1) Bezohledná soutěž. Trvalý růst je krásný – je náboženstvím prosperity a snem toho, že všichni jednou budeme tou nejvyšší a nejvíce majetnou třídou. Trvalý růst je však jako dopravní letadlo plné cestujících, které stoupá stále více a více vzhůru, ale pod oblaky je už čím dál méně již tak řídkého vzduchu pro všechny. Z letadla však nikdo dobrovolně vystoupit nechce (letí si přece pro svou prosperitu ne?) a tak každý jedná a myslí tak jako by byl na světě jen on – v boji o udržení v banketu kapitalismu tak nebere ohledy na nikoho a na nic. Buď vyhodím někoho z letadla já nebo někdo vyhodí mě. Náraz na zem je tvrdý a bude ještě tvrdší, protože se začíná divně ve vzduchu chovat celé letadlo trvalého růstu, stoupající za svým blahobytem a všichni víme, jak katastrofálně pády letadla končí…
2) Reklama. Aby mohl pocit trvalého růstu fungovat, musí se také jeho prosperita všude, jako skutečně moderní náboženství, svým věřícím vyjevit. Klíčem k tomu je reklama. Je všude a na občany z ní útočí blahobyt, který ukazuje, co vše skvělého je k mání. A je úplně jedno, že reálně na to málokdo dosáhne. Reklama v nás hlodá a vyhlodává pocit touhy po uspokojení výdobytky trvalého růstu. Nutí nás investovat do nesmyslností a věcí na jedno použití, které si v době trvalého růstu přece můžeme dovolit zítra vyhodit. Chceme mít vše, protože to ani jinak v době reklamy nejde a ten, kdo to nechce, je blázen. A když na to vše nemáme dostatek financí? Kde je problém, platební karty a úvěry se válejí zcela zdarma na ulici…
3) Obětování lidí. Současnost nabízí úspěch každému, to je jisté. Nebo ne? Může se stát, že se na mě nedostane? To je přece v době kapitalistického realismu hloupost, ale co, raději se budu snažit mít náskok před ostatními v závodě za blahobytem. Proto vznikly lidské zdroje, které jsou stejně jako nerostné zdroje obětovány trvalému růstu. S lidmi se tak nakládá jako s kusem cihly – hlavně jimi vycpat zeď, která drží lavinu případných ztrát našich individuálních zisků. Mačkej, mačkej a mačkej, co to jde lidské zdroje. Až to bude nerentabilní kup místo člověka stroj anebo ještě lépe – na druhém konci světa jsou lidské zdroje levnější, takže přesuň výrobu za nimi nebo si je přiveď do své země, argumenty ti pro další vykořisťování už poskytnou jiní! Aneb koalice trhu a levice je pro trh to nejlepší. Trvalý růst se prostě nesmí zastavit…
4) Obětování přírody. Stejně, jako lidské zdroje, je trvalému růstu podroben také přírodní ekosystém. Lesy, louky, řeky a jejich obyvatelé tak musejí vyklidit cestu novým a krásným továrnám a radostným zaměstnaneckým životům uvnitř nich. Stejně tak reklama si přijde na své – vždyť nejlepší reklama je ta, která nám zaručí absolutní důvěru k předkládanému výrobku. A tak lijeme zvířatům v perfektně čistých a moderních laboratořích do očí mycí prostředky, abychom pak sami překvapivě zjistili a do reklamního návodu napsali, že čistící prostředky se nemají lít do očí! Stejně tak napichujeme zvířecím dobrovolníkům plíce, abychom zcela šokovaně a nečekaně mohli napsat na obaly cigaret, že cigaretový kouř škodí vaším plícím! Trvalý růst drtí přírodu, aby naše generace dosáhla blahobytu v rámci svých nádherně betonových měst. Co na tom, že budoucí generace bude mít jednou problém, ale co - aspoň bude moci prokázat svoje schopnosti, až jednou bude například řešit syntetickou náhradu za vodu a vzduch…
5) Sociální vyloučení a napětí. Kapitalistický realismus dělí společnost na dvě skupiny – na ty, kteří prokoukli návod jak dosáhnout blahobytu a pak na národ, který zatím marně a zřejmě svojí chybou, stále hledá návod na recept, jak blahobytu dosáhnout. Ti, kteří dosáhli blahobytu, si tak staví vlastní vilové čtvrti, své restaurace, platí pro ně jiné zákony a snaží se vyhnout setkání s těmi, kteří se krčí dole. Ti dole jsou jim dobří, jen když se do jejich stroje trvalého růstu dostane zrnko písku a on se zadrhne – to se pak těm dole všemožně utahují opasky, aby si je oni nahoře mohli co nejpohodlněji povolit. Nově příchozí cizorodá pracovní síla nebo různé sociální skupiny jsou jimi často národu předhazováni jako viník všech problémů, což slouží jako kouřová clona mající zakrýt skutečné viníky sociálního napětí a nespravedlnosti, tedy je samotné. Pro ně je daleko příznivější střet mezi domácím obyvatelstvem a cizorodými prvky, než aby hněv lidu mířil přímo na ně – to oni svou chamtivostí stvořili nezaměstnanost a nestabilní multikulturní prostředí, v němž jsou střety mezi sociálními skupinami nevyhnutelné. Příčina a výsledek jsou tak ve společnosti trvalého růstu záhadně prohozeny. Reakce levice na sebe nenechala dlouho čekat a ta vyklidila pole bojů za práva zaměstnanců a vzala si do své péče sociální menšiny všech orientací a nově příchozí cizorodou pracovní sílu, jejíž přítomnost v Evropě obhajuje, i když ta vede k neřešitelným kulturním konfliktům, čímž trvalému růstu pomáhá ospravedlňovat její přítomnost a pokračující vykořisťování národa, který je stále více a více zašlapáván na dno. Ale což, blahobytu jednou dosáhneme ve společnosti trvalého růstu všichni…
