Komodifikaci rozumíme jako proces, při kterém se z objektů, znaků, událostí, vlastností, lidské práce či lidí samotných stávají předměty směny podléhající tržním mechanismům. Komodifikace tak činí z objektů předměty, jež jsou určené ke koupi, k prodeji a jejichž hodnota je dána výlučně jejich směnitelností.
Zbožštění zboží je dáno nejen univerzem peněz, ale i jeho diferenciací, která je v kapitalismu samozřejmostí. Mnohost zboží je však vykoupeno jeho mizernou kvalitou a umocněno vládou peněz a koncepcí trvalého růstu za každou cenu, tedy růstu nabídky zboží, růstu objemu výroby a spotřeby. V moderní společnosti vede navíc tato diferenciace vedle nadprodukce například k závisti, podněcování nuceným chtíčem, který má za následek řadu sociálních patologických jevů od závisti k zlodějství nebo vraždě a to ve všech vrstvách společnosti. Roste také počet věcí a práv, které se stávají zbožím a rovněž se diferencují. Ať už jde bydlení, zdravotní péči nebo vzdělání – základní lidská práva. Vzrůstající komodifikace života způsobená velkými korporacemi přetváří racionální občany na neracionální konzumenty a to tak, že podřizuje sociálně-existenční otázky penězům.
Diferenciace zboží a komodifikace věcí a práv navíc vede ke stále většímu umocňování síly peněz, neboť si za ně lze koupit cokoliv, tedy i to, co by nemělo být privilegiem. Komodifikací ztrácíme lidská práva – pomalu a postupně. Kdybychom před dvaceti lety někomu řekli o placeném vzdělání, o nadstandardu ve zdravotnictví, patrně by si zaťukal na čelo. Dotyčný by nevěřil, že z práv se stanou produkty. Tyto „produkty“ se dnes, jako každý jiný, podřizují logice trhu, čímž však mnohdy ztrácejí svůj původní účel. Například ve zdravotnictví již není cílem pacienta vyléčit, ale léčit co nejdéle, neboť to generuje zisk. Týká se to řady „odvětví“, například také kultury. Peníze a ziskový sektor nedokáží řešit problémy moderního světa, neboť jejich řešení negeneruje zisk (například ekologie). Tím tyto problémy narůstají a současný (demontovaný) sociální stát je nedovede řešit a ani nikdy nemohl.
Krach sociálního státu jako logický důsledek prohlubování vlády peněz
Současný sociální stát je slabou satisfakcí za vládu peněz. Zmírňuje její dopady, ale i stabilizuje vykořisťování tím, že dává zaměstnanci, tedy (námezdně) pracujícímu, či občanu, dostatek síly na to, aby mohl být nadále vykořisťován. Nyní mu bere i tu. Tento systém, který je nyní demontován, je předstupněm neoliberalismu čekajícího na jeho uplatnění. Je to stabilizovaná vláda peněz, která ukrajuje práva postupně. Typickým příkladem může být dění v Evropě. Není se čemu divit, neoliberalismus je logickým vyústěním ryze ekonomického myšlení. Sociální stát, podléhající tržním principům a globalizaci nedokáže mírnit její dopady. Vlivem komodifikace, která plodí ekonomismus jako myšlení, stvořil moderní svět člověka konce dějin, směřujícího ke svému zániku – homo economicus – a umocněnou individualizací (avšak univerzalistickou a myšlenkovou konformitou) a vnucovaným chtíčem, tak vyhlašuje boj člověka proti člověku.
V praxi to vede k likvidaci solidarity či k otrocké práci. Trh se stal univerzem řídícím člověka. Co nevynáší zisk, to se „nepočítá“, neboť je to „neproduktivní“. Mezi „neproduktivní“ patří všechno, co se nedá proměnit za peníze, pocty, moc či slávu. S následky se můžeme potkat kdekoli – na ulici, na pracovišti, ve školách, institucích, apod. Sociální stát dneška, tím že již ve své podstatě přijal diktát peněz, přijal jeho myšlení, sám se odsoudil ke svému postupnému zániku a selhání. Neboť růstem komodifikace dochází k nárůstu jevů, které nedokáže mírnit. Vlivem tohoto myšlení „moderny“ dochází ke střetům různých lidí, sociálních skupin, komunit a jejich zájmů. Zde se vztahy lidí mezi sebou a ve společnosti, podobají vztahům válčících stran. Tomuto pojetí mezilidských vztahů je podřízena téměř veškerá činnost ve společnosti, například v politice, na pracovištích, atd. To vede k odlidštění, stresu a permanentnímu napětí.
Globalizace ukrajuje lidská práva všude tam, kde působí
Ekonomismus je hlavní myšlenkovou základnou a hnacím motorem globalizace (vedle techniky nebo vyděračských nadnárodních bankovních institucí). Obecně můžeme říci, že globalizace znamená přesouvání výroby nebo výrobních sil do ekonomicky výhodných oblastí za zvýšení vykořisťování, likvidaci životního prostředí a spousty jiných faktorů, které vysoká koncentrace výroby v takových oblastech zvyšuje na úkor vysoké nezaměstnanosti a likvidace výroby v domácích zemích (vztahujeme-li na Evropu), růstem sociálních výdajů a eskalací problémů. Dnešní nadnárodní korporace jsou zpravidla pouze vlastníky patentů, průmyslových vzorů a licencí, nikoli výrobních prostředků. To je proto neváže na žádné konkrétní místo. Výrobu produktu tak mohou zadat kdekoli na světě díky intenzitě a snadnosti dopravy a zaplatit jeho výrobu díky bezhotovostního bankovního převodu.
Zpravidla vždy rozhodují nejlevnější nabídky na výrobní náklady, které dokáží uspokojit pouze země třetího světa (jejichž nízká úroveň je uměle udržována diktátem Světové Banky a MMF) nebo cizí pracovní síly ochotné pracovat v otřesných podmínkách za almužnu, které jdou přesouvat stejně snadno jako kapitál, či zboží. Výrobní podmínky v zemích, kde byla výroba přesunuta, připomínají spíše podmínky pracovních koncentráků a lágrů a to doslova. Přičemž v zemích, ze kterých byla výroba přesunuta, se tvoří armáda nezaměstnaných, kteří upadají do chudoby, přichází o své domovy a nástupem neoliberalismu o svá lidská práva. Globalizace je metlou všech národů světa. Lidská diverzita a práva jsou tak nahlodávány ze všech stran a všemi možnými způsoby jako nikdy v historii, přičemž hnacím silou těchto událostí je kapitál, kterému je podřízena politika. Evropa a země třetího světa se musí osvobodit a strhnout okovy mezinárodních lichvářů, kteří je vysávají! Dílčí návrhy nic nezmění. Je třeba zavrhnout lichvářský systém MMF a SB, začít uvažovat a pracovat v rámci národních celků (autarkie) a obchodovat výměnným způsobem s národními celky světa.
