Od konce roku 1930 do poloviny roku 1940 a dále jsem se velmi zajímal o osobu amerického básníka Ezra Pounda. Velká část mé osoby se odrážela v něm samém. Opravdu, během druhé světové války byl na rozdíl od své rodné země přijat do náručí Itálie a Německa. Udělal jsme něco podobného tím, že jsem se stal zastáncem Německa a oponoval jsem stanoviskům, které zaujal prezident Juan Antonio Rios a můj strýc Joaquin Fernandez y Fernández, který byl v té době ministrem zahraničních věcí. Můj strýc posléze přerušil vztahy s mocnostmi Osy a na mnoho let i vztahy se mnou.
Na rozdíl ode mne byl velký básník po válce vlastní vládou uvězněn. První měsíce strávil uvězněn ve zvířecí kleci v Pise. Následně byl odvezen do USA, kde ho drželi třináct let v blázinci. To vše dlouho před tím, než začali samy Sověti využívat stejnou techniku na mučení politických disidentů v SSSR. Události, které postihly mou osobu jsou o něco mírnější, ale přesto podobné. Tzv. Spojenecké síly (tj. cizí mocnost, ne moje vlast) mne umístily na "černý list", který způsobil čtyřletý zákaz vykonávání mojí práce v Chile a jak předpokládám, tak i ve zbytku Světa. Byla to katastrofa, ale přesto nic srovnatelného s tím co se stalo Ezra Poundovi a Knutu Hamsunovi. Tento velký norský spisovatel a nositel Nobelovy ceny, byl taktéž uvězněn v blázinci. Mimo to mu zabavili veškerý majetek a to vše jen kvůli jeho vyjádření podpory Německu.
Uběhlo mnoho let a já jsem neslyšel mnoho o Ezra Poundovi. Zaslechl jsem pouze, že byl propuštěn a okamžitě se vrátil do Itálie. Prohlásil: „Opouštím Spojené státy, protože je to jeden velký blázinec...“ Načež se následně usadil v Benátkách.
Jednoho dne mi moje sekretářka na velvyslanectví ve Vídni podala výstřižek z novin s fotografii Pounda v Londýně, kde se zúčastnil pohřbu svého přítele a básníka T.S. Eliota, autora sbírky "Pustina", kterou mu Pound pomohl napsat. Z novinového výstřižku bylo také patrné, že Ezra Pound pobývá stále v Benátkách.
Rozhodl jsem se ho najít. Odcestoval jsem tedy do tohoto krásného města na Jadranu, do dobře známého Benátského pensionu, který mi v Indii doporučil italský velvyslanec hrabě lusti di Giardino, majitel slavných Veronských zahrad. Jeho rodina bydlela v Onara di Tombola. Velvyslanec byl velkým obdivovatelem poezie a nadšeným recitátorem Nerudy v italštině.
Pension, který ambasador doporučil nesl jméno "la Salute da Cici" a byl v blízkosti katedrály Salute v Benátkách. Pension byl situován kousek od nábřeží a továrny, kde řemeslníci vyráběli slavné benátské sklo. Dům Ezry Pounda byl na Via Querini, téměř vedle pensionu "Cici". Majitel, který mi dal jeho adresu mi ale řekl, že Ezra Pound nikoho nepříjmá. Snažil jsem se, ale bez úspěchu.
Sympatický majitel pensionu mi konečně zajistil zprostředkovaně setkání s Ezra Poundem. Abych se k němu dostal poradil mi, abych se kolem Udine na mé zpáteční cestě z Terstu pokusil setkat s italským šlechticem Ivancicem, který žil v paláci své rodiny. Palác postavil stejný architekt jako katedrálu Salute, která byla bombardovaná během války. Šlechtic byl mladý a spontánní mecenáš. Osobně se dobře znal s Hemigwayem od kterého měl nepublikované spisy. Byl taktéž ochráncem a patronem Ezry Pounda, navíc ještě maloval. To on mi více méně zajistil schůzku se světoznámým poetou. Proto jsem se ještě ten večer musel vrátit zpět do Benátek. Ezra Pound mě na další den pozval k sobě domů na čaj.
Napsal jsem si k mému rozhovoru dva řádky: "The Cry of Silence" a "Celestial Signs in Homage to Ezra Pound" . Oba byly publikovány v El Mercurio v Santiagu a v La Presna v Buenos Aires. Zde jsem se soustředil na onen jev, který jsem zde zažil. Nebo spíše zažil já a Ezra Pound.
Básník stál úplně ticho; nemluvil, neřekl jediné slovo. Byl jsem první kdo promluvil. Více jak půl hodiny jsme mluvil sám. Dokonce jsem mu recitoval báseň Hermanna Hesse, mluvil jsem s ním o válce, o Katharech... Přesto ze sebe nevydal nic než jen absolutní ticho.
A pak náhle jako inspirace a vzpomínka na mé dětství prožité na Chilském venkově, se mi na mysl vnukla myšlenka. Myšlenka či vzpomínka na dobu kdy mé "já" ještě plně neexistovalo a vznášelo se společně "ztotožněné" s "anděly strážnými", kteří mě sledovali z výšky: "Druhé dětství starého muže". Tato myšlenka způsobila to, že jsem si uvědomil, že Ezra Pound, s kterým se pokouším mluvím zde dole se, se vrátil do svého "anděla strážného". To byla ta chyba, kterou jsem neustále opakoval. Promlouval jsem "k němu" zde dole. A tak jsem se pokusil promluvit přímo k jeho "andělu". A pak mi odpověděl.
Vždy si budu pomatovat co mi pověděl. Bylo to jak proroctví z Fatimy, dalo mi to sílu setrvat zde „ve starých snech, aby náš svět neztrácel naději...“
Byl jsem jedním z těch, kteří vyvinuly úsilí, aby byl postaven památník pocty Ezry Pounda, v španělském městě Medinaceli. Ohromný kus skály byl vesničany a jejich mulami přinesen Cantabriánských hor. Bronzovou desku s nápisem vyrobil místní kovář, byla na ní otázka Ezry Pounda, kterou položil španělskému novináři Eugenio Montesovi, když ho navštívil v Benátkách: „Stále ještě kohouti v Medinaceli kokrhají tak časně?“
