To co svět činí světem je různorodost jeho přírodních druhů, mezi něž se dá zařadit i soužití lidských bytostí. Různorodost světa je proto mimo jiné postavena na unikátních identitách jednotlivých lidských společenství a lidech, kteří je svými dispozicemi vytvářejí. Tato identita činí člověka svébytným, jedinečným a nenahraditelným vůči zbytku světa. Autonomní člověk tedy sám o sobě neexistuje, existuje jen v rámci společenství, která jsou tvořena sociální blízkostí lidí podobných dispozic, kteří je sami vytvářejí, obývají a svou jedinečnou esencí v rámci nich vytvářejí vlastní pohledy na svět.
U lidského druhu je identita jakýmsi přirozeným přírodním atributem člověka a jeho společenství (pozor ne společnosti, ta je produktem umělým a podřízeným době!), který určuje jejich přirozenou odlišnost od jiných lidí a celků. Odlišnost, která ve svých společenstvích zaručuje určitou shodnost. Tato společenství jsou přirozenou spojnicí mezičlánku mezi jednotlivcem a skupinou. Právě společenství sobě biokulturně blízkých zachovává a rozvíjí identitu jednotlivce. Identita jednotlivce, která manifestuje před zbytkem světa své právo na odlišnost, je zachovatelná pouze v rámci takovéhoto společenství.
Hlavní základ identity, jež spojuje přirozené společenství napříč, má povahu čistě biokulturní - lidská bytost je šiřitelem a přenositelem informací, které jsou obsažené v jeho genetické výbavě. Identita se svým svébytným a unikátním pojetím života, je tedy založena na genetických dědičných vlohách, potenciálních kulturních dispozicích a jejich teritoriálních umístěních. Tato biokulturní příbuznost dala základy místním sociálním společenstvím, které jsou nejvyšším stupněm sociálního života. Zachování a rozvoj kulturního hlediska má tedy předpoklad v zachování identity ve společenství. Identita je tedy jakousi charakteristikou jedinečnosti našeho druhu. Tato jedinečnost určuje to, co jsme. Jen neporušená identita má moc rozvíjet vlastní představy světa a kontinuitu lidského okruhu. V tomto smyslu musí být lidstvo naprosto různorodé - různorodost se totiž podílí na samotné jeho podstatě.
Kultura se jako jedna ze složek identity nemůže rozvíjet v nepřirozeném společenství lidí, jež není tvořeno stejným či podobným biokulturním základem. Kultura není ničím, co by mělo být všem na světě stejné. Každá kultura, tvořena oním biologickým a duchovním (dispozičním) těžištěm, má naprosto jedinečný přístup k jednotlivým otázkám bytí. Normalizace a sjednocení těchto kultur vede pouze k jejich zániku a nástupu totalitarismu. Identita je nejen výslednicí individuální bytosti, ale zejména je výslednicí vyšší bytosti kolektivní, která ční nad všemi jedinci. Tuto kolektivní bytost s jedinečnou identitou můžeme pojmenovat jako národ (biokulturně spřízněný) s jeho unikátní kulturou a dějinnou vůlí přežít. Příslušnost ke společenství neruší individualitu, ale naopak je jejím ochráncem, který zachovává její přirozenost, která jí odlišuje od zbytku světa.
Identita není nic, co by se dalo plně materiálně vymezit. Lidská bytost je tvor živoucí, stejně tak jako to co ji tvoří. Identita je to co je nám všem spřízněným společné, je to co tvoří z individuality osobu kolektivní, která je součástí velkého etnického a kulturního celku, který jí zaručuje zachování onoho zabarvení, které určuje její odlišnost. Historicky a kulturně se utváříme na základě předpokladů naší biologické a kulturní konstituce, které jsou hranicí našeho lidství. Co leží mimo tyto hranice, může být nazváno bůh, vesmír, bytí nebo nicota: otázka „proč“ tu už nemá smysl, neboť všechno, co se nachází mimo hranice lidství, je nemyslitelné definovat. Definice tedy leží v nás a jen naše způsoby a jednání mají možnost identitu a její sociální a kulturní statusy dále rozvíjet. Při tomto vývoji však musí docházet ke shodnosti v přirozenosti - člověk se musí a má vyvíjet, ale vždy musí zůstat sám sebou. Identita je pojem dynamický, ne statický, ale avšak v jádru pořád stejně tvořený biokulturní sounáležitostí nepodléhající času.
Jedinečnost identit Evropanů je dnes však slovem téměř zakázaným, slovem podléhajícím „politické korektnosti“. Universalistický výklad světa neutralizuje, napadá a ničí evropské identity a oprošťuje nás od základních hledisek identity. Identita se podle dnešních „názorů“ dá jednoduše přenášet z bytosti na bytost bez jakýchkoliv etnických, duchovních (mentalita) a teritoriálních předpokladů. Identita Evropanů je tak ničena a vržena do záhuby a pomalu rozmělňována multikulturní společností. Požadavky po svébytnosti jsou Evropanům neumožněny a v rámci politické korektnosti liberálního globalizovaného světa je po nich požadováno smýt ze sebe veškerou stopu své identity anebo ji odsunout do učebnic historie a muzeí, ve prospěch abstraktních multikulturních vizí.
Identita a teritoriální umístění všech společenství na světě musí být chráněny, proto musíme zamítnout jejich útlak a dovolit každému společenství zachovat svůj „svět“ - unikátní svébytnou identitu a teritoriální umístění, které jsou tím, co člověka tvoří - identita je nedílnou a potřebnou součástí existence lidské přirozenosti. Člověk bez identity, bez společenství, ke kterému patří a které mu zaručuje jeho způsob života, se stává bytostí individualistickou, vykořeněnou, bez budoucnosti a opuštěnou - opouští hranice toho co se nazývá „lidská bytost“. Bytostí, která nemá v budoucnosti, která nám je rýsována moderními doktrínami, šanci na přežití. Náhradou této přirozené organizovanosti lidských dějin se stávají liberální instituce, beroucí lidské bytosti veškerou nezávislost a svobodu. Lidský život není schopný života, pokud je oddělen od společenství, které mu bylo jeho identitou stvořeno. Za právo na odlišnost!
U lidského druhu je identita jakýmsi přirozeným přírodním atributem člověka a jeho společenství (pozor ne společnosti, ta je produktem umělým a podřízeným době!), který určuje jejich přirozenou odlišnost od jiných lidí a celků. Odlišnost, která ve svých společenstvích zaručuje určitou shodnost. Tato společenství jsou přirozenou spojnicí mezičlánku mezi jednotlivcem a skupinou. Právě společenství sobě biokulturně blízkých zachovává a rozvíjí identitu jednotlivce. Identita jednotlivce, která manifestuje před zbytkem světa své právo na odlišnost, je zachovatelná pouze v rámci takovéhoto společenství.
Hlavní základ identity, jež spojuje přirozené společenství napříč, má povahu čistě biokulturní - lidská bytost je šiřitelem a přenositelem informací, které jsou obsažené v jeho genetické výbavě. Identita se svým svébytným a unikátním pojetím života, je tedy založena na genetických dědičných vlohách, potenciálních kulturních dispozicích a jejich teritoriálních umístěních. Tato biokulturní příbuznost dala základy místním sociálním společenstvím, které jsou nejvyšším stupněm sociálního života. Zachování a rozvoj kulturního hlediska má tedy předpoklad v zachování identity ve společenství. Identita je tedy jakousi charakteristikou jedinečnosti našeho druhu. Tato jedinečnost určuje to, co jsme. Jen neporušená identita má moc rozvíjet vlastní představy světa a kontinuitu lidského okruhu. V tomto smyslu musí být lidstvo naprosto různorodé - různorodost se totiž podílí na samotné jeho podstatě.
Kultura se jako jedna ze složek identity nemůže rozvíjet v nepřirozeném společenství lidí, jež není tvořeno stejným či podobným biokulturním základem. Kultura není ničím, co by mělo být všem na světě stejné. Každá kultura, tvořena oním biologickým a duchovním (dispozičním) těžištěm, má naprosto jedinečný přístup k jednotlivým otázkám bytí. Normalizace a sjednocení těchto kultur vede pouze k jejich zániku a nástupu totalitarismu. Identita je nejen výslednicí individuální bytosti, ale zejména je výslednicí vyšší bytosti kolektivní, která ční nad všemi jedinci. Tuto kolektivní bytost s jedinečnou identitou můžeme pojmenovat jako národ (biokulturně spřízněný) s jeho unikátní kulturou a dějinnou vůlí přežít. Příslušnost ke společenství neruší individualitu, ale naopak je jejím ochráncem, který zachovává její přirozenost, která jí odlišuje od zbytku světa.
Identita není nic, co by se dalo plně materiálně vymezit. Lidská bytost je tvor živoucí, stejně tak jako to co ji tvoří. Identita je to co je nám všem spřízněným společné, je to co tvoří z individuality osobu kolektivní, která je součástí velkého etnického a kulturního celku, který jí zaručuje zachování onoho zabarvení, které určuje její odlišnost. Historicky a kulturně se utváříme na základě předpokladů naší biologické a kulturní konstituce, které jsou hranicí našeho lidství. Co leží mimo tyto hranice, může být nazváno bůh, vesmír, bytí nebo nicota: otázka „proč“ tu už nemá smysl, neboť všechno, co se nachází mimo hranice lidství, je nemyslitelné definovat. Definice tedy leží v nás a jen naše způsoby a jednání mají možnost identitu a její sociální a kulturní statusy dále rozvíjet. Při tomto vývoji však musí docházet ke shodnosti v přirozenosti - člověk se musí a má vyvíjet, ale vždy musí zůstat sám sebou. Identita je pojem dynamický, ne statický, ale avšak v jádru pořád stejně tvořený biokulturní sounáležitostí nepodléhající času.
Jedinečnost identit Evropanů je dnes však slovem téměř zakázaným, slovem podléhajícím „politické korektnosti“. Universalistický výklad světa neutralizuje, napadá a ničí evropské identity a oprošťuje nás od základních hledisek identity. Identita se podle dnešních „názorů“ dá jednoduše přenášet z bytosti na bytost bez jakýchkoliv etnických, duchovních (mentalita) a teritoriálních předpokladů. Identita Evropanů je tak ničena a vržena do záhuby a pomalu rozmělňována multikulturní společností. Požadavky po svébytnosti jsou Evropanům neumožněny a v rámci politické korektnosti liberálního globalizovaného světa je po nich požadováno smýt ze sebe veškerou stopu své identity anebo ji odsunout do učebnic historie a muzeí, ve prospěch abstraktních multikulturních vizí.
Identita a teritoriální umístění všech společenství na světě musí být chráněny, proto musíme zamítnout jejich útlak a dovolit každému společenství zachovat svůj „svět“ - unikátní svébytnou identitu a teritoriální umístění, které jsou tím, co člověka tvoří - identita je nedílnou a potřebnou součástí existence lidské přirozenosti. Člověk bez identity, bez společenství, ke kterému patří a které mu zaručuje jeho způsob života, se stává bytostí individualistickou, vykořeněnou, bez budoucnosti a opuštěnou - opouští hranice toho co se nazývá „lidská bytost“. Bytostí, která nemá v budoucnosti, která nám je rýsována moderními doktrínami, šanci na přežití. Náhradou této přirozené organizovanosti lidských dějin se stávají liberální instituce, beroucí lidské bytosti veškerou nezávislost a svobodu. Lidský život není schopný života, pokud je oddělen od společenství, které mu bylo jeho identitou stvořeno. Za právo na odlišnost!
