Jak začít s příběhem o Nicolovi Bombaccim, jak vysvětlit v krátkém článku tak intenzivní a vášnivý život zřejmě nejzvláštnějšího spolupracovníka Mussoliniho během šťastných dnů RSI (Italské sociální republiky)?
Málokdo asi někdo slyšel jeho jméno a málokdo asi má i jen minimální představu, kdo tahle osobnost byla. Na jeho osobu byla naházena spousta špíny, nejen té, která pokryla jeho tělo při ohavnostech na Piazzale Loreto (náměstí v Miláně, na němž byla po pádu fašismu vystavena například těla Mussoliniho a jeho milenky). Jeho případ byl pro komunistický svět, a nejen pro něj, ohromným ponížením a trapností, kterou se komunisté snažili za každou cenu vymazat z novodobých dějin. Jeho osoba a jeho příběh jsou jednoznačným důkazem toho, že jediný socialismus, který kdy byl v Itálii uskutečněn, nese podpis Benita Mussoliniho.
Když muži takzvaného „Plukovníka Valeria“ odevzdali tisku seznam mrtvol vystavených na Piazzale Loreto, nejméně známé jméno ze všech hanebně znetvořených těl se objevilo na posledním řádku a to jméno Nicola Bombacci – ARCIZRÁDCE.
Cože to vlastně udělal, že si vysloužil takové pojmenování, takové ticho okolo své osoby, zapomenutí celým politickým světem?
Nicola Bombacci se narodil 23. října 1879 v Civitella di Romagna, velice blízko od rodného města Duceho, Predappia, do rodiny silně věřících zemědělců. Proto vyrostl ve velice náboženském prostředí, chodil do křesťanské školy, kterou opustil v roce 1900, avšak ve svém srdci nikdy neodmítl křesťanské učení služby utiskovaným a pomoci chudým a to i jako komunistický vůdce, když kritizoval kněze, Boha a otevřeně mluvil proti církvi. V roce 1903 se stává členem socialistické strany a přesvědčeným aktivistou, je zdatným řečníkem a má charisma, což mu posléze umožňuje dosáhnout důležitých funkcí uvnitř strany. Zde jsou zjevně vidět mnohé podobnosti mezi Mussolinim a Bombaccim: i když tak rozdílní, přesto tak stejní! Oba z kraje Emilia Romagna, oba socialisté, oba dva učitelé na základní škole, jeden zakladatel fašistické strany, druhý komunistické, jeden známý donchuán, druhý striktní monogamista, jeden rváč a neustále v problémech, druhý plachý a diplomat. Dva přátelé nepřátelé, kteří jak ve dnech squadrismu, tak ve dnech fašismu k sobě vždy cítili velké sympatie. A během dnů RSI se k sobě vrátili, jak za starých časů, ve jménu socializace, pro jejíž uskutečnění byl právě ideální okamžik, právě nyní, když se fašismus očistil od monarchistických a buržoazních plutokratů, aby tak mohl plně vyjádřit své ideály stanovené na náměstí San Sepolcro v Miláně v roce 1919.
Jak jsme již řekli, Nicola Bombacci byl důležitou osobností Italské socialistické strany (PSI) a šéfem její modenské buňky. Následně se stává představitelem revolučního proudu v PSI, který byl proti umírněnému proudu Turatiho, podporuje dělnické povstání a po rudé revoluci v Rusku se jako hlava italské delegace v Sovětském svazu, člen Kominterny a osobní známý Lenina, stává „MUŽEM MOSKVY“, důvěrníkem bolševického Ruska v Itálii.
V roce 1921 je pak společně s Gramscim hlavní postavou odtržení radikálního křídla od PSI, z něhož se následně stává Komunistická strana Itálie. Ale důvěra Moskvy v jeho osobu se začíná zmenšovat a jeho vliv na politickém dění v Itálii se značně tenčí, což dokazuje sám Lenin, když ve slavném výroku prohlašuje: „V Itálii byl jen jeden muž schopný revoluce, Mussolini, a vy jste si ho nechali utéct.“
Bombacci si brzy uvědomí, že komunistická strana je pouhou grupou intelektuálů a filozofů, kteří nejsou schopni čehokoli dosáhnout.
Squadristům byl v letech 1920 a 1921 nepřítelem číslo jedna a popěvky hanobící jeho osobu, ze strany fašistických milicí, nebyly výjimkou. Nicola byl komunistou anomálním a jeho konečný morální rozchod se stranou nastal v roce 1923, v den, kdy se diskutovalo o otevření italských obchodů se SSSR. Bombacci mluvil v prospěch tohoto paktu ve jménu Ruska a jeho proslov byl plný italského patriotismu, nezdráhal se dokonce mluvit o spojení dvou antiburžoazních a antikapitalistických revolucí, tedy té bolševické a fašistické. Na konci jeho projevu fašistický poslanec Giunta zvolal: „Ctihodný Bombacci, mám tady pro vás průkaz fašisty!“
To co Bombacciho definitivně odpoutalo od filosovětského komunismu bylo nastolení stalinismu po smrti Lenina, na jehož pohřbu byl i sám přítomen. Poté, co se vzdálil i od italského komunismu, upadl do mizérie: byl chudý a jako „komunista“ byl z pohledu autorit narušitelem, před opravdovými problémy ho od čtyřiadvacátého do dvaačtyřicátého roku, jak se dobře ví, chránil tajně sám Mussolini. Dokonce se ví, že Bombacci v roce 1930 napsal Ducemu dopis, v němž mu svou bídnou situaci vysvětloval a Mussolini mu zajistil práci vedoucího dovozu zemědělských produktů a obilí z Ruska, aby mu tak pomohl vyřešit jeho ekonomické problémy. V roce 1936 mu dokonce povolil vydávat časopis „Pravda“, který byl čistě komunistického ražení a měl veliký úspěch. To hlavně pro ty škarohlídy, kteří s oblibou tvrdí, jaká že to byla za období fašismu hrozná cenzura tisku. Nicola Bombacci se fašismu přibližoval stále více, ačkoli sám sebe jako fašistu nikdy nedefinoval.
8. září 1943 byl Bombacci v Římě a převrat prožil v ukrytí, pozoruje události s velkou pozorností. Když uslyšel mluvit svého přítele Mussoliniho o „Italské sociální republice“ tak ho to přimělo k tomu, aby se vydal na sever, chtěl být blízko svému příteli při vytváření toho, o čem vždy tolik snil. Příjezd Bombacciho zasáhl Mussoliniho jako čerstvý déšť po měsících na poušti. Mnoho večerů spolu trávili procházkami po nábřeží Lago di Garda, Bombacci chodil po městě a mluvil s dělníky, které rád oslovoval: „Drazí soudruzi“, k čemuž přidával „a drazí kamarádi“. Pracovníci ho zbožňovali, i když jak on, tak oni věděli, že už je příliš pozdě.
Společně s Mussolinim a Angelem Tarchim byl autorem zákonu o socializaci, schváleném 12. února 1944. Tento zákon zcela revolučně měnil celý tehdejší buržoazní systém. Němcům se moc nelíbil, ale v tom období měli jiné starosti. Pomalu ale jistě se už vědělo, že se všechno chýlí ke konci. A konec přišel s osudovým dubnem 1945. Večer byl na nádvoří milánské prefektury velký rozruch. Muži odkládali uniformy a převlékali se do civilu, mnoho dokumentů bylo spáleno. Auto s Mussolinim bylo již připraveno, Nicola chtěl přítele následovat až do konce. Plán byl dorazit do Coma a pak do Švýcarska nebo na Brenner. Pravděpodobně oni sami věděli, že svého cíle nikdy nedosáhnou. Nicola Bombacci, slušně a se svým typickým humorem, pozdravil Vittoria Mussoliniho a ostatní, ukazuje tak svoji vyrovnanost, která v takový moment dokazovala jeho odvahu.
Přítomnost Mussoliniho a Bombacciho v koloně pak byla objevena v Dongu, díky zradě Němců, kteří vše vyzradili za možnost volného průjezdu směrem ke svým domovům. Společně s Bombaccim a Mussolinim byli zajati Barracu, Zerbino, Pavolini, Casalinovo, Utimperghe a další. Pavolini věděl, že nemá žádnou naději na život. Byl velitelem Černých brigád, jednotky, která partyzánským Garibaldiho brigádám uštědřila největší ztráty. Ostatní, mezi nimi i Bombacci, doufali, že by mohli přežít; nakonec v podstatě nic tak zvláštního neprovedli. A přesto rozsudek smrti přišel pro všechny bez rozdílu.
Byli zastřeleni v Dongu, na břehu jezera. I před zastřelením Bombacci nepřestával povzbuzovat ostatní, a když ho zasáhly desítky střel ze samopalu, vykřikl před smrtí: „Ať žije Mussolini, ať žije socialismus!“
Takový byl tedy v krátkosti život arcizrádce. Tento muž pro celou sociální a proletářskou pravici představuje onu takzvanou třetí cestu a jeho žití i působení jednoznačně dokazuje, že existuje další cesta, mezi marxismem, liberalismem a jinými doktrínami.
