Nepřítelem skutečného lidství je liberalismus, který se sám za „podstatu lidství“ vydává. Liberalismus má jednu základní ideu a to, že všichni lidé jsou si rovni a povoláni ke spáse, neboť všichni jsou obdařeni individuální duší, jež je hodnotou celému světu stejnou. Liberalismus se stal univerzalismem, který našel jednotné řešení politických, sociálních a mravních jevů. Jedinec je liberálním pojetím vyložen, jako jednorozměrný, který se musí ve svém zájmu sjednotit s celým světem a podřídit se jeho „pokrokovosti“, která je mu prezentována jako svoboda jeho lidství. Z této perspektivy se pak rozmanitost světa stává překážkou a vše, co se odlišuje, je vnímáno jako podružné nebo náhodné, překonané nebo nebezpečné.
Výsledkem liberálního světa se stala individualizace - popření přirozených společenství, konzumní styl života přijetím univerzálního vzorce způsobu chování, individualistické tržní hospodářství a v neposlední řadě etnomasochismus, popírajíce podstatu člověka a jeho rozměř lidství. Materiální růst liberální společnosti stvořil člověka duchovně zcela mrtvého. Liberalismus zrodil nejbezobsažnější civilizaci, jakou kdy lidstvo poznalo: média a televizní kultura se stala vzorem všeho společenského života, vláda kapitalismu a jeho peněz si vynucuje všudypřítomnost zboží. Člověk se v atmosféře této nízkosti mění v předmět směny, kriminalita, násilí a nemorálnost se šíří ve válce všech proti všem a každého proti sobě samému. Lidské individum, vykořeněné a duševně opuštěné se tak často uchyluje do světa drog, virtuální reality. Vesnice kolem neobyvatelných předměstí a ohavných měst pustnou, osamělý jedinec se ztrácí v anonymním a nepřátelském davu, kde je bratr bratru nepřítelem, zatímco přirozené sociální, politické, kulturní nebo národní vazby slábnou a jsou čím dál tím lhostejnější. To vše vyvolala liberální komercionalizace života.
Liberalismus uvedl víru „lidských práv“ a „pseudohumanismu“, která se stala jeho represivním orgánem a ideovým policistou. Člověka, koncept „lidských práv“, pojal kosmopolitně a individualisticky. „Lidská práva“ nám však mluví o člověku abstraktním a nepřirozeném. Člověk jako individualita nemá žádná práva. Právo a svoboda se odvozují od jeho přirozenosti, jíž je pro něj rodina, kmen a v hlavní řadě národ. To vše z něj dělá osudovou bytost s unikátní identitou. Lidské právo tedy tkví na základě identity a jejím zakořeněním v rámci určité kultury. Tyto pojmy tak nejsou založeny na abstraktním člověku, ale člověku skutečném - zakořeněném identitou a kulturní zvyklostí.
Liberalismus přivedl také kulturní úpadek. Evropané jsou přímo „odkulturňováni“ nehodnotnou, zmasovělou a primitivní kulturou „virtuálního dekadentního světa“, která nemá nic společného s realitou a žitím člověka. Současná kultura ztratila svou lidskou dimenzi. Kreativita národa v době liberalismu mizí a stává se neschopnou dalšího rozvíjení se. Kultura se stává pro celý svět stejnou jednorozměrnou a matnou, ztrácející skutečný referenční bod. Kultura se opět musí stát duševním oborem postaveným na dědičných identitních vlohách. Kultura je základem, na němž postávají národy a civilizace, je ukázkou jejich nejlepších dispozic a možností. Kultura musí být opět přirozeností čnící nad materialistickým světem liberalismu. Kultura je primárním bodem, podle nějž si člověk dle svých vrozených dispozic vykládá svět a jeho veliké životní příběhy. Kultura je také tvůrčí sebeobranou před globalizací a jejím šedivě ponurým světoobčanem. Kultura je tvůrčím bojem a jednou ze složek za obranu člověka a jeho identity. Kultura je tedy něco, co není všem stejné.
Dekadence, komerčního individualizovaného světa, odcizila v přirozených společenstvích člověka člověku. Rovnostářství vzalo člověku smysl života obětovaného svému zdokonalování a vyšším cílům, pro něž stojí za to žít a nahradilo jej tržní morálkou, ignorací a lhostejností. Člověk opustil své přirozené rodinné svazky a lásku, vydáním se univerzalistické společnosti „plných košíků“ mimo realitu žití a kritického myšlení, reflektujícího vlastní život a svět kolem nás. Odpovědnost před národem a jeho budoucností, bez níž sám jedinec nemá šanci na přežití, vyměnil člověk za život pohodlný, v němž nemusí řešit zítřky, o kterých již rozhodl někdo jiný. Stal se člověkem vykořeněním bez přirozených hodnot a kolektivu národa, do nějž se svou osudovostí rodí a identity, která tvoří jeho dimenzi lidskosti. Vzal mu všechny ideály aristokratického ducha a předhodil mu falešné a umělé hrdiny. Liberální člověk, bez referenčních a přirozených hodnot, svou komercionalizací a sobeckými zájmy, které všechny kapitalismus přenesl na pole volného trhu, potlačil veškerý svůj skutečný humanismus.
Skutečný humanismus je ideálem sjednoceným s ideálem svobody národů a jejich identit. Skutečnou hodnotou humanismu je spravedlnost, slušnost, láska k rodičům a věrnost národu. Humanismus, ten skutečný, vidí člověka takového jaký ve skutečnosti je a ne jeho virtuální projekci - takového, jakého by si jej liberalismus přál. Humanismus neznamená toleranci ani rovnostářství. Idea a praxe nerovnosti nesmí být však zaměňována s nespravedlností, sociálním útlakem nebo dokonce s privilegovaným postavením tříd - to vše je v národu nepřípustné. Lidé si nejsou individuálně jednotní a srovnatelní. Každý jedinec je svými schopnostmi v rámci svého identitního celku odlišný, právě tím vzniká různorodý, ale kompaktní celek, jimž organismus zvaný národ je. Lidé jsou si přirozeně nerovní stavem svých schopností a duševní polohy. Zdaleka ne všichni narození lidé se narodili s mesiášskými schopnostmi. Nerespektování toho, znamená samotné potlačení člověka, jeho humanity a útlak. Univerzální rovnostářství je samotnou nenávistí k životu. Tato nerovnost však musí vést právě k tomu jednomu, aby i slabší jedinec v souboji s dějinami obstál - prací pro národ podle svých možností, který je mu velikou rodinnou a ochráncem a jehož podstata zahrnuje vše do společného celku, ve kterém má nakonec každý stejné postavení, práva a svobody určené samotnými hodnotami života. Jedinou rovností by měla být národu možnost příležitostí.
Vážným případem liberalismu je proces etnomasochismu. Což je masochismus, který má tendence snižovat svoji identitu, svůj národ a sám sebe jako člověka. V nejkrajnějším případě je to sebenenávist za to, co jsem. Pro Evropu to primárně znamená podpora uměle vyvolané multikulturní společnosti a smytí ze sebe veškerého lidství a humanity. U jedinců to znamená upírání sama sebe, ale zároveň boj za odlišnost a identitu jiných, primárně pod dojmem svého „historického hříchu“. Až tam dohnaly ideologie liberalismu a jeho pokřivených lidských práv a humanismu obyvatele Evropy. Etnomasochismus je vraždou člověka samotným člověkem.
Národy Evropy se tedy musejí opět obrátit ke svým skutečným a reálným kořenům lidství, svobod, práv a humanismu. Hodnoty jsou legitimní, jen když odpovídají skutečně žitým hodnotám, které se zase projevují konkrétními povinnostmi. Hodnoty, stejně jako kultura, nezávisejí na technickém pokroku nebo bohatství. Hodnoty jsou něco, co časem nepomíjí a je nezničitelným poutem s dávnými generacemi národa. Závisí tedy i na nepřenosné identitě. Tyto hodnoty musejí akceptovat rozdílnosti národu, jejich identit a lidí. Musejí být postaveny na společenství národa, který je nám osudem. Skutečné hodnoty jsou nerozdělitelně spjaty se solidaritou s národem a jeho členy, obětováním se, věrnosti svým idejím, rodinné lásce, smyslu pro skutečnou krásu, tvůrčího ducha a v neposledním bodě evropské sounáležitosti, bez níž v současnosti nic z toho nemůže být realizovatelné. Od těchto hodnot se taktéž odvíjí skutečná svoboda. Dnešní svoboda se rovná tomu, co se dříve rovnalo otroctví. Je hnaná vnuknutým pocitem umělého chtění, individualismem a vyrovnáním se modernímu světu, který odlišnost netoleruje. Skutečné vykonávání svobody předpokládá vše naplňující ideál, přirozenou solidární společenskou rovnici, disciplínu, aristokracii ducha a čin konající pro společenství. To vše vede k rozsahu možností kolektivu, jímž národ je, ale i k rozvoji v konání jedinců individualistickým pozitivním přístupem - činům obětování se a práce pro celek, čímž jedinec buduje nejen svobodu národa ale svobodu sám pro sebe, protože bez hodnot odpovídajícím životnímu zákonu není skutečné svobody. Proto nemůže být ani svobody bez této hodnotové autority a tou největší je národ sám.
