Valečný hrdina Duško Pejak

Jak již víte, v květnu letošního roku jsme navštívili Kosovo a předali jsme zde humanitární pomoc v jedné ze srbských enkláv tamní základní škole a chudé rodině s malými dětmi. Kromě nich jsme také navštívili a pomohli válečnému invalidovi a hrdinovi srbské armády Dušku Pejakovi.

V současnosti je organizována další sbírka s cílem poskytnout humanitární pomoc jedné z ohrožených srbských enkláv na Kosovu. Pomoc bude věnována tamní základní škole a také chudé rodinně s řadou malých dětí. Podpora bude věnována také Duškovi Pejakovi, neboť naši pomoc velmi nutně potřebuje. Jeho životní příběh i nešťastný osud Vám nastíníme v tomto článku.

Duško Pejak byl těžce zraněn během války v Bosně. Od té doby je již 18 let na invalidním vozíku. Jeho trápení je o to horší, že dodnes má velmi silné bolesti, zranění utrpěl totiž do páteře. Dvakrát denně jej musí navštěvovat zdravotní sestra, aby mu dala injekci proti bolestem. Musí také pravidelně užívat řadu drahých léků, které mu rovněž pomáhají od bolesti. Pečuje o něj pouze jeho 75 letá maminka, která je navíc také nemocná, trpí silnou cukrovkou. Je velmi zesláblá a téměř nemůže zvedat těžší věci. Navíc oba žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

Srbsko je velmi chudou zemí, jež je dodnes poznamenána válkami a ekonomickými sankcemi a navíc tamní prozápadní vláda nevěnuje válečným veteránům téměř žádnou péči. Veškeré léky i naprostou většinu dalších věcí, které vzhledem ke svému zranění potřebuje, tak Duško Pejak a jeho maminka musejí financovat sami ze svých skromných a zcela nedostačujících důchodu.

Duškovi Pejakovi se snaží nějak pomoci alespoň jeho příbuzní a spoluobčané, tolik kolik je v jejich velmi skromných možnostech. Proto jsme se v květnu letošního roku rovněž rozhodli Duškovi pomoci a další podpora mu bude poskytnuta v rámci nadcházející humanitární pomoci organizované Evropskou frontou solidarity pro Kosovo.

Životní příběh a válečný osud Duško Pejaka 

Duško Pejak pochází z Mostaru, metropole Hercegoviny. Před válkou pracoval jako učitel tance. Byl členem folklorních souborů a v jejich rámci se věnoval udržování tradic svého lidu i tanci, který tolik miloval. Se svým souborem cestoval po folklorních festivalech v zahraničí a navštívil tak řadu evropských zemí. Duško se věnoval rovněž karate a byl držitelem černého pásu. Před válkou žili v Bosně a Hercegovině všichni její obyvatelé v míru a přátelství. I Duško Pejak měl v multietnickém Mostaru řadu přátel z řad tamních bosenských muslimů i Chorvatů. Jeho nejlepším přítelem byl právě bosenský muslim Sulejman a Duško mu šel za svědka na svatbě.

Bohužel ale jugoslávkou idylu zničily západní mocnosti. Využily totiž extrémistů, šovinistů a separatistů z řad Chorvatů a Bosňáků, kterým poskytly finanční, politickou a nakonec i vojenskou podporu. Tito chorvatští a bosňáčtí extrémisté zfanatizovali příslušníky svých etnik a poštvali je proti Srbům. Tak bohužel vypukly krvavé občanské války v Chorvatsku (1991) a v Bosně (1992).

Když bylo jasné, že vypukne válka, navrhl Duškovi jeho muslimský kamarád Sulejman, že jej nechá u sebe doma a zajistí mu, aby mohl v Mostaru žít i s rodiči, v době kdy jej kontrolují Bosňáci. Nakonec z toho ale sešlo, neboť mezi Bosňáky se našli extrémisté plní nenávisti, před kterými by Sulejman Duška a jeho rodiče bohužel nemohl ochránit. Rovněž Duško navrhl Sulejmanovi, aby s rodinou odešli do oblastí, jež jsou pod srbskou kontrolou, že zde budou moci v klidu žít pod ochranou Duška. I z toho ale nakonec sešlo, protože i mezi Srby se bohužel občas mohli najít lidé, jejichž srdce pohltila nenávist a před kterými by Duško Sulejmana nemohl ochránit.

Když v roce 1992 vypukla v Bosně válka, nastoupil Duško k 63. výsadkové brigádě. Jednalo se o nejelitnější útvar v celé jugoslávské armádě. Jugoslávie však byla nucena na nátlak západu stáhnout svoji armádu z Bosny. Bosenští Srbové na svou ochranu vyhlásili republiku Srbskou v Bosně a bránili se před agresí Chorvatů a Bosňáků. 63. výsadková brigáda se měla rovněž stáhnout z Bosny a neměla zasahovat do války. Duško se měl stáhnout do Srbska spolu se svou brigádou, mohl se tak zachránit a vyhnout se válce.

To mu však nedovolila jeho čest a láska k vlasti. Nemohl opustit svůj trpící a napadený lid, v době kdy jej jeho národ nejvíc potřeboval. Proto se rozhodl zůstat v rodné Hercegovině a dobrovolně vstoupil do rodící se armády republiky Srbské. Mezitím však válečná pohroma zasáhla jeho rodiče. Ti byli odvlečeni do koncentračního tábora, ve kterém Bosňáci drželi srbské civilisty. V koncentračním táboře pak bohužel byli vězněni další 3 roky.

Duško Pejak bojoval v jednotce Gojko Nenadova Medžika a účastnil se s ní bojů na celém hercegovském bojišti. Jednalo se o elitní jednotku, v níž bojovala řada výsadkářů a také mnoho ruských dobrovolníků. Duško byl vynikající průzkumník i kulometčík. Nečekal na příkazy a do bojových akcí šel vždy dobrovolně. Účastnil se řady záchranných operací, během nichž byly spaseny životy nevinných dětí a žen.

Duškovi slouží ke cti také to, že nikdy nebyl surový vůči nepříteli. Na zajaté nepřátelské vojáky se nikdy nedíval s nenávistí, natožpak aby se k nim choval hrubě či je dokonce třeba jen udeřil. Jednou zachránil život zraněného nepřátelského bosensko-muslimského vojáka. Ošetřil jej, očistil a obvázal mu rány a pečoval o něj tak dlouho, dokud nedorazili zdravotníci srbské armády, kteří jej převezli do polní nemocnice.

Hrdinství a zranění Duško Pejaka

Duško Pejak byl ve válce 3 roky. Pak 7. června roku 1995 došlo k jeho osudovému zranění. V té době byl velitelem jednotky, která držela pozici v horách na hercegovské frontové linii. Právě tehdy byli někteří srbští civilisté, držení v koncentračních táborech Bosňáky, vyměněni za bosňácké vojáky zajaté Srby. Během této výměny se Duškovi rodiče dostali na svobodu a tak Duško dostal dovolenou, aby mohl navštívit a po dlouhých třech letech spatřit své právě propuštěné rodiče.

Na tuto návštěvu se Duško vydal právě osudného 7. června. Osud však tomu chtěl, že krátce po té co Duško opustil svou jednotku, byly její pozice napadeny Bosňáky. Duškovi vojáci neodolali nečekanému útoku a byli přinuceni se stáhnout. Jakmile se Duško dozvěděl, že jeho pozice byla dobyta nepřítelem, ihned se ze své vlastní vůli vrátil ke svojí jednotce, aby vedl protiútok. Přitom se ale vracet nemusel, neboť právě dostal dovolenou. Duško byl ovšem vzorný voják a tak se ihned vrátil na frontu, aniž by vůbec stačil vidět své rodiče.

Daná pozice se nacházela v Duškově rodném kraji. Jako malý chlapec v tamních horách pásl ovce a tak znal dokonale tamní terén. Toho dokázal dokonale využít při protiútoku. Osobně vedl své vojáky k původním pozicím. Postupovali pomalu a potichu tak, aby je nepřítel nezahlédl. Duško se dokázal nepozorovaně proplížit až k předsunutému bunkru a zcela nečekaně zahájil palbu z bezprostřední blízkosti. Bosňáčtí vojáci byli nečekaným protiútokem natolik šokováni, že bunkr ihned opustili a dali se na útěk. Duško po nich nestřílel a nechal je utíkat. Věděl totiž, že jakmile je uvidí ostatní bosňáčtí vojáci, dají se taky na útěk. A tak se také stalo. Bosňáci velmi rychle ustoupili a tak se Duškovi a jeho mužům podařilo obsadit původní pozici a to téměř bez boje. Během celé této akce nebyl na žádné straně nikdo zabit ani zraněn. Jakmile zpozorovali okolní srbské jednotky úspěch Duška a jeho vojáků, vyrazili rovněž vpřed. A právě tehdy, když si všichni oddechli, že tento boj přežili ve zdraví, přišel osudový výstřel, jenž navždy změnil Duškův život.

Zbloudilá kulka zasáhla Duška přímo do páteře a to tak nešťastně, že nakonec přišel o tři obratle. Nikdy se už nepodaří zjistit, kdo tehdy vystřelil. Možná se některý z ustupujících bosňáckých vojáků otočil a vystřelil směrem k Srbům, přičemž kulka pak náhodně zasáhla právě Duška. Bohužel je ale pravděpodobnější, že Duška zasáhla kulka některého z jeho spolubojovníků, vypálená z nedbalosti. Vojáci totiž měli ve zvyku střílet do vzduchu na znamení radosti či jako oslavu úspěchu. Toto střílení do vzduchu ostrými náboji bylo sice zakázáno, ale málo kdo to respektoval. Je tedy velmi pravděpodobné, že kulka některého z Duškových spolubojovníků, který právě tehdy střílel do vzduchu, se odrazila a nešťastná náhoda způsobila, že daná kulka zasáhla právě Duška.

Duška jeho kamarádi ihned snesli dolů z hor a naložili jej do sanitky, která jej převezla do polní nemocnice. Toto snášení z hor však trvalo celé hodiny, neboť Duškovi spolubojovníci jej museli na nosítkách nést velmi opatrně a pomalu, aby se mu prudkým pohybem jeho zranění ještě nezhoršilo. Cestou v sanitce byl spolu s Duškem převážen do polní nemocnice také jeho bratranec, jenž byl téhož dne zraněn během jiného střetu na nedalekém úseku fronty. Bohužel Duškův bratranec cestou do nemocnice zemřel. V polní nemocnici se Duškovi dostalo základního ošetření a po té byl převezen do nemocnice v Podgorici. Pak byl vrtulníkem přepraven do elitní nemocnice vojenské lékařské akademie v Bělehradě.

Zde byl Duško úspěšně operován a poté postoupil terapii. I když se původně zdálo, že už nebude chodit, po určité době se stal téměř zázrak a Duško začal chodit o berlích. Zdálo se, že snad bude zachráněn. Následovala operace u německého specialisty na operace páteře. Ten chtěl vyzkoušet novou metodu, jež měla Duškovi ještě více pomoci. Operace se bohužel nezdařila a Duškovo zranění se ještě mnohem víc zhoršilo. Od té doby se rozplynuly veškeré naděje, že by mohl znovu chodit a vrátit se k normálnímu životu. Od toho dne je Duško již 18 let ochrnutý. Tento strašlivý osud musí být pro Duška o to horší, uvědomíme li si, jak moc miloval tanec, před válkou byl dokonce učitelem tance a byl i aktivním sportovcem a karatistou.

Od té doby prodělal Duško již více než 10 operací. Měl dokonce i rakovinu tlustého střeva, ale z ní se naštěstí úspěšně zotavil. Jak jsme předeslali na úvod, Duško dodnes trpí krutými bolestmi, kvůli kterým musí dostávat dvakrát denně injekce od zdravotních sester. Rovněž užívá řadu léků, především pro potlačení strašlivých bolestí. Nejhorší je, že si léky i zdravotní potřeby a do značné míry také zdravotní péči musí hradit sám. Jeho invalidní důchod je však velmi malý, stejně jako důchod jeho maminky a tak mu peníze stěží stačí na pokrytí všech výdajů spojených s jeho léčbou. Navíc jeho nebohá 75 letá maminka je velmi nemocná, má silnou cukrovku a nemůže uzvednout nic těžkého. Přitom právě ona o Duška pečuje. I ona potřebuje léky, které si rovněž musí sama platit. Duškův tatínek zemřel před několika lety, takže dnes žije Duško už jen se svou maminkou, přičemž žijí v malém bytě, jenž je pro vozíčkáře zcela nevyhovující.

 Naše návštěva u Duška Pejaka a pomoc kterou jsme mu poskytli

S financováním nákladné zdravotní péče se snaží Duškovi a jeho mamince pomáhat také jejich krajané. Především jim pomáhá Duškův frontový kamarád, ruský dobrovolník Sergej Sucharov Viktorovič. Ten bojoval v srbské armádě ve válkách v Bosně i na Kosovu. Během války v Bosně byli on a Duško nerozlučnými kamarády a jejich přátelství utužené válkou trvá dodnes. Sergej se navíc později oženil s Duškovou sestřenicí. Sergej ovšem nemá možnost z dalekého Ruska pomáhat Duškovi tolik kolik by chtěl, navíc léky i veškerá zdravotní péče pro Duška i jeho maminku jsou velmi drahé a tak je každá pomoc pro Duška velmi důležitá, neboť mu pomáhá ulevit od bolestí a přežít.

Proto jsme se rozhodli podpořit také Duško Pejaka. V květnu cestou z Kosova jsme navštívili Duško Pejaka a jeho maminku v jejich bytě v západosrbském městě Kraljevo. Setkání to bylo nesmírně dojemné a plné emocí. Pro řadu z nás to byl nejemotivnější zážitek z celé cesty po Srbsku i Kosovu. Duško i jeho maminka byli nesmírně překvapení i dojatí tím, že si na ně lidé, které ani neznají a kteří navíc žijí v zahraničí, vzpomněli a rozhodli se je navštívit, podpořit je v jejich nelehkém údělu a navíc jim věnovat i pomoc.

Duškovi a jeho mamince jsme poskytli finanční pomoc ve výši 80 euro, tedy zhruba 2 000 Kč. I tato pro nás v Česku relativně malá částka ovšem znamenala pro Duška hodně. Právě den před tím totiž zdravotní sestra omylem injekcí propíchla speciální Duškovo zdravotní lehátko. Duško ovšem takovéto lehátko nutně potřebuje, protože pouze na speciálním lehátku může v klidu a bezbolestně ležet. Nové lehátko je ovšem velmi drahé a Duško i jeho maminka se trápili tím z čeho nové lehátko zaplatí. A právě tehdy přišla jako na zavolanou návštěva z Česka. Za peníze které jsme Duškovi věnovali, si pořídil nové zdravotní lehátko. Samozřejmostí byla také bonboniéra a kytice květin, které jsme Duškovi a jeho mamince rovněž věnovali.

Dojetí Duška i jeho maminky bylo nepopsatelné. Oba velmi děkovali a stále opakovali, že pro ně velmi mnoho znamená už jen to, že jsme je navštívili a přišli si s nimi popovídat a posílit je tak v jejich těžkém údělu. Řekli nám, že právě takoví lidé, jako jsme my, jim dávají novou životní sílu jít dál a čelit zlému osudu. Duškova maminka nám řekla: „poděkujte za nás Vašim rodičům, že z Vás vychovali tak skvělé a dobré lidi“. Duškova maminka se také několikrát dojetím rozplakala a dokonce nám chtěla políbit ruce.

I když žijí Duško i jeho maminka velmi skromně, snažili se nás pohostit, co nejlépe mohou a tak nám nabídli to nejlepší jídlo i pití, které měli. Opět se tak ukázala typická srbská pohostinnost, kdy i nejchudší lidé se snaží své hosty a dobrodince co nejlépe pohostit. Když jsme odcházeli, potkali jsme Duškova souseda. Ten když slyšel, jak Duškovi jsme pomohli, zůstal beze slov a vyjádřil nám veliký obdiv.

Ušlechtilost Duško Pejaka

Duško Pejak je skutečným hrdinou. Nejen, že byl vynikajícím a statečným vojákem, ale na bojišti se rovněž choval velmi rytířsky a lidsky i k nepřátelům, jak jsme ostatně uvedli výše. Ke cti mu slouží, že i přes všechny hrůzy války i utrpení, jež dodnes Duško zažívá, necítí žádnou nenávist k bosenským muslimům a Chorvatům, proti kterým tehdy bojoval. Jeho rodiče byli za války vězněni Bosňáky v koncentračním táboře a on sám je již 18 let ochrnutý a trpí bolestmi kvůli válečnému zranění. I přesto ale zůstalo Duškovo srdce nezakaleno temnou nenávistí. Naopak je plné lásky a lidskosti a během rozhovoru se Duško o bosenských muslimech nevyjadřoval ani v nejmenším negativně.

Jak bylo na začátku uvedeno, před válkou byl Duškovým nejlepším kamarádem bosenský muslim Sulejman. Toto přátelství přežilo válku a trvá dodnes. Sulejman žije s rodinou ve Švédsku, ale Duškovi alespoň telefonuje a nadále tak udržují přátelské vztahy. Duško rovněž během rozhovoru opakovaně zdůraznil, že po celou válku vždy jen bránil srbská území, jež historicky patří Srbům. Jednotky, v nichž bojoval, vždy jen bránily srbské obyvatelstvo a nikdy neútočily na oblasti obývané Bosňáky či Chorvaty.

Duško Pejak je hrdý na hodnoty, za které bojoval

Na Duškovi je rovněž obdivuhodné jeho neutuchající vlastenectví. Řada lidí by si jistě pomyslela, že musí na svou zemi zanevřít po té, co za ni tři roky bojoval a nakonec byl těžce zraněn a již 18 let je ochrnutý a trpí těžkými bolestmi. Stát mu přitom poskytuje jen zcela minimální a nedostatečnou pomoc a velmi malý důchod. Současný režim pak nevěnuje veteránům vůbec žádnou pozornost. Duško však ani v nejmenším nelituje toho, že bojoval za svoji vlast. Řekl, že to byla jeho svatá povinnost, bránit svůj národ, svoji víru a církev, svoji vlast a rodný kraj. Za to vše Duško bojoval a je na to právem hrdý. Jeho byt je vyzdobenou velikým množstvím svatých ikon, jež podtrhují a zdůrazňují jeho víru v Boha a v pravoslaví, za které bojoval.

Především my, nacionalisté, bychom neměli zapomínat na to, že Duško nebojoval jen za svoji vlast, on tehdy bránil se zbraní v ruce svobodu a identitu každého člověka a národa na světě, tedy i toho našeho. Neboť nepřátelé, proti kterým bojoval, byli služebníky temných mocenských elit z Washingtonu a ze západu, kterým stál hrdý srbský národ v cestě a které se snaží zotročit celý svět a nastolit nový světový řád.

Hrdina Duško Pejak potřebuje naši pomoc

Věříme, že i Vás dojal tento příběh hrdinství a cti. Duško Pejak potřebuje naši pomoc a proto jej členové Evropské fronty solidarity pro Kosovo, během humanitární mise navštíví a poskytnou mu pomoc. Kromě něj poskytnou humanitární pomoc také základní škole na Kosovu a jejím žákům a rovněž chudé srbské rodině s velikým počtem malých dětí. Škola i rodina se nacházejí v ohrožených srbských enklávách na Kosovu. Pokud chcete také Vy pomoci Duškovi a Srbům na Kosovu, pak ještě máte možnost. Sbírka, která je na tuto pomoc vyhlášená, trvá ještě jeden den do 13. října. Do té doby můžete poskytovat finanční pomoc na toto číslo účtu: 2800279598/2010, do zprávy pro příjemce dávejte poznámku „Kosovo“. Samozřejmě můžete poskytovat také materiální pomoc. Veškerá humanitární pomoc bude členy mise předána osobně jak Duškovi tak také Srbům na Kosovu. O celé akci budou vydány podrobné informace a také budete informováni o Duškovi a jeho mamince.

Podrobnosti o této sbírce se dozvíte zde: http://solidarita-kosovo.info/sbirka/

Nezapomeňte, že bratři Srbové vždy stáli při nás a pomáhali také našim vojákům, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu. Naše vlády však bohužel posledních více než 20 let podporují protisrbskou politiku západu. Proto je potřeba, abychom se dnes my postavili na stranu Srbů a poskytli humanitární pomoc těm z nich, kteří to nejvíce potřebují! A právě Duško Pejak, hrdina a nesmírně ušlechtilý člověk, naši pomoc opravdu potřebuje!