Původní rozhovor American Renaissance s Alainem de Benoistem.
American Renaissance: Uvedl jste, že modernita je nepřítelem identity. Můžete tuto myšlenku blíže vysvětlit?
Alain de Benoist: Když
vezmeme v úvahu pojem modernita, musíme vzít v úvahu
dva významy tohoto slova. První je známý každému. Jsou to změny
života přicházející s růstem materiálního bohatství.
Ale modernita je také produktem ideologie, která se objevila v 17.
a 18. století spolu s osvícenstvím. Je to ideologie pokroku.
Její základní myšlenkou je, že lidstvo bude vždy lepší.
Budoucnost bude lepší než současnost a současnost je lepší než
minulost. Pro tuto ideologii, minulost nemá nic, co by nás naučila.
Minulost je hřbitovem archaických zvyků a neracionálních
stísněností. Namísto toho, člověk musí užívat svůj rozum
k rozhodování o tom, co chce.
Modernita také
přijímá nečleněný pohled na historii. Dějiny podle ní nejsou
cyklické, jako byla pro staré Řeky, ale jsou přímkou. Tato
myšlenka pochází z křesťanství a judaismu, které
předpokládají, existenci absolutního začátku a absolutního
konce dějin. Lidstvo je podle tohoto přístupu rovněž jednotné.
Všichni lidé musí projít stejnými cestami a dosáhnout stejné
úrovně vývoje. To je mýtus vývoje, technologického pokroku.
Tudíž, všechno nové
má hodnotu, protože je nové. Je tady fetišismus nového... Takže,
když mluvíme o modernitě, musíme brát v potaz nejenom
materiální dimenzi, ale také ideologickou dimenzi. Modernita je
vnitřně antagonistická vůči kolektivním identitám, protože
tyto identity jsou překážkou v pochodu pokroku směrem
k jednotnému lidstvu.
Samozřejmě,
modernita má silnou ekonomickou složku. V Evropě byla spojena
se vzestupem buržoazie a jejích komerčních a tržních hodnot. To
je problém kapitalismu. Chce vytvořit více trhů, světový trh,
planetární trh a kolektivní identity brání jeho rozšíření.
Evropané často
kritizují USA jako materialistickou společnost, ale není snad
každá společnost materialistická? Není součástí lidské
přirozenost chtít vždy více?
Máte pravdu. V tomto
smyslu bych řekl, že dnes jsme všichni Američané. Je pravda, že
touha mít více je součástí lidské přirozenosti. Rozdíl je
v tom, že většina evropského náboženství a filozofie je
založena na hodnotách, které jsou důležitější: na
přesvědčení, že z morálních, náboženských nebo
filozofických důvodů nesmíme podléhat chamtivosti a chuti po
bohatství. V Americe to bylo jinak, kvůli protestantské,
kalvinistické myšlence vyvolenosti – bůh dokazuje svoji dobrotu
poskytnutím bohatství. Znáte teorii Maxe Webera o spojení
protestantismu a vzestupem kapitalismu. Já myslím, že tyto věci
vytváří velké rozdíly.
V katolických
zemích jsou peníze vždy podezřelé, třebaže každý chce více
raději než méně. Můžete to vidět na faktu, že ve Francii by
bylo nemožné pro bohatého člověka, aby byl zvolen hlavou státu.
Nikdo by nevolil milionáře. Tato myšlenka je odpuzující. Ale
v Americe, pokud je kandidát milionářem, ukazuje to jeho
úspěch a jeho schopnosti.
Tedy, v Evropě
lidé skrývají, co vlastní. Neříkají, kolik vydělávají.
V Americe je vášeň po číslech a vše je spočítatelnou
veličinou. Američané vědí, kolik platí za cokoliv. Když jdou
američtí turisté na Eiffelovku, ptají se: „Kolik kroků je to
na vrchol?“. Nechápou rozdíl mezi kvantitou a kvalitou.
Je ještě něco
jiného, krom katolicismu, co chrání Evropu před stejnou úrovní
materialismu?
Již ne. Dnes každý
sleduje stejné filmy, poslouchá stejnou hudbu, žije ve stejném
druhu domů. To je něco, co se mě silně dotýká. Hodně cestuji a
každý rok vidím, že svět se stává stejnějším. Nazývám to
ideologií stejnosti. Tato ideologie může mít náboženské i ne
úplně náboženské formy, ale její hlavní myšlenkou je, že
jsme všichni součástí lidstva, že jsme všichni bratry stejné
rodiny. Mohou zde být rozdíly, ale ty jsou podle ní nedůležité
a měly by být vymýceny nebo transformovány do pouhého folklóru.
Američtí indiáni předvádějí své tance turistům, ale to není
tradiční život.
Jaké je řešení tohoto problému „stejnosti“?
Abychom viděli
řešení, musíme si představit globalizaci jako dialektiku. Čím
více je svět homogenizován, tím více je zde rebelie. Takže
nutkání homogenizovat planetu vytváří nové druhy fragmentace,
nově druhy dělení. Někdy mohou tyto odpory být přehnané, mohou
například nabývat formy terorismu.
Řešením je jednat lokálně. Silně věřím v lokalismus. Lokalismus znamená více přímé demokracie, znamená pracovat na vytváření osvobozených míst. Proto příliš nevěřím v politiku. Jsem přesvědčen, že čas politických stran skončil. Strany spolu soutěží, ale nejsou skutečnými alternativami. Ve Francii je to pravice nebo levice nebo levice nebo pravice a všechno zůstává stejné.
To je důvod, proč je tolik lidí znechuceno tím, co nazýváme „novou třídou“ politiků, finančníků, médií. Je to široce rozšířený pocit, že tato třída nerozumí dennímu životu občanů, že je vzdálená, bez zájmu o konkrétní národ, že místo toho upřednostňuje zájmy mezinárodní nové třídy. . To je důvodem vzestupu takzvaných populistických stran, což je nejzajímavější politický fenomén posledních 10 až 20 let.
Jaké jsou další
příklady tohoto odporu vůči globalizaci?
Některé země
odolávají velmi dobře. Například Čína.
Nedávno jsem tam byl. Samozřejmě, můžete vidět mladé lidi
fixované jejich videohrami, iPody, iPady a BlackBerry, ale myslím,
že čínští vůdci mají velmi jasnou vizi státu ve světě. Pár
zemí se skutečně snaží myslet na budoucnost. Spojené státy,
ano, samozřejmě. Rusko a Čína
také, ale v Evropě, zde není nic.
Myslíte, že
Američané vážně přemýšlí o budoucnosti?
Ne
američtí lidé, ale myšlenkové školy a vládní agentury
přemýšlí o budoucnosti velmi vážně.
Více než
v Evropě?
Ano, nepochybně. Máme
politiky, ale nic jako vaše think-tanky. Možná pár politických
klubů, ale nic více. Politici chtějí pouze být znovu zvoleni,
takže budoucností je pro ně příští rok. Nepřemýšlejí
globálně o světě.
Jestliže globální
kapitalismu je nepřítelem identity, můžete popsat typ ekonomické
organizace, který by byl k identitě přátelský?
Ekonomický život
nesmí být redukovaný pouze na volný obchod a na komerční a
tržní hodnoty. Ekonomika musí vzít v potaz sociální
skutečnosti a nesmí být osvobozena od politické autority. Je
naprosto možné mít ekonomiku sociální solidarity, která
zahrnuje soukromý sektor, veřejný sektor, stejně jako sektor pro
dobrovolné asociace, jako například zaměstnanecká družstva.
Diktát finančních trhů musí být zničen. Ekonomika musí být
založena na skutečné produkci a ne na finanční spekulaci. Musíme
bojovat proti de-lokalizaci způsobované globalizací, která
způsobuje dumpingový dovoz pracovní síly a poškozuje zaměstnance
oslabováním tlaku na mzdy. Volný obchod mezi národy je přínosný
pouze, když tyto národy jsou na přibližně stejné úrovni
ekonomického rozvoje.
V Evropě musí
fungovat rozumný protekcionismus, který bude garantovat platy a
důchody. Musíme také podporovat v maximální možné míře
spotřebu zboží tam, kde je vyráběno, s důrazem na místní
dopravu a ekonomiku blízkosti. Re-lokalizace ekonomik je cestou
k udržení kolektivních identit a také k obnově
sociálních vztahů a lokální demokracie ve veřejném prostoru
v němž je vyjadřováno občanství.
Doufáte v Evropu,
která je více lokálně autonomní?
Já osobně jsem
příznivcem politicky sjednocené Evropy, ale Evropy, v níž
je maximální množství rozhodnutí prováděno místně. Mluvíme
o principech „subsidiarity“, podle nichž lidé rozhodují v
co nejvíce případech a na co nejnižší možné úrovni o věcech,
které se jich týkají.
To byla původní
idea Spojených Států. Každý stát měl mít velkou autonomii.
Ale v dějinách
Spojených států, se význam slova „federalismus“ změnil.
Nyní, když řekneme „federální“, znamená to centrální
vládu, třebaže to bylo na začátku jinak. Historie státních
práv je komplexní.
Toto je ale můj
názor: Evropská Unie ukazuje stejné tendence. Centrální vláda
chce vždy více moci. Švýcarsko se zdá jednou
z mála výjimek tomuto pravidlu.
Mám Švýcarsko
velmi rád. Rád bych, aby se tento švýcarský model rozšířil do
celé Evropy. Nezapomínejme, že rozdíl mezi centrální mocí
v Evropě (takzvanou Evropskou Komisí) a v USA je ten, že
v Evropě není nikým volena. Nemá žádnou demokratickou
legitimitu. Nemám žádné iluze o hodnotě druhu voleb, které máte
ve Spojených státech, ale jsou to alespoň nějaké volby. Ne tak
ve Francii. Volíme Evropský parlament, který nemá téměř žádnou
moc a jediný důvod, proč se lidé o tyto volby zajímají je
skutečnost, že jsou indikací popularity jednotlivých stran
v jednotlivých státech.
Zdroj: counter-currents.com
