Italská sociální republika
Období od částečného uchopení moci v roce 1922 do roku 1925 se neslo v duchu dílčího plnění programových slibů z roku 1919. Rok 1925 však znamenal radikální změnu v hospodářských a ekonomických otázkách fašistické Itálie. Téhož roku fašisté upouštějí od svého původního revolučně sociálního programu, který deklarovali v roce 1919. Místo toho nastupuje éra tzv. korporativismu. Ve stejném roce jsou zrušeny odbory a jsou vytvořeny organizace zaměstnavatelů, které tvoří dvacet dva korporací (výrobních komor). Struktura těchto korporací je tvořena delegáty jak ze strany zaměstnavatelů, tak ze strany zaměstnanců. Tento čin je fašisty považován jako nastolení stejných pracovních povinností pro dělníky i zaměstnavatele. Realita je však trochu jiná. Delegáti z řad výroby (dělníci) jsou kontrolováni zástupci fašistické strany a ve finálních jednání nemají skoro žádné slovo. Oproti tomu zaměstnavatelé tímto získali velice šikovně podrobenou pracovní sílu bez toho, aby se museli podřizovat centrálně plánované výrobě. V konečném důsledku se tedy nejednalo o žádný sociálně revoluční otřes, který fašisté na počátku dvacátých let hlásali. Pouze se trochu pozměnily podmínky a pravidla k fungování staronového kapitalismu.
10. června 1940 vstupuje Itálie do války společně s německou Třetí říší. Začáteční neporazitelnost Osy postupně končí. Itálie stále více upadá do válečné krize. Na jihu Itálie se již vyloďují první jednotky Spojenců. 24. - 25. června 1943 se koná poslední zasedání Velké fašistické rady, kde je Mussolinimu vyslovena nedůvěra (Přestože Velká fašistická rada disponovala pouze poradními kompetencemi). Král toto usnesení bere jako záminku k odvolání Mussoliniho. Nově ustanovená vláda vyhlašuje okamžitý odklon od válečné politiky Osy a vyhlašuje separátní mír se Spojenci. Krátce po odvolání je Mussolini uvězněn. Němci však pomocí svých elitních oddílů SS s Ottou Skorzenym v čele, duceho za více než riskantních podmínek osvobozují. Mussolinimu je posléze dovoleno vytvoření Italského státu na severu (který není v rukách Spojenců) pod Německým dohledem. K vytvoření nového státu Mussolini v rozhlasové relaci vysílané z Mnichova říká toto: „Stát, který vybudujeme, bude národní a sociální v nejvyšším smyslu slova; to znamená, že bude fašistický ve smyslu našich počátků... Naše požadavky jsou následující:... zničení parazitní plutokracie a definitivní uznání práce jako základu hospodářství a nedotknutelné základny státu...“
27. září 1943 tak vzniká Italská sociální republika, někdy též nazývaná Republika Saló. Počáteční budování republiky se samozřejmě neobešlo bez problémů, Nově vzniklá země neměla ústavu, armádu ani vlajku. Velká část armády a úředníků byla internována Němci do Říše, takže chyběla i určitá část pracovní sily. Co ale spoustě Italům nechybělo, byl jejich idealismus a smysl pro věrnost až do úplného konce. K fenoménu republiky ze Saló a spolupráci s ní se vyjádřil i italský tradicionalistický filosof baron Julius Evola: „V žádném případě jsem tady nechtěl fašismus ze Saló následovat na poli ideologie, nemohl jsem ale jinak projevit své uznání (...) statisícům Italům, kteří se rozhodli zůstat věrni a pokračovat ve válce (...) ačkoli věděli, že budou hájit ztracené pozice, jen aby zůstala zachována alespoň čest. Něco takového bylo v pořímské historii Itálie takřka jedinečné.“
Přes všechny tyto potíže se stát s Mussolinim v čele snažil vypracovat nejdokonalejší sociální program a legislativu na světe. Heslo „Zpátky k počátkům“ provázelo první politická rozhodnutí, která měla navázat na rané revolučně sociální období fašismu a na tzv. republikánský ideál dle Mazziniho. Přejmenování strany na „Fašistická republikánská strana“ mělo právě tento návrat k republikánství deklarovat. Dalším reformním krokem bylo snížení členů strany a vytvoření tzv. strany elit s jasně vytyčeným členstvem.
Veronský kongres a následná socialisace
14. listopadu 1943 je uspořádán Veronský kongres, který nastiňuje další směřování sociální republiky. Hlavním bodem programu kongresu jsou především revoluční sociální změny, které mají přijít. Je přijat tzv. Veronský program, který například zaručuje soukromé vlastnictví, ale pod podmínkou, že toto vlastnictví je vytvořeno jako plod práce a individuálního spoření a není v rozporu se zájmy národa. Získávání majetku pomocí spekulací či pomocí jiných čistě kapitalistických metod, proto nebylo počítáno jako soukromé vlastnictví a připadalo státu. Podobný přístup k vlastnictví byl již jednou vytvořen D´Annunziem v jeho svobodném státě Fiume. Podniky, které byly důležité pro kolektivní zájem měly připadnout do státní sféry. Další část programu přiřazovala dělníkům právo účastnit se na vedení podniků a přisuzovala jim nárok na podíl z firemního zisku. Tento poslední slib však nebyl v tento moment uveden v praxi.
12. února 1944 přeci jenom získali dělníci svá slibovaná práva. Tato reforma nesla název socialisace. Ruilio Sermonti popsal socialisaci takto: „Typický kapitalistický podnik je kapitálovou společností (reprezentovanou akciemi nebo podíly), která podnik řídí prostřednictvím správní rady a práce lidí používá, aby prosadila vlastní cíle. Socialisovaný podnik je společností lidí, kteří podnik spravují prostřednictvím řídící rady a používají kapitál, aby společně s jinými podniky dosáhly korporativního cíle solidarity a progrese národního hospodářství.“ Socialisace nebyla přeměna vlastníka na stát, ale spíše revoluční změna podnikových struktur a to zejména v oblasti zaměstnavatel kontra zaměstnanec. V socialisovaných podnicích nedocházelo k žádnému vyvlastňovaní, nýbrž k zaručení účasti dělníku při spolurozhodování, omezení vůdčí role majitele a dosazení státu jako kontrolního orgánu.
Do oblasti socializace spadaly všechny podniky, které měly více jak 100 zaměstnanců či disponovaly s kapitálem větším než 1 000 000 lir. V těchto socializovaných podnicích fungovala řídící rada s podnikovým vedoucím. Řídící rada byla tvořena z velké části voleným dělnictvem, rada měla možnost zasahovat skoro do všech důležitých procesů v řízení podniku. Socialisace také myslela na přerozdělování podnikových zisků. Čistý zisk po odečtení rezerv a investic se dále dělí rovným dílem dělníkům v poměru k jejich platům, dále druhým dílem do pokladny státu, který tyto peníze využije při tvorbě sociálních programů. Toto dělení platilo samozřejmě pouze pro podniky, které splňovaly podmínky k socializaci. Podniky, které byly strategicky důležité pro fungování státu měly být převedeny do rukou státu.
Již samotný Veronský program zahrnoval bod, který mluvil o vytvoření zemědělských družstev, které začaly postupně vznikat. Dále byly citelně navýšeny sociální dávky a vznikla řada sociálních organizací, které se staraly o různě postižené lidi (váleční invalidé, staří lidé). Stát také v tomto období rozjel síť státních kantýn, které zaručovaly obyvatelstvu dotované jídlo. V posledních měsících Italské sociální republiky přesněji v březnu 1945 se daří Mussolinimu s obrovskou zarputilostí všechny podniky s více jak sto zaměstnanci nebo více jak milionem lir socializovat. Jako nejznámější podniky můžeme jmenovat Fiat, Alfa Romeo, Pirelli, Ansaldo.
V dubnu 1945 se stává válečná situace neudržitelnou a republika ze Saló postupně kapituluje před vítěznými Spojenci a partyzány, které tvoří z velké části členové či sympatizanti komunistické strany. Mussolini se snaží se svojí milenkou a části nejvěrnějších uprchnout do Švýcarska v přestrojení za německé vojáky. Němci však tuto informaci prozrazují Spojencům, kteří jim za to slibují volnou cestu na sever. Spojencům se podaří duceho s jeho družinou věrných zadržet. Všichni jsou následně zastřeleni a pár dní na to jsou jejich mrtvoly vystaveny na obrovském milánském náměstí Piazzale Loreto. 25. dubna 1945 je vynesen dekret, který ruší všechny nastolené sociální reformy. Mussoliniho přání dovést tak socialisaci do takového stádia, aby se od ní již v poválečném vývoji nedalo upustit, tak bohužel zůstalo liché.
Závěr
Neprosazení prvotních fašistických ideálů z formovaných v raných letech italského fašismu. Vyřčených pár měsíců po osudovém shromážděním na jednom z milánských náměstí, znamenalo de facto 18 roční období jakéhosi pokusu o nastolení korporativismu, který ale nikdy reálně nefungoval. Jak jsme již zmiňovali výše, zrušení odborů a nastolení více jak dvou desítek výrobních komor, které tvořily zástupci dělníků, kteří byli ve skutečnosti kontrolování členy fašistické strany nemělo za následek slibovanou sociálně spravedlivější společnost.
Až do založení Italské sociální republiky byl Mussolini kontrolován zkostnatělou monarchii s králem v čele. Pomyslný nůž do zad mu ale vrazili jeho druhové z fašistické strany, kteří mu na sjezdu Velké fašistické strany vyslovili nedůvěru. Založení republiky Saló je obecně považováno za návrat k prvotním fašistickým kořenům z let 1919 - 1922, někdy též nazývané období skutečného fašismu. Je zajímavé sledovat jak se k tomuto skutečnému fašismu připojila řada intelektuálně laděných osobností. Jako příklad můžeme jmenovat jednoho z největších básníků dvacátého století Američana Ezra Pounda. Básníka na tomto období nejvíce fascinovala ona nová ekonomická vize, kterou Mussolini v Saló nastolil. Sám Pound byl obrovským bojovníkem proti samotnému kapitalismu a především jeho úrokovém systému. Pound pro fašistický režim vysílal v rozhlasové relaci, která byla vysílána do jeho rodných Spojených států. Také dobrovolný příchod jednoho z nejvlivnějších italských komunistů Nicola Bombacciho, který pomáhal vytvářet zákon o socializaci a stál po Mussoliniho boku, až do samého konce. Nebo již zmiňovaný tradicionalista Julius Evola dokazoval, že Mussoliniho závěrečný socialistický experiment ze Saló byl pro dost lidí lákavý.
Je zajímavé, že samotná Italská sociální republika nezanikla kvůli ekonomickým či hospodářským problémům jak by si někteří mohli myslet, ale zanikla v závěrečné agonii válčící Evropy. Onen sociální či socialistický akcent nemělo jen Mussoliniho hnutí, ale spousta dalších fašistických uskupení napříč Evropou. Ve Španělsku můžeme jmenovat národně-syndikalistickou Falangu v čele s madridským právníkem Josém Antoniem Primo de Riverou. V Rumunsku integrální hnutí studentů a rolníků, které neslo název Železná garda. Ve Francii hnutí vedené bývalým komunistickým vůdcem Doriotem či Mosleyho poválečný Evropský socialismus.
