Houston
Stewart Chamberlain (1855
– 1927) byl učencem, historikem a znalcem umění; britem
žijícím
v Německu, majícím
za svou ženu Evu Bülow, nejmladší dceru Richarda Wagnera. Jako
jeden z prvních se pokusil zcela novým klíčem
otevřít všechny brány dějin – onen klíč spočíval na
anthropo-rasových základech, což
tak rozjasnilo
nad tepem dějin zcela nové světlo. Vrcholným dílem jeho postojů
je bezpochyby obsáhlý dvou-svazek
nesoucí název Základy
devátenáctého století (Die Grundlagen
des 19. Jahrhunderts).
Jacob Burckhardt (1818 –
1897) se během svého života stal významným švýcarským
historikem, kterému bývá připisována průkopnická práce
zejména v okruhu kulturních dějin. Na basilejské univerzitě, kde
přednášel historii, se jeho přítelem stal německý filosof a
vizionář velkého obratu
Friedrich Nietzsche, který
se v některých jeho myšlenkách inspiroval.
Co
oba tyto syny 19. století spojuje? Oběma
byl vlastním postoj
odporující tehdějšímu
pokrokovému myšlení, který
byl jimi získán bedlivým studiem dějin.
Stejně tak se jejich
kritické
názory
shoduje
v pohledu na dvě největší monoteistická náboženství – islám
a žido-křesťanství.
Proti
falešnému pokroku
Oba
dva odmítali to, co bylo
definováno jako konec dějin.
Dějiny pro ně neskončili
ve včerejšku 19.
století, které bylo tehdejším hlavním a optimistickým proudem
představováno, jako nevyhnutelné
vyústění toku dějin.
Chamberlain ani Burckhardt nevěřili v racionalistický
optimismus a Hegelův osvobozený rozum
s
jeho chronologickou cestou
dějinami. Tento konec
dějin byl představován
panstvím rozumu;
rozumu jež je hodnotou sám o sobě; rozumu, který je univerzální
(každému stejný)
a který dokáže racionálně odvodit to,
co je dobré a co zlé,
přičemž jeho prvotním hlediskem je jednotlivec a účelová
pragmatičnost (tedy to, co
lze uchopit či přesně změřit, spočítat nebo ohodnotit –
nepopiratelné vědecké úspěchy i omezení zde byly
zcela zcestně aplikovány na život společenství).
Na tomto podkladě povstal
moderní stát a
občanská smlouva
(stát už nic nepožaduje,
je jen strážcem práva a majetku).
Chamberlain
a Burckhardt
nesdíleli
převědčení, že evropská civilizace dospěla do svého dospělého
stádia, na konec a maximum
své cesty. Burckhardt cítil, že moderní evropská civilizace se
vydala špatným směrem – neboť moderní revoluce pustily z
řetězu divokého psa průmyslové a hospodářské revoluce, která
stvořila materialistického hodnoty a společnost, ve které již
není
důvodu ani místa pro veškerou mravnost. Moderní společnost
pojímá vše minulé z dějin za nedokonalé
a proto uzavřené;
dějiny pro ní jsou cestou, kterou si muselo lidstvo projít -
na
tomto konci stojí osvobozený
a univerzální rozum,
jako
hodnota sama o sobě, a
Hegelova
lineární
dialektika dějin,
proti nimž
Burckhardt ve svém díle Úvahy
o světových dějinách (Weltgeschichtliche
Betrachtungen),
ze
kterého bude
citováno
i
dále,
píše: „U
mnohých filosofů se setkáváme docela běžně s mylným názorem,
že naše doba je naplněním všech dob nebo že se k tomu alespoň
blíží a že vše minulé se událo
jen a jen kvůli nám, kdežto ve skutečnosti všechno existovalo
samo o sobě, včetně nás, pro to co bylo předtím, pro nás i pro
budoucnost.“ Tak
Burckhardt odmítá moderní metodu filosofie dějin, která se snaží
dobrat obecného modelu
vývoje a
smyslu dějin světa
a to v optimistickém (pokrokovém)
duchu,
který
pro modernu přirozeně vrcholí moderní
demokracií
a liberálním hospodářstvím.
Proti
tomuto pokrokářskému optimismu, který stvořil člověka zcela
vybájeného (rozumově dospělého a univerzálního), staví
Burckhardt zcela jinou konstantu v níž stojí člověk se svým
utpením, snažením a se svými činy; tedy člověk takový jaký
byl, je a bude. Dějiny mají podle Burckhardta své krize,
stejně jako okamžiky štěstí a z toho vyplívající vzestupy a
pády, protože pánem dějin je sám člověk – člověk ve své
podstatě, která se nedá redukovat jen na to, co je z něj dobré
(což udělala moderna), aniž by šlo vypustit z něj to špatné.
Falešný
pokrok moderního světa prohlédl taktéž Chamberlain. Moderna
totiž podle něj nepřinesla nic nového; žádného člověka,
který se odprostil od starých pověr a lží. Moderna se i přes
své osvícenství stále drží starých církevních
žido-křesťanských dogmat, které jen sekularizovala v rozum
(ráj již nemá být v nebi, ale na pevné zemi). K tomu Chamberlain
ve svých Základech devatenáctého století, jež jsou pro
nás zdrojem i v dalších jeho citacích, píše: „Zdědili
jsme souhrn vědomostí, myšlenek atd., zdědili jsme jisté
rozložení hospodářských sil, zdědili jsme bludy i pravdy,
představy, ideály, pověry: mnohé tak nám přešlo v maso a krev,
že domníváme se, že nemůže jinak býti.“ Proto si
Chamberlain dovoluje tvrdit: „Největším všech bludů však
jest přijatá domněnka, že naše civilizace a kultura jest výrazem
obecného pokroku lidstva; ani jediný fakt dějin nenasvědčuje
tomuto tak oblíbenému výkladu.“ Zatímco moderna je
zaslepena falešným dějiným pokrokem, materialismem a abstraktním
člověkem, obdařeným univerzálním a racionálním rozumem, tak
Chamberlain v dějiných pohybech, stejně jako Burckhardt, spatřuje
dílo člověka jakožto jejich činitele, tedy člověka takového
jakým je - „majícího vysoké dary, avšak též i úzké,
nepřekročitelné ohrady“. Tento člověk je ovšem
člověkem rasově podmíněným.
19.
století bylo pro Chamberlaina „střední dobou“ - přechodným
stádiem v němž nic není definitivní ani ukončené. Osvícenská
kritika církevního dogmatismu, absolutismu a feudalismu zapříčinila
jejich pád, ale rozhodně neukončila dějiny, jen místo starého
dogmatismu nastolila sekularizovanou univerzální morálku –
ta musí býti do budoucna nahrazena morálkou a náboženstvím
vyhovujícím germánské (tzn. germáni, keltové, slované) duši –
obojí bez žido-křesťanských dogmat; v křesťanství musí
zvítězit germánský duch!
Proti
monoteismu
Právě
náboženství je dalším bodem, ve kterém se objevuje paralela
myšlení Chamberlaina a Burckhardta. Oba dva se shodují v tom, že
metafyzika a z ní vystupující náboženství jsou nedílnou
potřebou člověka. Oba však podrobují kritice dvě největší
monoteistická náboženství – islám a žido-křesťanství.
Burckhardt
kritizuje islám jakožto despotické a anti-umělecké náboženství,
které zná jen teokracii.
Všechnu
architekturu
a umění podle Burckhardta
islám
převzal
a znetvořil od starých Peršanů. Stejné
je pro něj židovství spjaté s ikonoklasmem
a náboženským materialismem, bez jakékoliv fantazie a ztvárnění,
je
to pouštní
vírá
usilující
jen o svou absolutistickou vyvolenost:
„Židé
všemi proměnami svých dějin neustále míří zpět k teokracii,
to je nejzřetelnější z pozdější restaurace chrámového státu.
Nejde jim ani tak o světové panství jejich národa jako spíš o
rozšíření náboženství, všechny národy se měly přijít
pomodlit na Moriah. Časem se ovšem za Davida a Šalamouna zvrhávala
také židovská teokracie ve světový despotismus; ale Židé
periodicky usilují o to, vyloučit ze své povahy všechno, co by do
ní chtěly vnést stát a světová kultura.“
Obdobné
znaky v židovství a islámu spatřuje i Chamberlain: „Všecky
větve semitského kmene, jinak v mnohých vzhledech hojně nadány,
byly odjakživa úžasně chudy náboženským instinktem.“ Proto
je starozákonní Bůh jen despotou a žárlivcem, jehož jméno
nesmí být vysloveno a jehož podoba nesmí být umělecky
zobrazena. Dogmatika a náboženský materialismus – to je pro
Chamberlaina židovství.
Z
tohoto dogmatismus povstalo křesťanství, které se ve svém raném
věku ponejvíce projevovalo fanatismem a despotismem, jak sumarizuje
Burckhardt. Žido-křesťanský dogmatismus a ikonoklastismus,
popírající svobodnou a tvůrčí vůli, však evropskému
středověkému katolictví nezabránili, jak správně na světlo
vynesl Chamberlain, aby se v něm z části ztělesnil germánský
duch – a to zejména v umění a náboženském posvátnu.
Katolictví tak získává i svůj vlastní pantheon –
světce a patrony. Podle Chamberlaina má tak křesťanské
náboženství dvě protikladné tváře – dogmatickou (židovskou)
a svobodně tvůrčí (germánskou). Veškerá umělecká díla,
posvátnost, liturgie a obrazovost probouzející fantazii a
uvolňující skryté síly jedince a národů jsou přispěním
indo-evropanů, skrze jejich potomky germány, křesťanskému
náboženství. Vše, co je v křesťanství tvůrčí a živé je
podle Chamberlaina indo-evropské.
Odkaz
Řecka
Kde
tedy v dějinách zahlédnout to, co je zdravé a člověku silné?
Chamberlain i Burckhardt svorně ukazují zejména
na odkaz
starověkého a vrcholného
Řecka. Ohrožená evropská
civilizace musí podle Burckhardta najít kontinuitu svého ducha,
která překlene
hospodářský individualismus a materialismus 19. století.
Navazovat se musí na
hellénský odkaz: „Každý
jednotlivec měl pocit, že stát žije v něm. Tehdy šlo o to, aby
státu každý pozitivně sloužil. Jen v řeckém státu dosáhly
všechny síly uvolněného individua takového napětí a rozletu,
které umožňovaly ve všech oblastech vrcholný výkon.“
Stát
a svoboda tehdy koexistovali
s polyteistickým náboženstvím. Řecký polyteismus neměl zjevení
ani přikázání,
a proto, na
rozdíl od monoteismu, u něj
neexistovaly světovládné
tendence a nebyl člověku
despoticky nadřazeným
– stát a společenské
uspořádání se v Řecku
řídilo podle lidí, což
však náboženskému
životu nijak nepřekáželo,
jak upozorňuje
Chamberlain. Polyteistické
náboženství je pro
Chamberlaina tvůrčím a svobodným projevem člověka,
namísto ukřižované
morálky křesťanství:
„Není to
pouhé snění, nýbrž
živoucí přesvědčení, víra, a ta
jako všecko živoucí,
plodí život opět. Hrdiny svého kmene a své svaté muže spatřuje
jako nadlidi vysoko se vznášeti nad zemí; jim chce se rovnati,
neboť i jeho vábí to vzhůru, a
nyní ví, z jak hluboce vnitřní studnice oni čerpaly sílu, aby
byli velikými. Tento pohled do nevyzpitatelných hlubin vlastního
nitra, tato touha nahoru: toť naboženství. Náboženství nemá
předem co činiti ani s pověrou ani s morálkou; jeť to stav
mysli. A poněvadž náboženský člověk jest ve styku se světem
na oné straně rozumu, proto jest básníkem a myslitelem; vystupuje
vědomě jako tvořící; bez konce pracuje na ušlechtilém díle
Sisyphově, aby neviditelné utvářil viditelně, nemyslitelné
pomyslně; nikdy u něho nenalézáme uzavřenou, chronologickou
kosmogonii, k tomu dědil příliš živý pocit nekonečna; jeho
představy zůstavají v toku, nikdy neztuhnou; staré nahrazovány
jsou novými; bohové v jednom století vysoce ctěni jsou ve druhém
sotva podle jména známi. A přec zůstavají velké poznatky pevně
získány a nikdy více se neztrácejí, mezi všemi nejvýše
poznatek základní, jenž tisíce let před Kristem v Rigvedě
vysloven takto: Kořeny bytného mudrci nalezli v srdci.“
To
je náboženství vrcholného
období Řeků, které má
vše to, co islám a židovství nemá – tam pro
Chamberlaina schází tvůrčí
živel, obrazotvornost a tvářivost. Proto Řekové měli
bohatý náboženský život v
umění a básnění, stejně
jako měli
empirické vědění
a technický
pokrok, což položilo
základy moderní vědě: „Umění
pozvolna se rozvíjejíc ve filosofii a vědu dávalo základy
souladu myšlení, cítění a poznávání. To se potom rozšířilo
i na obor veřejného života: Nekonečná péče, jež byla
vynakládána na vytváření krásných, silných těl, sledovala
umělecké normy; básník stvořil ideály, po jichž uskutečnění
se nyní toužilo.“ To
pro Chamberlaina charakterizovalo
duši
indo-evropanů
a jejich potomků germánů.
To
samé v dějinách vrcholného
Řecka spatřuje Burckhardt: „Řecký
svět bohů a bohatýrů byl ideálním odrazem světa lidí s
božskými a heroickými vzory pro každou ušlechtilou touhu a každý
požitek. Bylo to zbožnění kultury, ale nikoli její petrifikace.“
Avšak
i Řecko stvořil jen člověk, i
zde zasáhla krize. Tvůrčí
náboženství ovládla
filosofie Platónova a Aristotelova (ten
druhý
z nich je pro Chamberlaina
prvním scholastikem),
kteří nahradili
žitý
svět světem
abstraktním
a tvůrčí vůli
asijskou pověrou o nesmrtelné duši, což
se promítlo nejen do náboženství, ale i do společenského
uspořádání Řeků, k
čemuž Chamberlain píše:
„Všeobecně
líčí se náboženský rozvoj Hellénů, jakoby se
lidová pověra
pozvolna ve vědomí jednotlivých vynikajících mužů stále v
čistější, stále oduševnělejší víru v jediného boha
zjasňovala, a tak duch lidský prý
kráčel z temnoty do stále jasnějšího světla. Náš rozum
miluje zjednodušování: toto pozvolné stoupání řeckého ducha,
až dozrál pro vyšší zjevení, hodí se velmi vrozené myšlenkové
lenosti. Ve skutečnosti tato představa jest ven a ven falešná a
zfalšovaná: víra v bohy, jak ji poznáváme u Homéra, jest
nejvznešenější a nejčistší zjev řeckého náboženství;
mnohostraně podmíněn a omezen (jako všecko lidské), přizpůsoben
ve vědění, myšlení a cítění určitému stupni civilizace, byl
tento náboženský názor na svět přec tak krásný, tak
ušlechtilý, tak svobodný.“
K
tomu Burckhardt shodně:
„Tam kde propouštěla
člověka poezie vychovatelka, směla jej do učení vzít filosofie
a dovést k monoteismu, ateismu a panteismu. Náboženství pak
nevyhnutelně zakrnělo, přestože existovalo dále – v pouhou
víru mas, v chátrající mantiku [věštění,
čtení z ruky, výklad snů, pozn. redakce]
a goetii [zaklínání
kouzelníků, pozn.
redakce], a ta brala od
2. století znavenou kulturu pod
svá černá křídla. Pozdější setkání tohoto náboženství s
pronikajícím křesťanstvím muselo vést k porážce.“ To
vše tak nemohlo
skončit jinak
než mocným nástupem
žido-kresťanství
do vlaku dějin
indo-evropanů, jak dí
stejně i Chamberlain: „Z
docela jiné strany světové, z národa, nemajícího ani umění
ani filosofii, v svět vstoupila náboženská mocnost tak silná, že
mohla snésti blouznění víříveho tance.“ Protože:
„Zde [v
Řecku, pozn. redakce]
se zrodil člověk
schopný státi
se křesťanem.“
Slovy
Nietzscheho chtělo by se jen dodat: „Život
jest u konce, kde začíná říše Boží.“
