(převzato z H. S. Chamberlain – Základy devatenáctého století – kniha první, Praha 1910, str. 448 – 453)
O pravých Slovanech možno podati jen méně zpráv, ježto jsme na rozpacích, kde je hledati, a víme jistě jenom, že se tu stalo přesunutí pojmu, čehož následkem to, co se má za zvlášť karakteristicky „slovanské“ - na př. nadělaná postava, kulaté hlavy, vyvstávající lícní kosti, tmavý vlas – zajisté nebyly znaky Slovana, když vstupoval do evropských dějin. Ostatně ještě dnes plavovlasý typ převládá na severu a východě Ruska a i Polák rozeznává se od Jihoslovana barvou kůže (Virchow). V Bosně nápadna jest neobyčejná velikost mužů a častý plavý vlas; tak zvaný slovanský, do mongolského zabíhající typ nenatrefil jsem na své cestě napříč touto zemí ani jedinkrát; totéž platí o Černohorci. Přes všeobecně rozšířený předsudek jest ještě dnes dost znaků, že Germán, když vstupoval do dějin světových, měl kromě staršího bratra na západě také ještě mladšího, sobě ne-nepodobného, na východě. Velmi nesnadným stává se rozuzlení toho, co původně bylo slovanským, protože tato větev germánské rodiny velmi záhy byla téměř všecka ztrávena jinými kmeny, mnohem dříve, důkladněji a také tajemněji, nežli Keltové; to však nám nesmí překážet poznati a uznati příbuzenské rysy a vyloučiti je z oné cizí massy.
K tomu nám opět přispěje především, zabéřeme-li se do hlubin duše. Smím-li souditi podle srbštiny, jediného slovanského jazyka, jehož mám nepatrnou znalost, tož bych za to měl, že i zde možno dokázati hluboce zakořeněnou rodinnou příbuznost s Kelty a Germány v poetické vloze. Hrdinský cyklus, pojící se k bitvě na Kosově poli 1389, ale sáhající bez pochyby mnohem dále nazpět, upomíná projeveným smýšlením – věrnost až do smrti, hrdinskost, hrdinné ženy, jež požívají vysoké úcty, neoceňování statků u přirovnání k osobní cti – na keltickou a germánskou lyrickou i epickou poesii. Čítám v dějinách literatur, že takové básně a takové hrdinské postavy, jako Marko Kraljevič, jsou společny všemu národnímu básnictví; to však není pravda a může se tak zdáti jen přemírou učenosti osleplému pro jemnosti individuální. Rama jest podstatně jinaký hrdina než Achilles a tento opět jinaký než Siegfried, kdežto naopak keltický Tristan prozrazuje mnoha rysy bezprostřední příbuznost s německým Siegfriedem, a to nejen co vněšností rytířského románu (boj s drakem atd.), jež mohou býti pozdějšími přídatky, nýbrž spíše v oněch nejstarších, lidových postavách, kde Tristan jest ještě pastevcem a Siegfried není ještě hrdinou na burgundském dvoře; zde právě jasně vidíme, že kromě ohromné síly, kromě půvabu nepřemožitelnosti a více podobných společných vlastností hrdinských, jsou tu básni podkladem určité ideály, a v nich právě zračí se svéráznost lidové duše. Tak zde na př. u Tristana a Siegfrieda věrnost jako podklad pojmu cti, význam panenství, vítězství v záhubě (jinými slovy: přeložení vlastního hrdinství do vnitřního pochodu a nikoli do vnějšího výsledku). Takové rysy odlišují Siegfrieda, Tristana, Parzifala netoliko od semitského Samsona, jehož hrdinská síla spočívá ve vlasech, nýbrž i od kmenově příbuzného Achilla. Řekům jest pojem čistoty neznám, věrnost není jim principem cti, nýbrž jen lásky (Patroklos), hrdina vzdoruje smrti, nepřemáhá ji, jak to lze říci o oněch hrdinách. Právě takové rysy pravé příbuznosti nacházím v srbské poesii přes všeliké odchylky formy. Již to jest velice důležito, že jejich hrdinský cyklus se utvořil okolo veliké na Kosově, a ne okolo vítězství; vždyť Srbové dobyli dost vítězství a byli za Štěpána Dušana mocným státem. Zde tedy jest zvláštní vloha, a my smíme s určitostí usuzovati, že hojná náplň poetických motivů, které vesměs směřují na smrt, na věčné odloučení milovaných, nepovstala teprve za ohlupující vlády mohamedásnké, nýbrž jest prastarým dědictvím, jako „Nibelungen Not“, a nikoliv Nibelungův štěstí bylo německým dědictvím, a zrovna jako keltičtí frančtí básníci odstavili sta slavných vítězství, aby se zmocnili obskurního poraženého Rolanda a na něm dali ožíti prastarým poetickým momentům v polohistorickém zmlazení. Takové věci jsou rozhodující. A právě tak rozhodující jest způsob, jak jest u Srbů líčena žena, tak jemná, zmužilá, tak čistá, i vynikající úloha, jakou jí basnictví přisuzuje. Naproti tomu může rozhodnouti jen odborník, zdali oba havrani, kteří ku konci bitvy kosovské vzlétnou, aby zvěstovali srbskému národu jeho zkázu, jsou příbuzni s havrany Wodanovými, anebo je-li to všeobecný indo-evropský motiv, zůstatek přírodních mythů, výpůjčka, náhoda. A tak i vzhledem k tisícerým jednotlivostem. Na štěstí jest zde jako všude věc skutečně rozhodující každému nepodjatému oku zřejma. V ruské poesii nalézáme ze staré doby málo více než pověsti, báchorky a písně; leč i zde ukazujeme jednak melancholie a jednak vřelý poměr ke přírodě, zvláště zvířectvu rysy svědčící o germánské zvláštnosti.
Nemíním pokračovati v tomto šetření; nedostatek místa i můj účel mi nedovolují; ostatně kritika ať dokáže pravdu. Za to však jest mi ještě se zmíniti o druhém projevu nejvnitrnější bytosti duše, jež má Germán se Slovanem společně: míním naboženství.
Kamkoliv popatříme, vidíme, kterak Slovan vyniká, zvláště za starých dob, vážností a nezávislostí ve věcech náboženských. Zvláštním vynikajícím rysem této náboženskosti jest její proniknutí vlasteneckými city. Již v 9. stol., než ještě rozkol mezi východem a západem se stal neodvratným, vidíme Bulhary o dogmatických věcech s Římem i Cařihradem stejně přátelsky jednat. Co žádají, jest jediné uznání své církevní nezávislosti: Řím ji odpírá, Cařihrad připouští, a tak povstává v první polovině 10. stol. První dle své ústavy nezávislá křesťanská církev. Ohromná důležitost takového zřízení jest každému ihned patrna. Michalovi Bulharskému nešlo o různost věroučnou; byl křesťanem a hotov všemu věřiti, co kněží hlásali jakožto křesťanskou pravdu; jemu šlo pouze o otázku ústavní; chtěl aby jeho bulharská církev byla úplně nezávisle spravována vlastním bulharským patriarchou, žádná vrchní hlava církve ani v Římě ani v Cařihradě neměla se do toho vměšovati. Co by se mohlo mnohému zdáti jen pouhou administrativní otázkou, bylo v pravdě zvednutí se germánského ducha volné individuality proti poslednímu ztělesnění imperia zrozeného z národnostního chaosu a zastupujícího politické zájmy protinárodního, protiindividuálního, nivelisujícího principu. Není zde chvíle šířiti se o tomto předmětě; může se tak státi ve dvou následujících kapitolách; ježto však se setkáváme s týmž postupem všude mezi Slovany, tož nebude možno upříti mu symptomatické důležitosti pro posouzení jejich původní povahy. Sotva Srbové se konstituovali v říši, utvořili si ihned svéprávnou církev, a veliký car Štěpán Dušan hájil svého patriarchu proti vrchnostenským nárokům byzantské církve a vynutil jeho právu uznání. I zde to nebyla věc víry, neboť tehdá (v polov. 14. stol.) zde byl rozkol mezi Římem a Cařihradem dávno uskutečněn a Srbové byli již, jako dnes, fanatickými řecko-pravoslavnými; avšak jako odmítli Bulhaři vmešování Říma, tak i Srbové odmítli vměšování cařihradské. Princip jest týž: hájení národnosti. Ruská církev vymanila se arci později, teprv za delší dobu po zničení byzancké říše; přec však právě Rusko může jen ve velmi podmíněném, negermánském smyslu slova býti zváno slovanskou zemí, a dnes má přec kromě Anglie, jediné ze všech větších národů evropských, naprosto národní církev s vlastní hlavou. Zvlášť nápadna jest v této příčině skutečnost, že mezi všemi křesťany jediní Slované (vyjma německému vlivu podlehlé Čechy) nikdy netrpěli bohoslužby v jiném než národním jazyce! Již velicí „apoštolové slovanští“, Cyril a Metoděj, měli v té věci potíže; od německých prelátů, kteří se drželi „tří svatých jazyků“ (řeckého, latinského, hebrejského), pronásledováni a u římského papeže jako kacíři denuncováni, dovedli si přece zjednati zvláštní právo v této příčině; i přísně římsko-katoličtí Slované vesměs měli své slovanské mše, a ještě v posledních desetiletích 19. stol. Nepodařilo se Římu vyrvati toto právo.
To vše tvoří však pouze jednu stránku slovanské náboženskosti; strána druhá jest ještě nápadnější. I v Rusku, tam kde obyvatelstvo tvoří největší čistě slovanské procento (v Malorusku totiž, v domovině nejkrásnějších lidových básní), projevuje se ještě dnes ustavičnou tvorbou sekt podobný intensivní, vnitřní život náboženský jako ve Virtembersku a na Skandinavii. Příbuznost jest nápadna. Naproti tomu v tak zv. „latinských“ zemích není po tom ani stopy. V takových věcech se zračí vnitřní povaha duše. A i zde běží o trvalou vlastnost, která přes všecko smísení krve ve všech stoletích se projevovala. Již ohromná námaha, jakou stálo obrácení Slovanů na křesťanství, svědčí o jejich hluboké náboženské mysli; Italové a Galové byli nejsnáze, Sasové již mečem, Slované pak teprve za dlouhé doby a strašlivými mukami odvráceni od víry svých otců. Pověstné hondy na pohany trvaly až do století Gutenbergova. Zvlášť významno jest zde zase chování pravých, fysicky ještě dnes málo zfalšovaných Slovanů v Bosně a Hercegovině. Již záhy přijala vůdčí část národa učení Bogumilovo (příbuzné učení Katharů a Patarenů, tj. zavrhující všechno židovské v křesťanství), a podržela mimo Nový Zákon jediné proroky a žalmisty; neuznávala též svátostí a předem žádného panství kněžského. Se dvou stran zároveň ustavičně válkou pronásledován, tlačen a šlapán – od pravoslavných Srbů a od Maďarů poslušných každého pokynu římského papeže – tudíž krvavá oběť nepřetržitého dvojnásobného křižáckého tažení, vytrval tento malý národ při své víře po staletí; hroby jejich bogumilských hrdinů zdobí ještě dnes vrcholy hor, kamž mrtvoly ze strachu před možným jejich hyzděním byly vynášeny. Týž duch, jaký zde na odlehlém kousku země oživoval zmužily, ale nevědomý národ, nesl na jiných místech bohatší plody, při čemž slovanská větev se zrovna tak vyznamenávala jako ostatní z germánského příbuzenstva.
