiné také italští básníci různých názorů, podepisují petice za jeho propuštění. V prosinci je shledán duševně nemocným a neschopným zodpovídat se před soudem. V únoru je převezen do uzavřeného ústavu pro choromyslné delikventy, do nemocnice Svaté Alžběty ve Washingtonu. Zůstane tu třináct let, aniž má možnost se bránit u soudu. 9. července 1958 se vrací do Itálie poté, co podepsal vlastní nesvéprávnost. Je mu sedmdesát tři let. Dostává se mu pomoc v Americe i v Evropě. Trpí ale skleslostí, jeho Evropa se mezitím vytratila. Posledních čtrnáct let života ve světě, který se tolik změnil, stráví s pocitem, že v současné době už žádný Dantův Ráj napsat nelze:
Chtěl jsem napsat Ráj
Nehýbej se
Ať mluví vítr
To je ráj.
Čtěte také:
Ezra Pound: „Mistr těch, kteří vědí“
Ezra Pound a Anděl - Miguel Serrano
Tajemství Federální rezervy - Eustace Mullis
Tim Redman a jeho kniha Ezra Pound a italský fašismus
Fašismus - náš a Poundův
Nenechat se šidit bankéři (ani divadelníky)!
Místní a nouzové měny v minulosti
