Karel Kryl - Má Vlast II.

Bylo to zjara.

Od Francovy Lhoty
hnal vítr mraky
k Lysé pod Makytou.

Z otroků cara -
-sály s patrioty...
 

Čas - na zázraky !

Jel jsem zemí,zpitou
nadějí v ducha,
který zhrdá hmotou.
"Vitaj nám doma!"
"V jednote je sila!"

A múza,hluchá
garmoškovou notou,
slepá a chromá -
-zase mladá byla.

Tři léta pouhá
k pokřivení míchy:
zaplály vatry
pod kovářskou výhní,
vkovaná touha
do želízek pýchy.

Zpod Velké Fatry
vylézají z líhní
zrůdičky zloby -
- schránky na ambice.

Lev bezocasý
s tlamou od guláše
servilně zdobí
panel u silnice:
zas"věčné časy"
obra Goliáše

Šlechta se žení
lidu kručí v břiše
a chrapoun v chrámu
breptá Desatero.

Má vlast už není.
konstatuji tiše.

Stovky míst k žití.

K milování? Čtvero...?

Ach, lásko hebká,
na co si to hrajem -
- poníci z dolů,
děti z nalezince ?

Hnáty a lebka
v mlze nad Dunajem:
sedíme spolu
v křeslech pro cizince,
nasáklých hříchem,
brokát,sklo a mramor,
pozlátko klipsů,
faleš milodarů.

Zkoušíme smíchem
zapomenout na mor.

A Amor z gipsu
píská na fujaru,
tón - jak hrot nože,
mezi žebry zebe,
jak pasta z tuby
do záclon se vstřebá:

Otče můj,Bože
z vysokého nebe,
když´s mi dal zuby
dej mi taky chleba...

Zem voní pachem
svářeného kovu.

Celnici staví
na moravské straně.

Stud barví nachem
líci prorokovu:
dvě modré hlavy
hledí ustaraně
na šlojíř režný
pohled nezlomený,
jenž démon zlata
do matrice vyryl.

Smutná tvár kněžny
z jedné strany měny -
- dvojice svatá,
Metoděj a Cyril,
na druhé straně.

Pod svaté se schová
zlodějská správa,
kšefty potentátů,
zcizené daně,
curva ministrova...

...Čím méně práva -
- tím víc advokátů!...

Jsme muž - a žena.

Milujem se stále -
- mé rty jsou němé -
-na tvých kletba dřímá.

Proti nám - stěna
v rozvodovém sále:
zda rozvod chceme,
soudce nezajímá.