Kniha Slunce v úplňku přináší poutavý příběh Jana Palacha napsaný na 288 stranách čtivou románovou formou. Obsáhlejší recenzi si můžete přečíst ZDE. Na konci knihy je uvedena spousta historických faktů, fotografií a text Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov. Při popisu praktik tehdejšího režimu si mnozí uvědomí, že se od roku 68 nezměnilo vůbec nic. My vám na závěr přineseme krátký úryvek ze třetí z celkem pěti částí románu:
Při druhé ráně obuškem klesl na kolena, ale okamžitě mu vytanuly Claudovy rady, a tak se překulil na záda, skrčil nohy a rukama si chránil obličej.„My to vidíme!“ křičel svědecký hlas ženy. „Vidíme to!“ Ale zuřivost esenbáků to neoslabilo. Ve sběrném autobuse, do kterého je pak odvlekli, už seděli další zmlácení a zkopaní. Byla tu téměř tma, okna byla zatřená, ale než dojeli dolů k Jindřišské, vyrýpal si klíčem průhled. Obrněný transportér se mezitím už vzdálil k jiným bojovým úkolům, zbyly po něm jen rozházené popelnice a sajrajt kolem. Ale když projeli pokropenou Panskou do ulice Na Příkopech, viděl, že ta tramvaj tam pořád stojí. Uvnitř se svítilo, ale lidé tam už nebyli. Pohmožděné tělo ho bolelo, připadal si jako horník vytažený ze závalu, nejvíc pálila rána vzadu na hlavě, pod prsty ucítil lepkavost, ale neměl čas se tomu věnovat. Prosmykl se kolem Julka, který si v záklonu přidržoval na nose kapesník, k uličce, aby měl výhled na esenbáky v předu. „Jsou jenom čtyři“,zašeptal.
Při druhé ráně obuškem klesl na kolena, ale okamžitě mu vytanuly Claudovy rady, a tak se překulil na záda, skrčil nohy a rukama si chránil obličej.„My to vidíme!“ křičel svědecký hlas ženy. „Vidíme to!“ Ale zuřivost esenbáků to neoslabilo. Ve sběrném autobuse, do kterého je pak odvlekli, už seděli další zmlácení a zkopaní. Byla tu téměř tma, okna byla zatřená, ale než dojeli dolů k Jindřišské, vyrýpal si klíčem průhled. Obrněný transportér se mezitím už vzdálil k jiným bojovým úkolům, zbyly po něm jen rozházené popelnice a sajrajt kolem. Ale když projeli pokropenou Panskou do ulice Na Příkopech, viděl, že ta tramvaj tam pořád stojí. Uvnitř se svítilo, ale lidé tam už nebyli. Pohmožděné tělo ho bolelo, připadal si jako horník vytažený ze závalu, nejvíc pálila rána vzadu na hlavě, pod prsty ucítil lepkavost, ale neměl čas se tomu věnovat. Prosmykl se kolem Julka, který si v záklonu přidržoval na nose kapesník, k uličce, aby měl výhled na esenbáky v předu. „Jsou jenom čtyři“,zašeptal.
