„Osobnost - říkají - nemůže dýchati ve vnuceném ovzduší socialismu a v stlačeném vzduchu pospolitosti. - Osobnost tkví v individualitě, je to individualistické myšlení, patří do oblasti individua, jen v ní může působiti a jen v ní se povznést k osamělé výši svého výkonu.“
Zní to tak pravdivě a přece je to tak nesprávné! Kolik slov, tolik omylů! Zde vidíme onen osudný myšlenkový omyl v díle, na kterém spočívá celý individualismus, na kterém je vybudována celá jeho soustava.
Není pravda, že osobnost je pojem individualistický! Není pravda, že osobnost má svůj okruh života a působnosti v individualitě! Osobnost není individualistický pojem, nýbrž je celým svým bytím pojem pospolitosti a pro pospolitost dokonce typický, neboť osobnost může růsti jen na půdě pospolitosti. Je to pospolitost a pouze pospolitost, která propůjčuje titul osobnosti.
Táži se našich kritiků: Kdo je vlastně osobnost? Osobnost nejsme proto, že si sami domýšlíme, že jí jsme. Osobností se stáváme jen výkonem uvnitř pospolitosti a pro pospolitost. Osobností nazýváme jen toho, kdo se o pospolitost zvlášť zasloužil. Výkon, který někdo vykonal jen pro sebe, ať je jakkoli veliký, nedělá ještě z člověka osobnost.
Např. bankéř, který za svého života shrabuje miliony a miliony, ne pro pospolitost, nýbrž soukromě pro sebe, nestane se tím nikdy osobností, rozhodně ne u nás.
Predikát osobnosti nepropůjčuje nějaká individuální samolibost, nýbrž výlučně jen pospolitost jako uznání zvláštního výkonu pro celek. Pojem osobnosti předpokládá uznání pospolitosti dříve či později. Bez něho nejsme osobností. Bez něho můžeme býti podivíny, samotáři, virtuosy, můžeme míti spleen nebo býti originální. To všechno jsou pojmy individualismu! Velikášský člověk není však ještě osobnost!
Není zneuznaných geniů, kteří nebyli nikdy objeveni. Nevstoupí-li do zorného pole pospolitosti svými výkony pro ni - třeba pozdě - pak to nebyli geniové! Osobnost jako osamocené Já, které se neprojeví prostřednictvím pospolitosti a jejím uznáním, není osobnost!
Zde vidíme zcela jasně neschopnost individualistické myšlenkové soustavy, která musí míjeti skutečný problém, poněvadž leží v docela jiné rovině, než v oné, ve které existuje osobnost. To, co individualistické myšlení nazývá osobností, není vůbec osobnost v jejím tvůrčím smyslu. Není to nic jiného, než individuální zvláštnost ve svém nejrůznějším utváření, jak jsem právě vyložil. Osobnosti, ani v době individualistického myšlení, nebyly individualisté, nýbrž služebníci celku - jinak by se nebyly staly osobnostmi! Osobnost není individualita jako část atomizovaného celku, osobnost není nic jednotlivého, nýbrž něco jedinečného. Osobnost jest celek vlastní hodnoty, který koná samostatně svou funkci jako sloužící úd pospolitosti. V osobnosti se zrcadlí celek jako makrokosmos v mikroskopu. Proto také nelze postihnout osobnost přírodovědeckými metodami myšlení nebo psychologickými rozbory, nýbrž lze ji pochopiti jen pod zorným úhlem pospolitosti.
Tvůrčí síla může konec konců kotviti v individualitě osoby. Rozhodující pro osobnost však jest, aby působila z vnitřní nutnosti ve smyslu pospolitosti.
Tato nutná vnitřní jednota, jíž nedosahuje pochybené individualistické myšlení ve své rozpolcenosti, tkví ve společenství krve, rasy. Tato jednota ruší protikladné obsahy ducha a přivádí je zpět k celistvosti bytí, v níž jediné tkví osobnost. Jen v rovině obecného myšlení, které si uvědomuje pospolitost, má proto pojem osobnosti své místo a jen v pospolitosti má osobnost svůj životní prostor.
Jak by tedy osobnost mohla býti v zásadním rozporu s pospolitostí? Vidíte, co zbude z námitek individualismu proti nauce osobnosti. Argumenty, které jsou nám s duchovní povýšeností milostivě předkládány, rozplývají se v nic. Zbývá po nich jen zvířený prach onoho pojmového zmatku, s nímž máme soucit a k němuž jsme shovívaví.
Použito z části přednášky Revoluce v myšlení - Otto Dietrich, 1940, ke stažení zde vzdelavaci-institut.info.
