Každý z Vás jistě o této malebné jihoamerické zemi díky mediím slyšel. Komunismus, ropa, socialismus, totalita to je jen pár základních slov, které se v souvislosti s touto zemí skloňují nejčastěji. Mají však tyto slova něco společného s pravdou či jsou to jen prázdné fráze, kterými se bezmyšlenkovitě ohánějí kapitalisty vlastněná media? Co je pravdy na tom, že Hugo Chávez zde vládne ocelovou rukou, která se prý nápadně podobá komunistickým vládcům? V tomto článku se pokusíme nastínit a v některých případech i vysvětlit Chávezovu nastolenou sociální politiku, která se v některých aspektech dosti podobá tzv. Třetí cestě.
Trocha historie
Venezuela, oficiálním názvem Bolívarovská republika Venezuela se nachází na severním pobřeží Jižní Ameriky. Název Venezuela vznikl jako zdrobnělina španělského označení pro Benátky (Venezia). Adjektivum "bolívavorská" odkazuje na slavného rodáka Simona Bolívara, který je společným hrdinou boje za nezávislost pro mnoho jihoamerických zemí (velmi zjednodušeně řečeno, Bolívar snil o velké panamerické republice, která by spojovala pokud možno všechny země na kontinentě). Hlavním městem je metropole Caracas. Počet obyvatel se pohybuj okolo 26mil.
K pochopení a vysvětlení situace nám „postačí“ nastínit pouze nejmladší historii Venezuelského státu a to posledních 60 let. První hlava státu, která nás bude zajímat nese jméno Marcos Perez Jimenez (1952-1958). Tento diktátor se nejvíce proslavil svou železnou rukou, ale i nesmírným pozvednutím Venezuely. Má na svědomí stavbu většiny silničních a železničních sítí, obchodů, domů, průmyslu a nemocnic. Célé toto budování neslo název „Concreto armado“ (železobeton). Jeho ne moc slavnou stránkou bylo absolutní potírání a pronásledování opozice, potlačování lidských práv, zřizování věznic a koncentračních táborů. Za jeho vlády také samozřejmě rostla korupce, která je pro Venezuelu fenoménem, který se Evropanům jen těžko vysvětluje.
Po skončení vládnutí Jimeneze nastupuje do úřadu první „demokraticky“ volený prezident v novodobé historii Rómulo Betancourt (1959-1964). Do úřadu se dostává díky svrhnutí Jimeneze opozicí s pomocí armády. Nový prezident se do dějin zapisuje například pronásledováním a likvidací představitelů komunistické strany, agrární reformou či zavedení fungování státu na jakémsi „demokratickém“ principu.
Klíčovou postavou novodobé historie země je bezesporu prezident Anderes Pérez (1974–1979; 1989–1993). Po jeho nástupu do funkce je zaznamenáván obrovský skok v zadlužování země, který dosahuje na konci jeho vládnoucího období (1974–1979) rekordních 82 641 milionů dolarů (při nástupu do funkce částka činila 8 434 milionů dolarů).
V 70. letech prožíval ropný průmysl vrchol své slávy a největší podíl Venezuelské ropy putoval do Spojených státu (V současné době je Venezuela třetím největším dodavatelem ropy do USA. Mezi lety 1928-1970 byla Venezuela největším vývozcem ropy na světě. Dovést zemi s tak velkým ekonomickým potenciálem k takové míře zadluženosti je téměř nadlidský výkon – Pérez to přesto dokázal.
Ekonomická situace v zemi se začala v 70. letech prudce zhoršovat, životní úroveň šla prudce dolů. Začaly se ozývat nikým neřešené problémy nejpočetnější vrstvy obyvatelstva – chudých. Nulová solidarita či aspoň sociální cítění bohatých s nejchudší vrstvou skoro neexistovalo.
V roce 1975 „demokratický“ prezident Pérez znárodňuje ropný průmysl a rok na to i ocelářský komplex SIDOR. Přesto v té době nikdo ze západních představitelů nemluví o komunismu či totalitě. Přestože Pérez disponuje výbornými vztahy se Španělskem, Sovětským svazem, Čínou či s rumunským diktátorem Nicolaem Ceauşescem. V neposlední řadě také samozřejmě se Spojenými státy, které mají díky ropě o oblast enormní zájem. V jeho prezidentském období kvete korupce do nevýdaných výšin a s každým dalším prezidentem se situace jen zhoršuje.
Po Pérezově prvním období, které trvalo pět let přichází k moci Luis Herrera Campins (1979-1984). Období jeho prezidentování se vyznačuje obrovskou devalvací místní měny a tzv. Černým pátkem kdy z Venezuely ze dne na den zmizely veškeré devizové (dolarové) zásoby, které měly za násladek zkrachování 90% místních bank. Dluh který zanechal prezident Pérez, se samozřejmě za dobu jeho vládnutí několikanásobně zvýšil. Mimo jiné také zavedl tzv. systém regulace deviz a úřad na jejich kontrolu a výměnu RECADI. Toto se zachovalo prakticky až do dnešních dnů, jen se změněným názvem na CADIVI.
19. prosince 1982 zakládá Hugo Chávez revolucionářské hnutí Movimente Bolivariano Revolucionario, které si kladlo za cíl především dosažení sociální spravedlnosti v zemi. MBR se následně přejmenovává na Movimiento V. Republika. Důvodem přejmenování bylo to, že volební zákon zakazoval používat jméno a symbol S. Bolivara v názvu strany. V té době začíná již Hugo přemýšlet o převratu, o který se pokusí o několik let později.
V roce 1984 nastupuje další prezident Jaime Lusinchi, který se zaslouží o jakýsi sociální smír, který se v té době rovná téměř zázraku. Snaží se řešit zadlužení země, bohužel v konečném důsledku to vede k ještě většímu zadlužení. Za jeho éry vládnutí se ještě sníží cena ropy, za kterou jí od Venezuely vykupují ropné společnosti. To má za násladek i devalvaci měny (bolivar). Lusinchi také stojí za ochranou investic zahraničních nadnárodních společností, které vedlo k totálnímu monopolu v některých průmyslových odvětvích.
Po nekončící hospodářské krizi je opětovně zvolen (1989) prezidentem Carlos Andrés Pérez, který slibuje návrat tzv. zlatých časů. Namísto znárodňování, které uplatňoval v prvním období vládnutí začíná privatizovat státní majetek. V této době, přesto že Venezuela stále vyvážela ohromné množství ropy se situace stále nelepší a stát je nucen požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Tímto si nad svým osudem de facto podepisuje ortel, jelikož fungování těchto dvouch výsp kapitalismu je více než totalitářské. Za každou jejich půjčkou stojí jisté požadavky například v podobě zaručení se státním majetkem (stanovují daňovou politiku státu – zvyšování daní a zavedení nových, likvidace veškerých sociálních dávek či výhod). Následující období je mezi lidmi pamatováno především díky obrovské inflaci, která v roce 1989 dosahuje 81% a v roce 1996 dokonce 108%. Měsíční zvyšování cen je bezmála astronomické a dosahuje 500-800%. Nezaměstnanost v té době také láme rekordy a zastavuje se na hranici 45%. Pod hranicí chudoby v té době žije neuvěřitelných 72% obyvatel, víc jako 45% populace žije v extrémní chudobě (hranice extremní chudoby je stanovena pod 2 dolary na člověka na den)
Prezident přichází s úspornými balíčky, které ve velkém podporuje Světová banka a Mezinárodní měnový fond. V hlavním městě je uspořádána obrovská demonstrace, která končí střelbou vojáků mezi demonstrující. Tuto střelbu nařizuje samotný prezident Pérez. V důsledku střelby umírají stovky protestujících. Přesto není prezident Pérez nijak kritizován a vesele si v té době potřásá rukou s Georgem Bushem starším.
Příčiny katastrofální situace
Při čtení předešlých řádku si asi pokládáte otázku jak je možné, že země s takovým ekonomickým potenciálem v podobě obrovských ropných zásob mohla dospět do podobné situace? Odpověď je velmi jednoduchá, na vině byla obrovská korupce, o které zde byla již řeč. Ten kdo tvořil zákony nebyl prezident, ale několik velmi vlivných rodin, které disponovaly obrovským finačním kapitálem a mocí, takže pro ně nebyl problém štědře financovat politické strany a prezidenty, kteří tvořili zákony jak daní jedinci potřebovali. Například státní PDVSA (ropná společnost) byla ovládaná úzkou skupinkou lidí, kteří byli zase podřízeni skutečným vládcům z USA (V roce 2002 kdy došlo k vyřazení řídící centrály v PDVSA vyšlo napovrch, že centrála byla modemem ukrytým v podlaze napojena přímo na skutečné vládce v Miami. Jednou z zajímavých kuriozit bylo i to, že vedení firmy Siemens odmítlo vládě (rozumějte vlastníkovy PDVSA) vydat heslo od centrálního řídícího terminálu, který firmě smluvně dodali).
Dalším podvodem vůči této zemi bylo tvrzení, že zásoby ropy ve Venezuele jsou značně omezené a že dlouho nevydrží, přestože se dnes už ví, že skutečnost je přesně opačná. Navíc se tvrdilo, že nejde ani o ropu, ale o Bitumen. Další zajímavé tvrzení bylo, že Venezuela nedisponuje žádnými zásobami zemního plynu, přestože tam kde se většinou nachází ropa je i zemní plyn. Co bylo cílem těchto tvrzení? PDVSA ovládaná z USA ropnými společnostmi, pomocí těchto tvrzení nakupovala ropu z Venezuely za cenu černého uhlí (několika násobně nižší). Samozřejmě, že vše za tučný honorář prezidentovi a politikům, kteří o všem mlčeli. Venezuelskou ropu převezly do USA kde jí zpracovaly a prodaly za cenu benzinu a nafty. V některých případech (Exon) se neobtěžovali změnit obyčejný dodací doklad na ropu místo černého uhlí.
Dalším důvodem bylo to, že jistá část mocných začla tvrdit, že Venezuela si vystačí s prodejem ropy a že v zemi se nemusí nic vyrábět či dokonce pěstovat. Samozřejmě obchod je mnohem snazší než samotná výroba a tak se z jedné z největších polnohospodářských krajin v Latinské Americe stala země z 90% závislá na dovoze potravin. Pole se změnila na golfová hřiště, kterých má Venezuela nejvíce na světě. Většina průmyslu v té době upadla a vše se téměř dováželo (90 léta). Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – totální ekonomický kolaps země byl nevyhnutelný viz. výše.
Pokus o revoluci
Samotní obyvatelé byli tímto jednání velmi rozčarováni. Slibované ekonomické výsledky se nedostavují, nevole mezi občany stále více stoupá. Jedním z nespokojených občanů je i sám Chávez, který je v té době podplukovníkem vládního vojska.
4. února 1992 se podplukovník Chávez se svými příznivci pokouší o dlouho plánovaný převrat. Svrhnout prezidenta Péreze se však nepodařilo a po 12 hodinách je převrat u konce. Chávez je následně uvězněn – přesto se touto akcí dostává do podvědomí mnoha lidí. Davy lidí upoutal svým výborným řečnickým umem a bojem za sociální spravedlnost. Dva roky si odpykává v žaláři z kterého je následně omilostněn a odchází z armády. Chávez je omilostněn dočasně zvoleným prezidentm Rafaelom Calderomem. Carlos Andrez Pérez byl v té době zbavený své funkce a uvězněn za zpronevěru.
Chávez prezidentem
V roce 1998 kandiduje Hugo Chávez v prezidentských volbách. Před volbami spouští kampaň, která slibuje boj s korupcí a chudobou země. Volby přesvědčivě vyhrává s 56% hlasů (poráží tak svého konkurenta o více jak 15%). Po nástupu do úřadu parlament Chávezovi odhlasuje zvláštní práva v oblasti hospodářství, které prezident okamžitě využívá. Parlament tyto speciální práva odhlasuje přesto, že má Chávezova strana PSUV parlamentní menšinu. V dubnu 1999 vypisuje referendum, v němž dostává svolení k vytvoření nové ústavy. V ústavodárném shromáždění, které je následně zvoleno, obdrží přes 90 % hlasů. Nová ústava rozšiřuje moc prezidenta a zavádí do venezuelské politiky nové aspekty, jako zákaz jakékoliv privatizace státních zásob ropy, přiznání volebního práva příslušníkům armády nebo přidělení zvláštních práv indiánskému obyvatelstva. Například v původních částech země kde indiání (chteli původní obyvatelé) žijí mají právo vyvíjet činnosti podle svých zvyklostí, platí zde i speciálně upravené zákony a to až po soudní moc, kdy se provinilec v případě porušení nějakého zákona nezpovídáná soudu, ale kmenové radě, která ho soudí podle kmenových zákonů. Zrušil taktéž trest smrti a doživotní vězení. V současnosti je ve Venezuele maximální možný trest 30 let za jakýkoliv trestný čin.
Pravomoce prezidenta jsou v současnosti obdobná jako například ve Spojených státech, kde je nastaven tzv. prezidentský systém. Před změnou systém byl ve Venezuele takřka nedefinovatelný systém, který se nedal zařadit ani do prezidentského ani do parlamentního. Jediné k čemu by se dal přirovnat byl mafianský systém, kde ve skutečnosti vládly silné ekonomické subjekty (mafie) a politici byli je nastrčené figurky.
Vzdělávací systém
Krátce po nastoupení do úřadu prezident okamžitě začíná realizovat tzv. sociální programy a avizovaný boj s korupcí, který se daří dílčímí úspěchy vyhrávat. Velkým úspěchem je i boj s negramotností, která dosahovala závratných čísel (jednu dobu až 25%). Tento boj se daří de facto vyhrát. Velmi zajímavý je i vzdělávací systém Venezuely.
Vzdělávací systém je převzatý z Kuby a upravený na místní podmínky. Jeho prioritním cílem je naučit děti co nejúčinněji samostatně pracovat. Žáci ve školách například nemají učebnice (pouze minimum, které je velmi stručné) a většinu informací jsou si nuceni vyhledávat samy. Zní to možná drasticky, ale vede to k obrovské samostatnosti dětí. Domácí úkoly jsou řešeny formou projektů. Uvedeme příklad: Dítě dostane za úkol vypracovat projekt o rakovině prsu. Musí si nastudovat kompletní problematiku, anatomii těla, obrázky, vysvětlivky – dalo by se říci, že se jedná velmi jednoduše řečeno o diplomovou práci. V celém tomto projektu se musí žák perfektně orientovat a celé třídě problém vysvětlit a odprezentovat. Takovýto úkol zabere velmi mnoho času. Jde i o to, aby dítě spolupracovalo se svojí rodinou, která mu například některé věci pomůže vyhledat. Před zavedením nového vzdělávacího systému zde byla úroveň výuky na velmi nízké stupni.
Dalé je tu vysoká podpora IT technologii, kde žáci první, druhé a třetí třídy (brzy už je prvňáci) dostanou zdarma notebooky, které si mohou brát domů a po dokončení studia se už škole nevracejí, ale zůstávají studentům.
Venezuelský vzdělávací systém v poslední době dostává velmi dobré hodnocení ze všech možných koutů světa a proto si dovolíme tvrdit, že je na lepší úrovni než ten český.
Sociální programy v oblasti vzdělávání
Nakousli jsme zde problém negramotnosti, který před rokem 2000 činil neuvěřitelných 25%. V současnosti se tento problém pomalu vytratil z Venezuelského života. Na řešení tohoto problému slouží různé sociální programy, které si zde představíme.
MISION ROBINSON- naučit lidi číst a psát -znamená to naučit číst a psát obrovské množství lidí bez ohledu na věk a velmi krátkém čase. A tak se učily malé děti spolu s 80 ročními babičkami a dědečky základním dovednostem. Na celý tento program bylo zapotřebí obrovského množství lektorů, místností a vybavení. Pomohla Kuba, která dodala svoje učitele a tak Venezuela zvládla v průběhu méně jako 10 let zlikvidovat negramotnost. Dnešní procento negramotných se pohybuje okolo 1,4% - to znamená 98,6% gramotnost což je jedno z nejvyšších čísel na světě.
MISION RIBAS- jedná se o dálkové studium střední školy zakončené maturitou při zaměstnání. Navazuje na MISION ROBINSON. Do dnešních dnů tímto programem prošlo několik milionů lidí.
MISION SUCRE- dálkové studim vysoké při zaměstnání zakončené diplomovou prací.
Všechny tyto programy mají společné poznávací znaky a to že jsou zdarma, mají variabilní čas (nejsou pevně stanovené dny ani hodiny vyučování), je je možno spustit tam kde je potřebují lidé podle svých potřeb. Minimální nutná účast na aktivování misiones je 5 lidí v komunitě. Lidé nechodí za školou, ale škola chodí za lidmi do místa jejich bydliště. Zkoušky a tituly získané v těchto studii
jsou rovnocenné jako tituly získané na státních či soukromých školách. Nikdo nikoho do ničeho nenutí vyjma propagandy, která nabádá lidi k vzdělávání.
Tyto programy mají ohromný úspěch a dosahují se vskutku neskutečné výsledky, ikdyž je pravda, že jisté procento vzdělávání nedokončí díky své lenivosti.
Pokus o puč
Po volbách v roce 2000 Chávez získává více jak 60% a je tak potvrzeno jeho setrvání v úřadu. Přičemž jeho strana získává v parlamentu 99 mandátu ze 165 možných.
V roce 2002 se na obrazovkách soukromých televizních stanic začínají objevovat výzvy volající po změně režimu. Tyto události předcházela výměna vedení v ropném gigantu PDVSA, který patří k nejmocnějším ekonomickým, ale i politickým hráčům země. V zemi je postupně uměle vyvoláván tlak, který ústí v puč. V čele pučistů stojí opoziční (silně pro americký) předák Pedro Carmona, který se prohlašuje za prozatimního prezidenta země. Rozpouští parlament a Nejvyšší soud. Chávez je v té době unesen (pod hrozbou bombardování prezidenstkého paláce se nechává odvést) na nedaleký ostrov u Venezuely, kde se ho snaží odtransportovat do USA. Nakonec tomuto činu zabraňují vojácí, kteří zůstali věrní svému prezidentovi. Na místě únosu už mezi tím stihlo přistát vojenské dopravní letadlo USA s agenty CIA na palubě.
Celá akce vyvolává mezi obyvateli obrovskou vlnu nevole a miliony lidí(!) vyrážejí do ulic říct svůj nesouhlas se sazením svého prezidenta.
O převratu je natočený Irskou televizí i dokument. Televize byla v době převratu přímo v prezidentském paláci a natáčela rozhovor s Chávezem. Štáb se tak nechtíc dostal přímo do středu dění a mohl tak podat svědectví o tom co se doopravdy v prezidentském paláci či na ulicích děje. Název filmu nese jméno Revolucion nunca no televisada (Revoluce co nebyla v televizi) a stojí za shlédnutí.
