Knut Hamsun měl rozhodující vliv na evropskou a americkou literaturu dvacátého století, přesto se o něm v dnešní době málo mluví a to i v jeho rodném Norsku. Ernst Hemingway se jej snažil napodobit, Henry Miller jej nazval „Dickensem své generace“, Herman Hess jej označil za svého oblíbeného autora. Thomas Mann napsal: „Nobelova cena nikdy nebyla nikomu udělena jenom tak.“ Obdivován Kafkou, G. H. Wellesem a Brechtem se vždy Knut Hamsun těšil veliké oblibě nejen v Německu, ale i v Rusku, kde jej zejména obdivoval Maxim Gorkij. Dokonce i za komunismu zde byl Knut Hamsun, i přes jeho politické názory, vydáván. Knut Hamsun se za válečné doby upnul k národnímu socialismu a Německu, ve kterém viděl pokus znovu člověka spojit s matkou přírodou a postavit ho tváří tvář proti industrializaci a materialismu. Hamsunův vliv na literaturu je tak dodnes trvalý, i když se o něm nemluví.
Původ
Knut Hamsun se narodil 4. Srpna 1859, jako Knut Pedersen do chudé rolnické rodiny se sedmi dětmi. Jeho otec se živil jako farmář a krejčí, jeho matka měla původ ve staré vikinské šlechtě. Knut dostal tvrdou výchovu na farmě svého strýce, kam byl poslán, když mu bylo devět let. Jeho strýc také provozoval místní knihovnu, která dala Knutovi šanci na sebevzdělání. Knut strýcovu farmu opouští v roce 1873 a během několika dalších let si prošel několika profesemi, ale zejména se vzdělával duchovně a hodně cestoval.
Literární začátky
V osmnácti letech Hamsun publikuje svůj první román, jímž je příběh o lásce s názvem Tajemný, následovaný básní Smíření. Za své vlastní peníze vydává také novelu Bjorger. Ale uznání se mu v této spisovatelské dekádě nedostává - o jeho romány z rolnického prostředí není zájem.
V roce 1882 Hamsun odcestuje do USA, kde se připojuje k početné norské komunitě. Prací se protlouká, ale podaří se mu uveřejnit několik novinových článků a začíná sérii přednášek o literatuře pro norskou komunitu. Po těchto začátcích začíná Hamsun psát bez morálních soudů a jen popisuje svět, tak jak jej zahlédne. Byl jedním z prvních, kdo rozvinul román založený na psychologii postav. Hamsun psal o tom, co viděl a cítil a především se ztotožňoval s dělníky a tuláky. Ale velice brzo začal být rozčarovaný z Ameriky a její nízkosti a z nedostatku její skutečné kultury a vrátil se do Evropy.
Hamsunova první veliká literární šance přichází v roce 1888, kdy se mu podařilo publikovat v časopise povídky, které byli součástí jeho románu Hlad. Román mu otevřel dveře ke kodaňské literární scéně. Hamsun se stal celebritou mezi mladými intelektuály. Je zván na přednášky a v roce 1889 začíná psát knihu o Americe, tak jak jí zažil. Výsledkem je kniha Kulturní život moderní Ameriky. Zde zaútočil na hloupý materialismus této země. Opovrhuje zde demokracií, jako největší formou despocie - nazývá ji vládou luzy, opovrhující přírodou a jejími zákony. Amerika je pro něj země, kde jsou peníze nejvyšším stupněm morálky, místem kde je umění posuzováno peněžní hodnotou. Také zde vyjadřuje obavy o přítomnosti Afričanů v USA. Občanskou válku vidí, jako válku proti aristokracii kapitalismu. V knize píše: „Namísto stvoření intelektuální elity, Amerika stvořila farmu míšenců.“
Úspěch
Román Hlad vyšel v polovině roku 1890 jako velkolepý román popisující městské odcizení. Jako hodně jeho děl je i toto částečně autobiografické. Román je o mladém nadějném spisovateli, jenž se pokouší odrazit chudobu putujíc v otrhaných hadrech po ulicích těžící ze svých zkušeností a to i přes všechny těžkosti. Buduje svůj charakter, ale zarděn si zachovává svou identitu. Hlad byl možná první román, ve kterém byla psychologie mysli ústředním motivem. Jednalo se o žánr, ve kterém Knut Hamsun v budoucích desetiletích experimentoval. Hamsun oproti současné psychologii věřil, že v jednotlivci nedominuje pouze jedna jediná osobnost. Místo toho jednotlivec obsahuje komplex různých druhů osobností, které jsou integrovány: „A proto se vnitřní rozpory člověka dají považovat za zcela přirozený jev. Sním o literatuře, jejímž znakem a charakteristikou jsou nesoulad člověka.“
Trilogie Před branou království, Hra života a Večerní červánky ukazuje čím dál větší Hamsunovo antidemokratické cítění, charakteristicky velice podobné Ivaru Karenovi, mladému filosofovi, jenž napsal:
„Věřím v rozeného vůdce, přirozeného despotu, nikoliv toho kdo je vybrán, ale člověka, který se rozhodne sám, že bude vůdcem mas. Věřím a doufám v jednu věc, a to je návrat velkého teroru, životní podstaty lidské moci, Césara.“
A konečně roku 1917 vydal své vrcholné dílo Matka země s ideou osvobozujícího návratu k přírodnímu životu - vrcholné dílo oslavující venkov, přírodu s její velebností a moudrým koloběhem života a zejména pak práci rolníka, jemuž je půda opravdovou matkou zemí. V roce 1920 dostává Nobelovu cenu za literaturu - zejména právě za román Matka země.
Hamsun se stal celebritou obdivovanou davy, ale publicitou a zájmem společnosti pohrdal. Cestuje do Ruska a i zde ke svému zděšení zjišťuje, že bolševismus a jeho modernita a industrializace jsou stejné jako americký kapitalismus. Hamsunova báseň Dopis Byronovi do nebe je považována za jeden z nejradikálnějších spisů vůbec. Hamsun zde vyzívá Lorda Byrona, aby se vrátil z nebe a zachránil společnost před dekadencí, demokracií a feminismem.
V roce 1934 zveřejňuje článek s názvem Počkáme a uvidíme, ve kterém napadá odpůrce národně socialistického Německa a sarkasticky klade otázku, zda by snad bylo pro Německo lepší, aby se k moci dostali komunisté a židé.
Okupace
V dubnu 1940 Německo obsazuje Norsko s cílem získání a zabezpečení námořních cest z důvodu opakovaného narušení neutrálních vod Norska ze strany Británie. Hamsun v té době píše důstojníkovi a politikovi Vidkunu Quislingovi dopis, ve kterém požaduje a doufá, že Německo bude bránit Norsko ze západu před Velkou Británií a z východu před komunistickým Ruskem. Quisling, jehož jméno se později stalo synonymem pro zrádce, byl jediný předválečný politik, který vedl kampaň za obranyschopnost Norska před bolševickým Ruskem, která byla silně pro Britská.
Quisling chtěl vytvořit „alianci severských národů“, včetně Německa a Británie, proti komunismu. Jediný silný vojenský odpor proti okupaci Německa taktéž vzešel od posádky, jíž velel Quislingův přímý podřízený. Král a vláda uprchli a Norsko zůstalo bez vedení. Quisling se tedy jako jediný pokusil zaplnit tuto mezeru a pokusil se hájit Norské zájmy. Prohlásil se za ministerského předsedu, ale důvěru ze strany Německa nedostal a byl nucen odstoupit ve prospěch správní rady pod německou kontrolou, ale určitý vliv mu zůstal.
Mezitím Hamsun nabádá Nory, aby Quislinga podpořily, aby mohla být aspoň určitá forma Norské svrchovanosti obnovena. Hamsun Quislinga popsal jako „více než politika, ale jako myslitele konstruktivního ducha.“ Hamsunův nejvýznamnější článek v období války byl Berlín - Řím - Tokio z roku 1942, v němž stojí: „Evropa nechce ani žida, ani jeho zlato. Nechce Američany ani jejich zemi.“
I přes proněmecké cítění Hamsun bojoval za práva svých krajanů, včetně těch, kteří vzdorovali okupaci. Přimluvil se za spisovatele Ronalda Fangena a mnoho dalších, kteří byli zatčeni gestapem. V roce 1943 přijal Hamsun pozvánku do Německa od samotného Goebblese. Goebbles popsal Hamsuna jako „ztělesněním toho, jaký má správný epický spisovatel být“. Hamsun byl tímto ohromen a Goebblesovi věnoval svojí medaili Nobelovy ceny, jež získal, tu Goebbles přijal jako „výraz Hamsunovi solidarity s naším bojem o novou Evropu a šťastnější společnost.“ Na cestě zpět do Norska měl Hamsun setkání s Hitlerem, které využil jako příležitost, aby odsoudil vojenskou zprávu Norska, při které byl Quisling politicky bezmocný. Schůzka však nedopadla dobře a Hamsun zůstal nepochopený. Nicméně nadále pokračoval v podpoře Německa a byl pyšný na svého syna Arilda, který vstoupil do norské divize SS. V roce 1944 dostává ke svým 85. narozeninám blahopřání od samotného Hitlera.
V roce 1945 jej postihuje mozková příhoda a je nucen přerušit své činnosti. Ale s Hitlerovou smrtí píše vzdorovitě do norského tisku:
„Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi, a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera, a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí.“
Poválečná perzekuce
Členství v Quislingově straně bylo po válce označené za trestné a Hamsunovi synové Tore a Arild byli mezi prvními zatčenými. Hamsun a jeho další syn Marie byli zatčeni několik týdnů po nich. Vzhledem k jeho věku, 86 let, a zdraví byl Hamsun poslán do vazební nemocnice, ale stres po zatčení velice značně udeřil na jeho fyzičku. Stále však zůstával vzdorným a prohlásil, že kdyby mohl, pomohl by Němcům více.
Stíhání této veliké kulturní osobnosti, stejně jako stíhání Ezry Pounda, bylo velice trapnou záležitostí - Hamsun strávil 119 dní na psychiatrické klinice. Psychiatři u něj objevily stejně jako u jeho románových postav komplexní souhru osobností a vlastností, ale nejvýznamnější ze všech vlastností popsali jako absolutní poctivost. Nakonec nebyl prohlášen za blázna, ale za mentálně postiženého. Avšak čtení jeho poslední knihy Po zarostlých stezkách, kterou psal pod hrozbou trestního stíhání, ukazuje jeho absolutní životní přehled. Hamsunovo poslední dílo ukazuje, že i když byl člověkem téměř hluchým a slepým, byly jeho duševní schopnosti naprosto v pořádku, především svým působivým vyjádřením humoru a fatalismu.
Přestože nakonec generální prokurátor zrušil Hamsunovo trestní stíhání, byla mu udělena pokuta 425 tisíc norských korun za to, že byl člen kolaborantské strany Národní sjednocení. Tím, že mu byla udělena pokuta za vědomé kolaborování s nepřítelem, ho soud de facto oficiálně uznal duševně zdravým. Hamsun se proti pokutě odvolal a nakonec mu byla snížena na 325 tisíc norských korun. Hamsunův syn Tore, byl také pokutován za kolaboraci a jeho bratr Arild byl vězněn až do roku 1948 za své členství v norských SS. Marie byl propuštěn až v roce 1949.
Jeho poslední kniha Po zarostlých stezkách publikována v roce 1949 se stala bestselerem, přesto Hamsun dožívá svůj život v chudobě na své farmě. Knut Hamsun zemřel ve spánku 19. února 1952.
