Sven Hedin se narodil 19. února 1865 ve švédském Stockholmu. Zde také studoval filosofii. Později studoval v Německu u zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofena. To v něm vzbudilo obdiv k Německu a posílilo rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě.
Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj (nazývá se po něm též Hedinovo pohoří), prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovršilo posmrtně vydání jeho Central Asia atlas. Na své cestě Tibetem se spřátelil s říšskoněmeckým horolezcem Heinrichem Harrerem, o jehož létech, jež strávil jako přítel a učitel Dalajlámy, byl natočen velkofilm „Sedm let v Tibetu“.
Roku 1902 byl jako poslední Švéd, jenž nebyl z královského domu, povýšen do šlechtického stavu a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo pří udílení Nobelových cen. Záznamy jeho výprav se staly podklady pro přesné mapy Střední Asie. Vědecké dokumentace a populární cestopisy s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami, dobrodružné články pro mládež a přednáškové turné v různých zemích mu přinesly věhlas. Stal se idolem mládeže.
Sven Hedin se nevyznačoval vyhraněným politickým názorem, byl především přesvědčeným vlastencem a mužem hluboce respektujícím přírodu a její zákony. Hodnoty jako hrdost, čestnost, věrnost a ušlechtilost považoval za základní kameny kultury, bez kterých nemá naše civilizace budoucnost. Jeho cestopisy, přednášky a knihy reflektovaly vždy osobní zkušenost a tento hodnotový žebříček.
Díky svým znalostem, pověsti, vstřícnému a korektnímu vystupování byl vítaným hostem nejmocnějších osobností své doby a to na všech stranách politického spektra. Během svého života se například setkal s carem Mikulášem II. Alexandrovičem, s císařem Františkem Josefem I., papežem Piem X., Theodorem Rooseveltem, Paulem von Hindenburgem a s představiteli Třetí Říše - Adolfem Hitlerem, Josephem Goebbelsem, Joachimem von Ribbentropem a dalšími. V roce 1936 promlouval při zahájení berlínských olympijských her k mládeži celého světa.
Právě určité sympatie a vztahy s Třetí říší, za které jej poválečná doba odsuzovala, jej vedly se sepsání dvou knih zabývajících se důvody druhé světové války a Třetí říše. V roce 1942 mu vychází kniha Amerika v boji kontinentů. Zde Sven Hedin podle svého úsudku přiznává největší vinu za druhou světovou válku Spojeným státům americkým a jejich prezidentu Theodoru Rooseveltovi a jeho předválečné zahraniční politice. Sven Hedin přímo píše: „Roosevelt mluvil o demokracii a ustavičně ji zrazoval. Jako nedemokratické a neamerické urážel a tupil lidi, kteří jej v zájmu míru a zachování americké formy života napomínali, aby obrátil. Udělal z demokracie karikaturu, místo aby ji učinil vzorem. Mluvil o svobodě slova a zakazoval mluvit těm, kdo nebyli jeho smýšlení. Mluvil o svobodě víry a uzavřel spojenectví s bolševismem, poslal svého emisara do Vatikánu, aby nalákal katolické voliče a nepustil do Washingtonu papežského nuncia. Mluvil o svobodě hmotné nouze a nedokázal deseti milionům lidí opatřit práci, chléb ani přístřeší. Mluvil o svobodě od strachu z budoucích válek a připravoval válku nejen pro vlastní národ, nýbrž pro celý svět tím, že lidi ochotné bez jeho pomoci dohodnout se s mocnostmi osy štval k odporu proti nim a tím i na smrt. Tato válka vejde do dějin jako válka prezidenta Roosevelta.“
Po konci války a porážce Třetí říše, Sven Hedin v roce 1949 vydává knihu Bez pověření v Berlíně. Sven Hedin zde popisuje vlastní pravdivé zkušenosti svého vztahu s Třetí říší a jejími představiteli. Kniha přináší cenné rozšíření našich znalostí soudobých dějin. Sven Hedin, neúplatný a ušlechtilý švédský vlastenec, kreslí ve své knize obraz, který nám umožňuje hluboký a pravdivý pohled do vůdčích kruhů nacistické vlády. Sám v knize píše: „Po velkém zemětřesení, které bylo důsledkem druhé světové války, zde nastalo nebezpečí, že se historická pravda nedostane ke svému právu, a že osoby i události budou líčeny tak, jak si vyžádá zájem pozdější doby. Proto se mi zdálo důležité podat bez opisování, přikrášlování, snižování i bez doplňování zprávu o tom, co jsem vlastníma očima a ušima viděl a slyšel - i když šlo třeba jen o malé jednotlivosti ve velkém dramatu.“
Popis osobních zážitků neutrálního svědka doby, stejně jako nestranné zkoumání historie, jsou zjevně neslučitelné s poválečným řádem, kde vítězné mocnosti určují, co je pravda a lež, co se smí zkoumat a co ne a co se smí a nesmí psát a vyslovit. Zřejmě by se Sven Hedin velmi podivil, jak daleko jednou tato propaganda a masáž veřejného mínění zajde, jakých přívlastků se lidé jako on, kteří zůstali věrní sami sobě a nepřevlékli kabát odsuzujíce své včerejší přátele, jak tomu bylo u většiny těch, kteří měli dobré vztahy či zkušenosti s Třetí říší, dočkají. Sven Hedin zemřel 26. listopadu 1952 ve svém rodném Stockholmu ve věku 87 let.
