Evropský mír
Stejně jako Mosley, Thiriart a Yockey tak i Strasser hledal svůj vlastní způsob jak předejít dalším bratrovražedným evropským válkám. Poukazoval na to, že kmeny a rody, které proti sobě dříve bojovaly, stejně nakonec splynuly do větších celků - státu – a stejný proces by se mohl přihodit i Evropě jako celku. Nicméně Strasser se od výše uvedených myslitelů a jejich pojetí jednoho evropského národa lišil. Předpokládal, že jejich politika jednoho evropského národa by měla za následek sloučení různých národů a zničení starověkých evropských kultur. Strasser prohlašoval, že evropské národy by měly již dospět, jednou provždy skoncovat s vnitřně evropským imperialismem, začít spolupracovat a bezpodmínečně uznat svobodu a nezávislost všech národu, jenž tvoří evropskou rodinu.
Strasser si uvědomoval, že evropská jednota nemůže nastat, dokud nebude odstraněn strach a nedůvěra evropských národu k Německu. Správně předpokládal, že po válce bude usilováno o zničení německého státu. Naivně však předpokládal, že nikdo nenavrhne fyzické zničení německého národa. Bral jako samozřejmost, že toto nikdo nemůže požadovat. Tyto myšlenky vyjádřil v roce 1940, kdy válka byla v plném proudu. To je odrazem Strasserovi šlechetnosti, jenž byla zformována v zákopech první světové války - poslední války, v níž se objevil étos evropského rytířství - šlechetnosti, která si takovou nízkost ani nedovede představit. Ale několik let po válce si tuto nízkost Německo prožilo při praktikování tzv. Morgenthauhova plánu, jenž de facto obsahoval i fyzickou eliminaci Němců. Strasser počítal po drtivé porážce pouze s hladem a tresty na jedincích, stejně tak počítal s cílem eliminovat Německo jako geopolitický subjekt rozdělením na dva státy.
Strasser měl pravdu, nicméně si myslel, že takovýto represivní systém nemůže být na Německu praktikován donekonečna. Uvědomil si, že pro okupanty bylo okupace potřeba, aby Německo zůstalo na kolenou v případě, kdyby se objevila hrozba ze strany Ruska a bylo tím zabráněno spojenectví Německa s Ruskem, které by Němci mohli využít jako svůj boj za svobodu. Strasser dobře předpověděl i Studenou válku, která nastala a tím i desítky let okupace Německa, kterou spojenci ospravedlňovali jako ochranu před Ruskem.
Otto Strasser snil o přetransformování organizace Spojených národů, jejímž by “Evropská federace“ byla členem. Předpokladem pro účast „Evropské federace“ v organizaci Spojených národů by byla „ … změna ve smyslu celosvětového zastoupení kontinentálních skupin.“ Otto Strasser zde navazoval na geopolitické koncepce, které měly své kořeny u německého teoretika Karla Haushofera a anglického teoretika Harolda J. Mackindera. Představa geopolitických bloků se v Evropě objevila již v 19. století a znovu se do popředí dostala po druhé světové válce - teoretizoval o ní například sir Oswald Mosley a poválečný francouzský prezident Charles de Gaulle, jenž jako největší geopolitického nepřítele nepovažoval SSSR, ale USA. Strasserovo „přetransformování“ se tedy hlavně zaměřuje na vznik globálních geopolitických bloků, v nichž by byla „Evropská federace“ jen jednou z několika. Evropa by již nebyla v celosvětovém politickém měřítku pouze přívěskem USA.
Slovanská otázka
Přes jeho trvání na tom, že Evropa se musí zbavit vlivu USA, a to i bez ohledu na studenou válku, Otto Strasser nikdy nedokázal uznat Rusko jako součást evropské rodiny, anebo jako součást „Evropské federace“: „… Rusko nepatří, nepatřilo a nikdy nebude patřit do Evropy…“, píše Otto Strasser ve své knize Německo zítra. Tento názor však nebyl motivován žádným proti-slovanským cítěním. Rusko viděl jako součást oddělenou od Evropy s jeho ojedinělým citem pro vlastní identitu a osud bez ohledu na režimy, které zde panovaly. Rusko je podle jeho názoru hlavně „asijská síla“ ať už za cara nebo bolševismu. Separace mezi Ruskem a Evropou bylo i jedním z témat Spenglera a Yockeye. Strasser nakonec dospěl později k tomu, že Rusko-evropská dohoda je nutná k osvobození Evropy.
Strasser považoval „…velké a zdravé Československo za nejdůležitější pilíř středoevropského řádu…“ pro vytvoření přátelských vztahů mezi Německem a západními Slovany. Pokud jde o Slovenskou otázku v tehdejším Československu, tak Strasser navrhoval federativní státní uspořádání těchto dvou etnik. Bez odstranění dlouhodobých rozporů mezi Germány a Slovany by nemohl být v Evropě nastolen trvalý mír.
Strasser obhajoval určité územní ústupky ve vztahu k Československu a zejména k Polsku (přesto trval na vrácení Gdaňsku a východního Pruska), které by jistě většina Němců v té době považovala za zrádné (1940). Strasser považoval velké a silné Polsko za strážce východní Evropy zejména ve vztahu k SSSR. Polsko by také bylo prostředkem k připojení pobaltských států k „Evropské federaci“.
Bolševické Rusko podle Strassera zůstávalo hrozbou, která měla být udržena na uzdě. Strasser, ale neobhajoval agresivní přístup k Rusku. Zastával názor, že Evropské odmítnutí bolševismu by nemělo už dále zasahovat do zájmů Ruska. Nicméně doufal, že Bělorusku a Ukrajině by mělo být umožněno připojit se k „Nové Evropě“ pokud by si to přáli. Strasser tímto krokem zamýšlel spravedlivější „rasovou rovnováhu“ v Evropě mezi latinskými, germánskými a slovanskými národy.
Reorganizace Německa
Otto Strasser obhajoval federalizaci Německa v rámci „Evropské federace“. I když by toto mohla spousta německých šovinistů považovat za nesmysl, je třeba připomenout, že moderní stát jako pojem vzniknul během francouzské revoluce na troskách tradičního řádu. Strasser v roce 1929 uvedl, že tento státní etatismus je založen na liberalismu posledních 150 let, který má za cíl pouze ovládnutí individualit pomocí peněz a státní moci.
Otto Strasser vždy zdůrazňoval, že jeho federalizace Německa nebyla reakcí na válku, ale názor formulovaný již v roce 1931. Strasser decentralizací sledoval záměr na snížení vlivu Pruska na celé Německo. To je v kontrastu ke Spenglerovi, který viděl v „prušáctví“ étos tvořící základ německého státu, a ke kterému Spengler vztahoval svojí definici socialismu. Strasser, ač Prusko uznával, viděl jej v jiném světle. V „prušáctví“ viděl duch, který příliš prostupuje a silně ovlivňuje celé Německo: „ … my Němci sami musíme překonat Prusko. Musíme ho překonat územně, hospodářsky a duchovně. Teprve pak bude nové Německo a nová Evropa moci vzniknout.“
Strasserův návrh na reorganizaci Německa a Evropy ve federativním duchu měl základy u starověkých kmenů a jejich vztahu ke své zemi. Popisoval historický vývoj Německa jako federace různých kmenů: „ … politická struktura Německé říše byla založena na federativních segmentech, na dobrovolné spolupráci všech kmenů, na organicky spojeném území.“ Jeho federativní princip by byl podobný švýcarskému systému - tzv. kantonů. Strasserova federativní vize pro Německo a pro Evropu nemusí být tedy utopická a ani oslabující, ale nabízející lepší způsob, kterým by se stanovily trvalé organické jednoty a bratrství, než na vynuceném spojení na základě ekonomiky a konstitucionalismu. V principu to znamená znovu založení provincií Pruska a dalších provincií Německa: „ … rozdělením Německa asi do patnácti provincií zastupujících jejich kulturní jedinečnosti by se Německá Říše stala skupinou do určité míry nezávislých kantonů.“
Nový evropský kolonialismus
Strasserova vize pro Evropu nebyla pouze kontinentální, ale zahrnovala i koloniální majetky v Africe. Strasser obhajoval založení „Evropské koloniální společnosti“, která by zahrnovala i jiné evropské státy, nejen ty, které již byli koloniálními. Společně by spravovaly bývalé Německé kolonie a africká držení Belgie a Portugalska. Státy by poté mohly čerpat ze společného fondu „Evropské koloniální společnosti“ - dle potřeb jejich populace a zejména investic do koloniálních držav - to by byly podmínky pro příděly. Vznikali by „koloniální školy“, které by určovaly pokyny pro budoucí osadníky a správce kolonií, kteří by byly zaměřeny na „vzestup domorodců“ a sloužily by jako dohled a strážci původní identity populace. Tato vize tedy neměla mít nic společného s drancujícím imperialismem. Původní „rozvinutá“ populace by byla zapojována do pracovní samosprávy. Za ekonomickými faktory se však skrývala vyšší vize: „ … ta ohromná civilizační práce, která by byla spojená s povýšením Afriky, by dala ohromnou hybnou sílu ekonomice a hlavně vědě - to by bylo nejvíce prospěšné pro mládí v Evropě. Velké povinnosti za vykonávané dílo udělá z mladých lidí rázné a radostné. To je to, co Evropa potřebuje.“
Strasserova reforma Evropského kolonialismu by umožnila Evropské říši svůj rozvoj i mimo kontinent a zamezilo by se konfliktům a soupeřením o kolonie, které Evropu dříve sužovalo. Zároveň by to mělo zastrašit a zamezit americký dolarový imperialismus do Evropy. Strasserova vize rozvoje Afriky pod křídly Evropy by znamenala vzdor USA, ale stále zde zůstává nepřemostitelný konflikt zájmů USA a Evropy i přes „přetransformování“ Spojených národů. Proto se i přes názor Strassera o neslučitelnosti Ruských a Evropských zájmů muselo přistoupit na dohodu Evropy a SSSR proti USA.
Evropská vize pro Afriku byla Faustovským impulsem - západní člověk má nutkání zkoumat, objevovat a tvořit - to vše by mohlo být využito konstruktivně a pokojně. Každý se dnes s empatií může podívat na černý kontinent a představit si, jak by asi vypadal, kdyby evropská pravidla zůstala na černém kontinentů přítomná a rozvíjela se, jak požadovali Strasser a Mosley. Spojené státy to však nedovolily a prosazovaly „rozvojovou pomoc“, která nikdy nebyla nic jiného než pozlátko pro plutokratické vykořisťování a otroctví. Strasser jasně viděl možnosti tohoto podniku, jako něco mnohem více než hospodářského, jako něco co má duchovní povahu - obrovský, nevyvinutý a stále ještě do značné míry neprozkoumaný a nestálý kontinent čekající na mladé průkopníky z celé Evropy: „ … kolonialismus je výzvou a stimulací energie potřebné k oživení Evropy na základě mladického elánu.“
Oswald Mosley měl pro Afriku podobnou vizi:
„Jestliže se spojí unie Evropy s rozvojem Afriky, vznikem nových systému těchto kontinentů bude vybudována nepřekonatelná civilizace, které se žádná jiná síla na světě nevyrovná … z této unie se zrodí civilizace, která bude pokračovat ve tvoření a rozvíjení krásy, jenž obstojí ve zkoušce času.“
Úpadek Západu?
Strasser byl hluboce ovlivněn filozofií Oswalda Spenglera a jeho názory na historii a kulturu. Plně souhlasil s jeho formulací o vzestupu a pádu kultur - v tomto případě západní kultury, kterou vnímal jako živý organismus se všemi jeho platnostmi, tedy i narozením, dospíváním a smrtí. Strasser zastával názor, že rasa je formována historickou silou, kterou se shoduje s teorií Spenglera, Evoly a Yockeye. Utváření rasy je podmíněno zeměpisné poloze, klimatu a dopadu historických sil. I přes etnické rozdíly mezi národy Evropy mají všechny její národy „… jeden a tentýž rytmus západní kultury, všechny podléhaly stejným životním zákonům této rodiny národů.“ Pohled Strassera a Mosleyho na kolonialismus jsou založené na touze překonat historické cykly o nevyhnutelnosti rozpadu, hledající neustále nové obzory, které by zajistily trvalou kulturní obrodu. Něco, co bychom mohli nazvat receptem, na věčné mládí Západu.
