Dnes je tomu přesně 43 let ode dne, kdy se na protest proti sovětské okupaci a ústupkům tehdejšího politbyra KSČ upálil student filozofické fakulty Jan Palach, který později, po třech dnech na následky svých zranění podlehl. Po jeho sebevraždě následovalo několik dalších živých pochodní – Zajíc, Hlavatý, Plocek...
V té době se stalo Palachovo sebeupálení snad nejvýznamnějším výrazem odporu vůči okupaci a v české a slovenské společnosti získalo mimořádný ohlas. Komunistickou perzekucí sužovaná společnost (zejména mladí lidé) se sjednotila a i přes to, že dnešním studentům již odkaz Jana Palacha málokdy co řekne, jeho osud je i v dnešní době spoustě Čechů notoricky známý. Tehdejší společnost na Palachův čin reagovala velice intenzivně. I samotní komunističtí funkcionáři prosili mladé lidi, ať Palachovu sebevraždu nenásledují a Palachův pohřeb se stal zároveň i jednou velkou protisystémovou demonstrací a vyjádřením odporu proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Svojí fatálností se může tento čin v dnešní době jevit jako zbytečný a absurdní, v tehdejší době však naprosto zapadl do atmosféry začínající normalisace a zániku občanské statečnosti. Definitivní hřebík do rakve přinesly nepokoje v srpnu 1969 a jejich brutální potlačení. Postoj jednotlivce, který svojí obětí chce přimět k akci společnost na pokraji úpadku, je dodnes hodný obdivu a uznání.
Přesuňme se ale zpět do roku 2011. Českou republikou cloumá neviditelná ruka trhu a hrstka vyvolených papalášů si užívá neomezené moci. Zavádějí úsporná opatření pro všechny, jen ne pro sebe a když se to někomu nelíbí, vypálí mu ve jménu demokracie na čelo cejch extremisty. To je svoboda slova dneška.
"Živé pochodně" vzplály i po takzvaném převratu coby odkaz činu Jana Palacha. Asi nejznámější je takzvaná akce "Pochodeň 2003", při níž se na protest proti stavu ve společnosti na Václavském náměstí v Praze 6. března 2003 upálil devatenáctiletý student pelhřimovské průmyslovky Zdeněk Adamec. Jeho čin následoval o necelý měsíc student pedagogické fakulty Roman Mášl. 2.4. téhož roku jedenadvacetiletá R.M. z Prachatic na Karlovarské třídě v Plzni. Důvod? Byli nespokojeni se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebrali ve svých dopisech, kde čin zdůvodňovali. Podobně hrůzná scéna se od té doby odehrála v České republice ještě několikrát. Živé pochodně hořely například v Praze, Hlučíně, na Zlínsku nebo v Ostravě... Dnešní bezpáteřní, takzvaně demokratická společnost však motiv těchto činů, které si mnohdy nezadají s tím Palachovým, zřejmě "nechce vidět". V dnešní době podobné satisfakce jako Palach člověk sebeupálením již nedosáhne. Je obvykle mocnými médii označen za blázna či zkrátka napíší, že motiv jeho činu není znám. Už jen to ukazuje na fakt, že dnešní režim je ve své podstatě ještě zrůdnější a prohnilejší než ten komunistický.
Připomeňme si jejich oběť v době, kdy jsme další totalitě mnohem blíže, než si většina populace je ochotna připustit.
V té době se stalo Palachovo sebeupálení snad nejvýznamnějším výrazem odporu vůči okupaci a v české a slovenské společnosti získalo mimořádný ohlas. Komunistickou perzekucí sužovaná společnost (zejména mladí lidé) se sjednotila a i přes to, že dnešním studentům již odkaz Jana Palacha málokdy co řekne, jeho osud je i v dnešní době spoustě Čechů notoricky známý. Tehdejší společnost na Palachův čin reagovala velice intenzivně. I samotní komunističtí funkcionáři prosili mladé lidi, ať Palachovu sebevraždu nenásledují a Palachův pohřeb se stal zároveň i jednou velkou protisystémovou demonstrací a vyjádřením odporu proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Svojí fatálností se může tento čin v dnešní době jevit jako zbytečný a absurdní, v tehdejší době však naprosto zapadl do atmosféry začínající normalisace a zániku občanské statečnosti. Definitivní hřebík do rakve přinesly nepokoje v srpnu 1969 a jejich brutální potlačení. Postoj jednotlivce, který svojí obětí chce přimět k akci společnost na pokraji úpadku, je dodnes hodný obdivu a uznání.
Přesuňme se ale zpět do roku 2011. Českou republikou cloumá neviditelná ruka trhu a hrstka vyvolených papalášů si užívá neomezené moci. Zavádějí úsporná opatření pro všechny, jen ne pro sebe a když se to někomu nelíbí, vypálí mu ve jménu demokracie na čelo cejch extremisty. To je svoboda slova dneška.
"Živé pochodně" vzplály i po takzvaném převratu coby odkaz činu Jana Palacha. Asi nejznámější je takzvaná akce "Pochodeň 2003", při níž se na protest proti stavu ve společnosti na Václavském náměstí v Praze 6. března 2003 upálil devatenáctiletý student pelhřimovské průmyslovky Zdeněk Adamec. Jeho čin následoval o necelý měsíc student pedagogické fakulty Roman Mášl. 2.4. téhož roku jedenadvacetiletá R.M. z Prachatic na Karlovarské třídě v Plzni. Důvod? Byli nespokojeni se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebrali ve svých dopisech, kde čin zdůvodňovali. Podobně hrůzná scéna se od té doby odehrála v České republice ještě několikrát. Živé pochodně hořely například v Praze, Hlučíně, na Zlínsku nebo v Ostravě... Dnešní bezpáteřní, takzvaně demokratická společnost však motiv těchto činů, které si mnohdy nezadají s tím Palachovým, zřejmě "nechce vidět". V dnešní době podobné satisfakce jako Palach člověk sebeupálením již nedosáhne. Je obvykle mocnými médii označen za blázna či zkrátka napíší, že motiv jeho činu není znám. Už jen to ukazuje na fakt, že dnešní režim je ve své podstatě ještě zrůdnější a prohnilejší než ten komunistický.
Připomeňme si jejich oběť v době, kdy jsme další totalitě mnohem blíže, než si většina populace je ochotna připustit.
