Věda a technika v myšlení H. S. Chamberlaina

Současná vědecko-technická evropská civilizace klade svým tvůrcům otázku po svém smyslu. Vědecko-technická revoluce totiž změnila k nepoznání formu světa Evropanů a v dějinách ji po právu náleží jejím významem místo vedle neolitické revoluce. Technika zmobilizovala a propojila svět, ve kterém již není „bílého místa“ – byla to revoluce, ze které povstal „světověk“ se svou tržní společností praktického rozumu.

Evropská civilizace se zcela upnula na pokrokovou a racionální vědu a techniku, jež se stala smyslem života, což vyvolalo „smrt boha“ a vzbudilo u některých oprávněné odmítavé reakce vůči konzumnímu a konformnímu životu charakterizujícímu vědecko-technickou civilizaci. Je však věda a technika skutečně nepřítelem Evropanů, nebo je nedílnou součástí vrozené evropské vůle, předcházející rozumovému racionalismu? Jednu z odpovědí na tuto otázku můžeme naleznout ve dvousvazkové knize Houstona Stewarta Chamberlaina Základy devatenáctého století (Die Grundlagen des 19. Jahrhunderts), mapující „politicky nekorektně“ dějiny bílé rasy a její mentality.

 

Evropský člověk (v Chamberlainově díle označován za „germána“) je podle autora Základů devatenáctého století uschopněn k objevitelské schopnosti, která se výrazně projevuje ve vědě a technice. Obojí je adaptabilním způsobem jeho života; jak by nejspíše svým popisem podali etologové: věda a technika jsou přirozeným experimentem evropského člověka. Věda nemá pro Chamberlaina žádnou hodnotu sama o sobě – věda je pro něj jen konstrukcí rozumu, který je jen nástrojem určité vůle, protože „více nelze žádati od mostu z nouze“ jímž díky člověku vstupuje „nová forma bytí do světa“, kterou se z chaosu stává názor. Věda je jen „systematisování a theoretisování, jest jenom přizpůsobování, co možná sice zevrubné, ale nikdy bezvadné a jmenovitě vždy lidsky zabarvené.“ Věda je tak jen odrazem určité vůle („germánské“) ve světě; stejný postoj Chamberlain zaujímá i k náboženstvím: „Království boží není mimo nás, nýbrž v nás.“

 

Tedy: tam, kde je objev, věda a technika, tam je pro Chamberlaina i „germán“. Stejný názor zastává i Oswald Spengler, podle kterého se význam evropské techniky a vědy dá „objasnit jen z duše“, protože „technice nelze porozumět z nástroje“. Spengler evropskou civilizaci nazývá faustovskou – je to mentalita evropského „vikingského ducha“, která dobývá nekonečný prostor; je to prométheovská výzva, která se pokouší získat moc bohů. Proto dnes po Spenglerovi mužeme tvrdit, že podobnost gotických věží s konstrukcí kosmických raket není náhodou, ale archetypem rasově podmíněné duše. Technika je jen zhmotněním duše určitého typu člověka, kultury a místa.

 

Problém vědy však pro Chamberlaina tkví v tom, že evropský člověk se ve svém „světě vědy“ pohybuje pomocí své metody, která pouze izoluje jednotlivé a jemu poznatelné skutečnosti. Svět vědy tedy rozebírá celek, avšak neskládá celkový obraz, který nanejvýše pouze tuší v nekonečnu, nikoli však plně uchopuje, což ve světě, ve kterém již není boha, vede k nihilismu praktického rozumu - věda a technický pokrok se stali smyslem sami o sobě.

Evropská civilizace se tak podle Chamberlaina díky vědecké revoluci dostala do paradoxní situace – odhodila boha a ponechala si jen osamocený mechanistický názor na svět. To je podle Chamberlaina velikým nebezpečím pro evropany – jejich mentalita není totiž pouze vědecko-technická („mechanistická“), ale i umělecko-náboženská („idealistická“). Jestliže germánská věda svět rozděluje a izoluje jeho jednotlivé prvky, tak germánské umění a náboženství jej z druhé strany sjednocuje od chaosu k formě, jak tvrdí Chamberlain: „Co snad znamenají tyto dva pojmy – věda a náboženství – u jiných lidí, jest na tomto místě bez důležitosti. Dohromady tvoří náš světový názor.“ Racionální a iracionální není odporujícím si dualismem, ale dvěma dny jedné nádoby: „Umění jednotí, věda dělí. Umění utváří, věda utvářené rozebírá.“

Pro Chamberlaina je věda proto zcela slučitelná s náboženským světonázorem, avšak ne s evropanům původně cizím židovsko-křesťanským dogmatismem a kosmonogickým racionalismem, který „gemánskou“ objevitelskou touhu po léta utlačoval. Nevolá se však po zničení křesťanství, ale stejně jako u Richarda Wagnera po jeho „zpohanštění“. Chamberlain cituje slova novozákoního Ježíše Krista (který pro něj není židem, ale „germánem“ se židovskou vírou, kterou se snaží svými rasovými vlohami reformovat): „Království Boží jest ve vás“, což je protivou proti židovskému a církevnímu učení, kde je původcem všeho Bůh zcela odlišný od světa.

V prsou „germána“ je podle Chamberlaina duch, který je mechanický i idealistický – aby bylo zachráněno prvé, tak neobejde se bez druhého. „Nové náboženství“ nemá být racionálním náboženství židovského způsobu (= uchopitelné rozumem, zjevené a vyřčené, s jasným smyslem a cílem), ale vnitřním prožitkem nekonečného okamžiku přítomnosti v němž se tkví vše minulé i budoucí, na rozdíl od židokřesťanství orientujícího se na utopickou budoucnost či tradicionalismu orientujícího se na utopickou minulost: „Náboženství nemá vám více znamenati víru v minulé a naději na budoucí, (…) nýbrž čin přítomnosti!“ Je to náboženství vzdorující, náboženství činu, náboženství odmítající chiliasmus a akceptující amor fati.

„Zpohanštěné“ náboženství má tedy následovat slova Ježíše Krista: „Království Boží jest ve vás“. Takové náboženství bude vědu podporovat, aby utvářela neviditelné „božské dílo“ viditelným; nebude obsahovat uzavřenou a racionální kosmogonii židovství, ale neohraničený prostor pro „vikingskou“ dobyvačnou duši. Takové náboženství již nenechá samotnou vědu na holičkách, ale podepře ji „germánským“ světonázorem přitakání vitálnímu životu, což jí vymaní bezcílnému praktickému směřování ve prospěch ideálu a politické vůle.

 

Věda a technika jsou v Chamberlainově myšlení zcela neutrální, jsou zhmotněním „germánské“ duše v mechanickém světě. Dyonýská věda se však nesmí stát zcestným samoúčelem a cílem, musí být součástí uceleného světonázoru, který jí udává apollinskou formu čistého idealismu; zde je Chamberlain v souladu s poučkou apologeta nacionálního socialismu Alfreda Rosenberga: „Nikoliv technika zabíjí vše životné, ale člověk, který ji zvrhle užívá.“