V dnešní západní Evropě panuje velká nejistota v odpovědi na otázku, zda by státy měly nechat hranice otevřené pro přistěhovalce hledající práci a pro azylanty ze třetího světa, nebo zda by se přistěhovalectví mělo pokud možno zamezit, a ty co tu již jsou, vracet tam, odkud přišli. Je vznášena námitka možného „přecizení“, která je ovšem rázem smetena ze stolu s důrazným varováním a s poukazem na rasovou politiku třetí říše – jako by šlo o to samé a jako by už ani nebylo možné brát ohled na vlastní zájmy.
„Evropa bude barevná“, zněl titulek série článků od Rudolfa Walter Leonhardta. Je-li člověk sám Evropanem, nesmí se s tím prostě jen tak smířit, a to nikoliv proto, že by svou vlastní skupinu považoval za nadřazenou, ale proto, že při vší úctě k ostatním by si rád hleděl vlastních životních zájmů. Inu, přežití prostě znamená genetické přežití.
Ve Spolkové republice Německo byli v šedesátých letech najímáni cizinci jako pracovní síla, aniž by někdo pomyslel na možné následky. Bylo to přistěhovalectví bez přistěhovalecké politiky. Všeobecně panovalo přesvědčení, že většina zahraničních dělníků se vrátí do své vlasti, ovšem jejich návrat nebyl nijak smluvně ošetřen. A tak měla hustě osídlená západní Evropa najednou navíc co dělat s problémem přistěhovalectví.
V co tento problém vyústil? Co znamená přistěhovalectví pro domorodce a nově příchozí? Vlastně o tom není třeba dlouho spekulovat, protože všechny možnosti toho, co se může stát se naplňují.
Pokud se k rozdílu ve víře či přesvědčení přidá ještě rozdílnost fyzicko-antropologická, naráží integrace na překážky, navíc přijedou-li uprchlíci v relativně krátkém čase, a mají tudíž možnost stýkat se se sobě podobnými. Jako skupina se potom vymezují vůči zbytku populace, která se ze své strany také ohraničuje.
Přistěhovalectví povede v takových případech s velkou pravděpodobností ke konfliktům, protože se v zásadě neliší od obsazení země. Etnikum, které jinému etniku neschopnému začlenění povolí vě větším počtu imigrovat, mu tím zároveň odstupuje část země. Snižuje svůj vlastní potenciál na úkor jiného národa, neboť kapacita země je omezená. Evropa je v zásadě již přelidněná, a tím se celý problém značně vyhrocuje.
Diskutuje-li se dnes v Evropě, slýcháme při poukazu na možný zánik Evropanů ve světě – který již začíná být přeplněn – odpověď: „No a co?“ Takovéto stanovisko není přijatelné. Každý jednotlivec se jistě může svobodně rozhodnout, zda chce, nebo nechce mít děti, ovšem není morální přivodit etnickou sebenenávistí či lhostejností podmínky, které by v budoucnu mohly ohrozit vlastní společenství. Obzvláště politici by si něměli dovolit zaujímat postoj typu „no a co“, protože se zavázali zastupovat zájmy vlastního národa. Tento postoj je rovněž nedůsledný, protože ty samé osoby, pro něž zánik vlastního etnika znamená zdánlivě málo, ihned protestují, je-li ohrožen někdo jiný. Tím zastávají názor většiny biologů, kteří se zasazují o etnický pluralismus, s jediným rozdílem, a to že biologové považují vlastní identitu za hodnou uchování. Také snižování váhy tohoto problému považují za eticky nepřípustné.
Obhájci liberální přistěhovalecké politiky se k přílivu azylantů vyjadřují vesměs tak, že nejde o velké přesuny populací. Pořád to však jsou desítky tisíc lidí, kteří se ročně pokoušejí o imigraci, což by z dlouhodobého hlediska vedlo opět k vytlačení domácího obyvatelstva. Většina domácích obyvatel se přitom podle průzkumů staví proti masové imigraci. Občas dokonce dochází k výbuchům xenofobie. Pak se ovšem přívrženci imigrace tváří překvapeně a hovoří o „iracionálním“ strachu nebo o demagozích, kteří nenávist k cizincům podněcují. Fakt, že by za touto „iracionalitou“ mohla stát rozumná snaha přežít, která má své fylogenetické kořeny (tzn. vrozená adaptabilní schopnost člověka, pozn. redakce), pro ně vůbec nepřichází v úvahu. Ti samí politici utrácejí miliony na obranné účely, aby zemi nebyl odcizen ani metr čtvereční půdy – z altruistických důvodů jsou však ochotni zemi komukoli podstoupit. Žádného japonského či čínského státníka by něco takového nenapadlo.
I malé populace přistěhovalců se mohou stát vážnými konkurenty domácích obyvatel, jak ukazují mnohé příklady ze světa. Očekávat, že přistěhovalec ve vlastním zájmu omezí svou reprodukci, je naivní. Pro přistěhovalce by to přece byla špatná strategie: Pro zajištění vlastní existence musí získat moc, aby se zbavili nadvlády domácích. A moc lze získat množstvím. „Válka kolébek“ je v takovéto situaci takřka nevyhnutelná.
Neměli bychom si dělat iluze o loajalitě mimoevropských přistěhovalců. I kdyby se stali německými občany, byli by pořád vázáni na svou kulturu. Mají vlastní tradice, na kterých lpí, a mají jako všechny národy, které se nezřekly sama sebe, sklony k protěžování členů vlastního etnika. To je skutečnost, nikoliv xenofobní předsudek. Etnika, která chtějí přežít, koneckonců takto jednat musí. To však způsobuje problémy, protože k již zmiňované etnické izolaci se přidává ještě jisté oportunisticko-kořistnické vyladění, které je domácím obyvatelstvem pociťováno jako výzva k boji. Samozřejmě není možné předpovědět, jak se daná neevropská přistěhovalecká skupina bude v nějaké evropské zemi chovat. Zkušenosti se severo-africkým muslimským blokem ve Francii však nejsou povzbudivé. Politici, kteří tuto problematiku zastírají, ačkoliv je patrná všude ve světě – vždyť tisk nám přináší zprávy o mezietnických sporech takřka denně -, jednají nezodpovědně.
Bylo by ještě možné tyto problémy vyřešit tím, že by rozdíly mezi rasami a národy byly v případě potřeby i nátlakovou „melting pot“ politikou setřeny. Příklady zemí se smíšenými populacemi nám však ukazují, že koncept „tavícího tyglíku“ ztroskotává na tom, že ne všichni lidé se mísit chtějí, což je samozřejmě osobní právo, které musí být zachováno. Ve Spojených státech amerických existují kromě smíšené populace i silné bílé a černé populace a celá řada dalších menšin, které se nemísí a zemi mozaikovitě rozdělují, protože současná etnika se snaží vyhledávat sousedství sobě rovných. „Tavení“ se v angloamerické kultuře daří ve větší míře pouze evropským přistěhovalcům. Ve smíšených populacích často dochází k výraznému sociálnímu rozvrstvení. Kromě toho, že absolutní sjednocení lidstva v jedné světové civilizaci s jedním jazykem a jednou smíšenou rasou zůstává nadále utopií, neznamenala by tato ztráta rozmanitosti nic dobrého. A protože živé se rozvíjí k rozmanitosti, byla by tato jednotnost po delší dobu udržitelná pouze násilně. Ztráta tolika kultur by také byla pro všechny velkým ochuzením. A konečně by tím byla snížena adaptivní schopnost našeho druhu. Hubert Markl má podobný názor. Posuzoval různé způsoby vývoje kultur jako experimenty strategie přežití a říká: „V tomto ohledu hrozí lidstvu při řešení jeho problémů další velké nebezpečí. V současnosti se totiž vůbec poprvé slévá s rostoucí rychlostí do jediné, globální civilizace, která sahá od jednoho pólu k druhému a masovostí a homogenitou svých produktů spíše děsí než láká. Od strojově jednotně předžvýkaných placek na plastikových talířích až po tranzistorová rádia, která všude na naší Zemi chrlí podobně hlučné melodie a jednotně předžvýkané fráze. Cokoliv toto zcela sjednocené lidstvo na jednom místě objeví, nebo co se kde stane, je bleskurychle milionkrát znásobeno, rozmnoženo a zesíleno po celém světě... Tím lidstvo čím dál více přichází o svoje dřívější explorační možnosti rozdílných kultur.“
V této souvislosti je třeba upozornit na to, že kroky směřující k zachování etnické různorodosti odpovídají stanovám UNESCO pro „integrity of endogenous cultures“ (ochranu integrity domorodých kultur). Z toho vyplývá, že je zcela oprávněné zastávat se tímto způsobem vlastního etnika. Poukazuji na to proto, že proti mnohým z těch, kteří prosazují etnický pluralismus a hovoří také o nebezpečích „přecizení“, bývá příležitostně vznešena námitka, že jejich obhajoba rozmanitosti a práva na odlišnost není „nic jiného než snaha o odstranění občanské rovnosti, a tedy i dalších občanských práv“ a že „etnopluralismus“ neusiluje o nic jiného než o separaci přistěhovaleckých cizineckých menšin v apartheidím státě.
Modely pro harmonizaci společenské situace musí přijmout myšlenku etnického pluralismu a přijmout tuto rozmanitost kultur. Měly by se snažit hledat cesty k vzájemnému mírovému soužití. Lidstvo (jako abstraktní pojem) je vynálezem evropského ducha. Probuzení smyslu pro něj (pro lidstvo) považuji za důležité poslání výchovy, člověk však při tom nesmí ztratit pevnou půdu pod nohama. Lidstvo jako biologická jednotka neexistuje. Lidé se sice mezi sebou mohou křížit, nicméně přirozenými jednotkami jsou rozdílné, od sebe oddělené populace.
Rozdílná etnika mohou nejlépe žít vedle sebe tehdy, pokud každé z nich vlastní svou sídelní oblast, kde samo může vytvářet svůj osud. Tak může skupina určovat svůj životní styl, a tudíž i svou reprodukční strategii. Pokud se skupiny vzájemně neomezují, může být dosaženo přátelského, kooperativního soužití. Když se lidé nemusí zástupců jiných kultur bát, cení si jejich kulturních vymožeností a z jinakosti se těší jako ze vzrůstající obměny. Teprve strach o vlastní identitu zastírá přátelskost a je také kořenem skupinové nenávisti, která může vést až k šílenství genocidy. Až na základě svého pevného zakořenění ve vlastní oblasti mohou být i různá etnika spojena vícenárodním státním zřízením ve federaci. Musí však být zajištěno, aby žádné etnikum nemělo nadvládu nad druhým. Z těchto důvodů není většinový princip pro takovéto státy vždy humanitárně nejlepším řešením. Lidé ochotně přijímají vedení, avšak nikoliv s diktátem, a nadvláda jednoho etnika nad druhým je právě takovým diktátem. Zakládá se totiž na moci těch, kteří mají početní či silovou převahu a nikoliv na souhlasu podřízených.
Vzhledem k současnému stavu Evropy by politici měli mít toto vše na paměti. Samozřejmě, že další vývoj můžeme předvídat jen s určitou pravděpodobnosti, avšak to, co víme ze současných a minulých etologických výzkumů v oblasti mezietnických vztahů, by nás mělo odradit od experimentování. Nesmíme jen tak rozdávat budoucnost svých potomků, a to ani z humanitárních důvodů. Ten, kdo ve vroucím objetí pojme celý svět a zapomene přitom na své nejbližší, nejedná humánně, i kdyby si tak v této roli sám připadal.
Co je však příčinou tohoto neuvěřitelného přehánění lásky k bližním, která nakonec vede ke ztrátě citu vůči nim? Odhlédneme-li od těch, kteří za humanitárním kabátkem skrývají konkrétní osobní zájmy – ať už šilhají po potencionálních voličích, usilují o růst a zisk či si prostřednictvím okaté lásky k bližnímu propůjčují laskavý přísvit svatozáře humanity -, existuje ještě mnoho takových, kteří humanitárnímu extremismu propadli z přesvědčení. Když v diskusích poukazují na to, že jejich návrhy by mohly ohrozit existenci vlastního etnika, někteří namítají, že v tom nevidí nic špatného – již dřívě přece byly některé národy vytlačeny jinými.
Jde jistě o reakci na etnocentrismus koloniální epochy a na nacionalismus, který v novodobých dějinách vyvrcholil rasismem, zcela opovrhujícím lidmi. Jako protireakce vznikl jistý druh internacionalismu, který stojí na myšlence celosvětového bratrství všech lidí. Panuje snaha otevřít se světu a odstranit hranice. Lidstvo by mělo být rodinou. Jistě je to cíl, který je hodný úsilí, který však může být dosažen spíše bez rušení hranic pluralistickým soužitím. Toto pluralistické řešení by odpovídalo i té skutečnosti, že naše loajalita je od přírody odstupňována. Cítíme se vázáni v prvé řadě ke své rodině a příbuzným, a až potom k vlastnímu národu. Kromě toho se cítíme coby Evropané být zavázáni většímu společenství, jehož kulturní, duchovní a biologické dědictví sdílíme. Hans Jonas k tomu napsal: „Nadnárodní věc lidstva by byla prakticky neudržitelná, pokud by její podmínkou bylo popření toho, že některé věci a lidé nám jsou bližší než jiní, přičemž pokus takové popření vynutit by vedl pouze k pohromám, z nichž jednou by bylo samotné popření ideje lidstva.“
Příklon k antinacionalistickému extrému vedl také ke znehodnocení ctností prospěšných pro stát, které se zakládají na lásce k vlasti a v dějinném zakořenění, ve znalost dějin. Odvrácení se od historie způsobuje, jak popisuje Hans Heigert ve svém pozoruhodném komentáři v Suddeutsche Zeitung, nedostatečné národní vědomí, které může být nebezpečné. „Národy,“ píše, „nejsou pouze právně udržovaná společenství, ale jsou také společenstvím solidarity mezi včerejškem a zítřkem.“
Celosvětová humanitární angažovanost Evropanů by se neměla dít na úkor jejich vlastní existence. Tímto tvrzením se však člověk dnes vystavuje nebezpečí, že bude považován za eurocentristu. Jen kvůli módním pojmům však nesmíme tuto problematiku zastírat. Chceme-li usilovat o přátelské soužití národů – a budiž ještě jednou zdůrazněno, že ji považuju za možnou -, musíme na problematiku mezietnických vztahů pohlédnout bez růžových brýlí. Jakékoliv zatajení skutečnosti je zábranou při řešení tohoto problému. A jestliže by se snad někdo domníval, že ve skutečnosti nejde o přežití prostřednictvím vlastních potomků, nechť tuto svou tezi podloží dobrými argumenty a postaví proti tezi mé. Mé stanovisko není v žádném případě projevem extrémistické skupinové sebestřednosti, pouze se snažím obhajovat rozumnou rovnováhu, která zabraňuje sebepoškozování. Světu by také bylo stěží pomoci, pokud by se národy západního světa, které vyvinuly takové myšlenkové systémy, jejichž rozumným uplatňováním by mohl být navozen stav celosvětového míru, svým přebujelým altruismem zničily.
Na bedrech nás Evropanů spočívá mnoho viny. Do světa jsme vkročili jako dobyvatelé, ale to činili i jiní. Koneckonců, všichni dnes žijící lidé jsou potomky úspěšných dobyvatelů. Jako vítězové Evropané také vykořisťovali a kolonizovali. Ve starém Izraeli a Řecku však způsobili revoluci v etice, která po staletí formovala humanitní myšlení západního světa a jež zasáhla i svědomí Evropanů, kteří zakročili proti otroctví a počali prosazovat lidská práva a svobodu. A nakonec aktivně, prostřednictvím výchovy koloniálních národů k samostatnosti se zasadili o zrušení koloniálního řádu. Z evropského ducha se zrodily i přírodní vědy, které poskytly základy technické civilizaci, z níž dnes těží značná část světa. Vynálézavost, podnikavost a tvrdá práce mnoha generací pracujícíh přinesly Evropě její blahobyt. A právě politické směry dneška, které údajně cítí solidaritu s dělnictvem, na to často zapomínají a jen z plna hrdla vykřikují, že evropský blahobyt vznikl vykořisťováním třetího světa. To je ovšem jeden z největších nesmyslů dnešní doby.
Po fázi sebestředné arogance zažívá Evropa dobu sebezlehčování a sebeponižování. Důsledkem je vyčerpání identity a mladým Evropanům to značně ztěžuje identifikaci s jejich vlastní bohatou kulturou. Skromnost, sebekritičnost a kritická reflexe našich dějin jsou samozřejmě na místě. Sebeponižování, sebeobviňování a neustálá sklíčenost nad sebou samými vede k sebezničení.
Na tomto postoji mají svůj podíl i naše církve. Celá staletí kázaly o naší vině, také z toho důvodu, aby nás lidi k sobě přivázaly prostřednictvím strachu. Pokud tento pocit mea culpa přebují, může spolu s jinými okolnostmi přispět ke snížení seběvědomí a vědomí vlastní hodnoty, což má zcela záporný vliv i na samotnou vůli k životu. Jak se zdá, tohoto stadia jsme již v podstatě dosáhli. Křesťanským církvím však nemůže být ku prospěchu, když jejich vlastní členové podléhají sebezničující rezignaci na sebe sama. Z pohledu církve by tedy stálo za to zvážit jisté změny ve své strategii.
Je zcela nutné získat trochu sebevědomí, nového evropského vnímání vlastní hodnoty. Jistě by nebylo v zájmu zrovna se rozvíjejícího národního společenství, kdyby právě západní civilizace, která k tomuto vývoji poskytla duševní nástroje a popud, zničila sama sebe. I přes všechny její neoddiskutovatelné stinné stránky, jde, slovy Karla Poppera, o nejvíce sebekritickou a reformám nejpřístupnější civilizaci světa. Pouze v ní bylo, jak zdůrazňuje Popper, úsilí o osobní svobodu z velké části přijato a uskutečněno. Evropané jsou stále ještě obhájci těchto hodnot, ve kterých spočívá šance pro budoucnost celého lidstva. Proto bychom se neměli vzdávat. Získání nového evropského sebevědomí je nutné. K tomu by mohlo přispět i znovuobjevení a navrácení k životu společného kulturního dědictví, jehož prostřednictvím by bylo možné překonat neblahou evropskou roztříštěnost, a tím i upevnit mír.
Z knihy I. Eibl-Eibesfeldt: Člověk bytost v sázce.
