Zářijový Brusel. Léon Degrelle je nepochybně v Evropě nejnadějnějším kandidátem na nového diktátora a jsem si jistý, že pokud mu neubude temperamentu a tempa, ovládne Belgii, než lidé vyjdou z údivu, že se nějaký Degrelle vůbec vyskytl. Neexistuje dnes Belgičan, který by si nekladl otázky o významu a možnostech hnutí Rex. Země se dělí na rexisty a antirexisty, lhostejní tu nejsou. Skutečně se mi podařilo potkat několik lidí, kteří se snažili odbýt otázku Degrelle posměšky, cítil jsem ale, že ty nejisté posměšky skrývají velký neklid a především ohromení... Protože jakým kouzlem dobyl během půl roku půlku země? Co bude u čerta za rok?! Quand méme, ce sacré Léon!! (…)
O jedenácté hodině vcházím do budovy, kde je umístěna centrála strany Rex, a za chvíli mě už sekretář strany uvádí do Degrellovy kanceláře. Ten tu ještě není, takže mám pár minut času, abych se po místnosti rozhlédl. Spousta slunce, spousta knížek a novin, málo nábytku. Nad skromným kancelářským stolem na čelním místě kříž. Chvilkový klid, panující v kanceláři, podkreslený ozvěnami rychlých kroků a hovorů, přicházejících zpoza dveří, dává pocit elektrického napětí ve vzduchu. Zdá se mi, že dokonce i moucha na okenní tabuli je neklidná. Brzy se napětí vybije s třeskem otevíraných dveří a vchází On. Vysoký, hezký, třícetiletý muž (před pár dny bylo Degrellovi právě 30. let!) se sympatickým obličejem a energickými, trénovanými pohyby. Černé husté vlasy umocňují dokonale lesk krásných očí. Z jeho osobnosti sálá tak ďábelská energie, takový dynamismus, až bych přísahal, že je obklopen vířícím větrem, že ne on otevírá dveře, ale dveře se v panice otevírají před ním, že nevstávám já k uvítání, ale že mě uchopuje a k Degrellovi vrhá síla podobná té, která přitahuje hřebíky k magnetu. Cítím bolest v pravé ruce a uvědomuji si, že mi ji Šéf srdečně tiskne. Jste tu dobře. Nacházíme se v předvečer dobytí moci. (…) Ještě letos budeme pány země! Ze způsobu vyslovení poslední myšlenky vidím, že Degrelle je skutečně prvotřídním materiálem na diktátora. Jeho slova, vyřčena silným, naléhavým hlasem jsou tak sugestivní, že během chvíle jsem já, cizinec, přesvědčen, že oni budou vládnout! Teď rozumím nadšení jeho podřízených, rozumím jeho vlivu na masy. Mezitím Degrelle mluví dál: (…) Můj program je velmi jednoduchý, protože se opírá o nepraktikovanou zásadu naprosté poctivosti. Odtud také vychází nepřítomnost jakýchkoli kompromisních koncepcí. Protože přitom bojujeme o omlazení katolicismu, protože právě opřeni o katolicismus budeme bojovat především s komunismem. V tom je obsažen celý můj program zahraniční politiky. Vždycky se budeme spojovat proti Moskvě, raději s Německem než s Francií. V politice bych chtěl jen splnit ten program, jímž socialisté ohlupují své voliče, ale který nikdy nesplní, protože se nechtějí stavět velkému kapitálu. Pokrytci! Nejsem žádný radikál, netoužím po diktatuře proletariátu, propaguji heslo: pracující všech tříd, spojte se!, když podle mě má dobrý dělník tutéž hodnotu jako dobrý advokát, ale myslím si, že abnormálně velké banky, trusty či společnosti musí zaniknout. Jsou to nenasytné pijavice, sající krev celé společnosti! Bankéřům říkám banksteři!! (…) No to už je snad všechno, nechtěl bych vás déle trápit... Tak, pro dnešek dost, zbytek uvidíte sám v Gerpies. (…) Degrelle se zvedá, energickým pohybem podává ruku a loučí se se mnou heslem: Rex vaincra (heslo mladé Belgie). Když jsem vyšel na ulici, pocítil jsem, že mám hlad. Degrelle na mne zapůsobil zdravě jako silné, mořské povětří!
Gerpines, malé belgické městečko na hranicích s Německem, je dnes nesmírně vzrušené (…) Ale že na vše nakonec na tom světě musí dojít, také na meeting došlo. Ve velkém sálu gymnastického spolku se sešlo kolem tří tisíc lidí (v kronikách města dosud nezaznamenaná návštěvnost) a Degrelle vystoupil na podium. Chvíli vychutnával ticho, přebíhaje očima sál, a potom vybuchl. Každý diktátor musí být dobrým hercem a co víc, aby lidi nenudil, musí být hercem originálním, musí nalézt výlučně svůj postoj vůči davu, vlastní divadlo, různé a odlišné od konkurenčních diktátorských divadel.
Degrelle, který jak už jsem řekl je skvělým materiálem na diktátora, ukázal v Gerpines právě takové divadelní schopnosti a uznávám, že je předvedl dokonale. Protože diktátoři pochlebují davu od nejstarších časů, což je věc notoricky známá a dost nudná, Degrelle dělá pravý opak!! Tak taky zahájil projev v Gerpines. Vynadal představitelům kléru a aristokracie (…), potom se s hořkými výčitkami obrátil na průmyslníky, obchodníky a řemeslníky, aby na konci v posledku zkritizoval dělníky a sedláky. A teprve když v sále zavládla atmosféra hříchu a lítosti, ukázal shromážděným jako záchranné prkno, jako vzdálenou a krásnou hvězdu hnutí Rex, jeho program a jeho možnosti. Že mluvil nádherným hlasem, burácejícím pod klenbou, že řeč podtrhoval dokonalými gesty, že tloukl pěstí do stolu, že dokázal sugerovat přítomným, že byl mladý a skvělý, lidé se začali rozplývat v nadšení a pokoře. Řečník byl ověnčen dlouhým potleskem (…) Při odchodu jsem zahlédl mohutnou paní, pospíchající ke dveřím, velmi spokojenou a zpocenou: Co si vážená paní myslí o Degrellově politické budoucnosti? Ach pane, takový hezký chlapec musí zvítězit!!... A krása není v politice bez váhy. Jak mi bylo později vysvětleno, Degrelle dobře chápe, snaží se obklopovat hezkou mládeží a dokonce se sobě vlastním smyslem pro dvojsmysly popsal své politické působení krásou na ženy jako Rex appeal. Dvě auta odvážejí z Gerpines vedení strany a mou připojenou osobu (…) Stmívá se. Na horizontu se třpytí světla Bruselu.
Jerzy Waldorff – Prosto z mostu, 20. 9. 1936
Čtěte také:
