Co nás čeká v tomto roce?
Analyzujeme-li polistopadový vývoj ČR, dospíváme k závěru, že v ČR je v současné době realizován globalizačními kruhy a finančními trhy experiment, do jaké míry je možno demontovat stát.
Nynější pravicová vláda ignoruje základní ekonomické pravidlo, totiž, že bez prosperující ekonomiky nejde spolehlivě zajistit potřeby společnosti, ale ani zisky vlastníků kapitálu. Spekulace mají pouze krátkodobý a pochybný efekt, a navíc vedou k finančním a ekonomickým krizím. Po dvaceti letech budování kapitalismu v Čechách je ekonomika i životní úroveň většiny obyvatelstva v žalostném stavu. Stát dluží téměř dva biliony korun, občané přes jeden bilion, nezaměstnanost je opravdu vysoká a dosahuje zhruba 700 tisíc osob. To je následek zběsilé privatizace a prodej národního majetku takzvaným „zahraničním investorům“. V rukou zahraničního kapitálu je zhruba 70 procent české ekonomiky. Z toho důvodu má Česká republika koloniální statut. Tento rok rovněž nepřináší pro naši zemi a lid nic pozitivního. Přichází další fáze reforem. Vláda dokončuje proces liberalizace a privatizace, tunelování, rozprodeje a rozkradení národního majetku. V zájmu toho realizuje reformy, které mají poskytnout úzké skupině finančníků a banksterů biliony korun, pro své spekulace a dosažení neustále rostoucích pohádkových zisků na úkor celé společnosti. Tyto reformy jsou snad od samého počátku doprovázeny snůškou polopravd a lží, které šíří jak ministerstva, tak média. Česko již minulý a předminulý rok okusilo „reformy“ a pravou neoliberální ofenzívu. Většina reforem, a administrativních úprav, které byly v tomto a minulém roce schváleny, nabydou v nynějším roce platnosti. Tyto změny se týkají téměř všech služeb. Například veřejného zdravotnictví či zprostředkování zaměstnání.
Není to rozhodně vše. Vedle prohlubujícího se reálného poklesu a stagnaci příjmů obyvatelstva - tedy mezd a důchodů, také zvýšení cen (díky inflaci a DPH) - hlavně v oblasti bydlení a základních životních potřeb, ale i různé sociální škrty a liberalizace - například deregulace nájemného, ale i různé omezení a zamrazení výše částek pomoci a podpor. Spolu s již tak rekordní nezaměstnaností, která ještě poroste, to bude znamenat vznik velké sociální exploze – nárůst chudoby. Navíc zhoršující se ekonomická a sociální situace zapříčiní ještě větší zbídačovaní zaměstnanců, kteří budou čelit ještě většímu oklešťování svých pracovních práv pod hrozbou nezaměstnanosti, vlivem tlaku „neviditelné ruky trhu“ ale i zaměstnavatelů. Násilnou represi, minulého režimu, vystřídal ekonomický tlak. Následky jsou stejné.
Co na to režim?
Globální ekonomická krize nám odhaluje problémy systému, který čerpá omezené přírodní zdroje bez ohledu k regeneračním schopnostem naší planety, vyrábí stále více zboží pro uměle vyvolávané potřeby a přitom systematicky zadlužuje konečné spotřebitele, nebývale rozšiřuje příjmovou a majetkovou nerovnost mezi lidmi a odsouvá stále více lidí na okraj společnosti. Režim tuto krizi využívá pro zesílení nadvlády kapitálu, zvýšení vykořisťování a destrukci sociálních práv. Likviduje veřejné zdravotnictví, školství, důchodové a sociální zabezpečení, odborová práva. Můžeme proto oprávněně hovořit o „kapitalistické ofenzivě“. Zostření „konkurence“, snaha přehodit ztráty na ostatní, ovšem také relativní i absolutní zvýšení vykořisťování pracujících – to je „řešení“ krize metodami kapitalismu. Prostřednictvím reforem dává režim českým lidem na vyrozuměnou – Ústava již neplatí, a platit nebude. Proto jsou vedle práv jako např. na svobodu slova, jenž jsou již delší dobu v likvidaci, úspěšně likvidovány i práva sociální. Například právo na práci a spravedlivou odměnu za práci, která má zajistit základní životní potřeby. Stát, navzdory Ústavě nebude a nechce garantovat to, co má, takže porušování základních práv z jeho strany se tak stále více prohlubuje. Ústavní soud sice v listopadu zrušil některé sporné body reforem, avšak jejich podstata zůstává stejná. Zrušil pouze ty, které „bily do očí“. Tyto body budou pochopitelně nahrazeny a upraveny. Zrušil například systém nucených prací. Ty téměř rok „fungovaly úspěšně“ jak tvrdili politici a psala média. Média rozhodně neplní zpětnou vazbu, aby upozornila na protiústavnost a protizákonnost. Naopak, plně podporují neoliberální model. „Horký kandidát“ na post presidenta, Karel Schwarzenberg, chce zase pozměnit Ústavu, zrušit některá „zastaralá a překonaná“ ustanovení, například právo bezplatnou zdravotní péči, apod.
Vytvářet „ostrovy neposlušnosti“
Již dnes žije stovky tisíc českých domácností na hranici chudoby. Většina Čechů je zadlužená, a již dnes má řadu domácností problém splácet své dluhy. Dokazuje to nejen vysoký počet exekucí či osob v osobním bankrotu - každý desátý Čech je na hranici chudoby, jeden milion lidí je postižen exekucemi. Skupiny, jejíž ohrožení se bude ještě více prohlubovat, jsou důchodci a mladé rodiny. To znamená, že bude nutné vytvářet takové alternativy k řešení těchto problémů společnosti, jaké budeme moci skutečně provést. Znamená to tedy ještě více solidarity, spolu s komplexním přístupem a pomocí. Například pomoc konkrétním jedincům. S omezenými financemi budou hospodařit i nemnohé instituce. Nynější rok, nebude pro spousty lidí vůbec příjemný. Bude rozhodně horší než ten minulý. Pro privatizátory však nepochybně bude rokem šťastným. Počet obětí režimu díky neoliberální politice nepochybně vzroste. Přibude více lidí bez domova, a počet lidí v chudobě. Mělo by být úkolem národní opozice začít uvádět v život své teorie a poskytnout pomoc národu. Bude to totiž potřebovat.
Být na blízku a jednat
V této době má proto každá pozitivní akce ohlas – je třeba stavět na tom pozitivním. Sociální aktivismus? Co to je? Jakákoli kladná činnost – ve fantazii se meze nekladou – od námi již dobře známým podporám útulků, přes úklid parku, opravu dětského hřiště, až po konkrétní pomoc lidem, kteří ji potřebují . Děje se něco ve vašem okolí špatně? Upozorněte na to. Návod jak na to? Tvoje představivost, a nápady. Všechno co je špatně, spolu s hlasem lidí. Je jedno jakým způsobem. Dnes už je jenom hrstka jedinců, kteří si myslí, že nacionalismus je pouze a jenom o řešení „cikánského problému“. Být nacionalista, neznamená stát opodál, ale jednat. Jednej bez ohledu na zatvrzelost ostatních aktivistů, protože právě tvé jednání může být spouštěcím mechanismem! Nečekej na impuls, vytvoř jej!
Uvádět ideály v život
Aktivismus má mnoho forem, které mají společné to, že mají určitý cíl. Aktivismus, jak jej chápeme my, je boj proti politice, která zabíjí národ – bere lidem práva, práci, podporu, důstojnost, péči, potomstvo (právo na mateřství) – což můžeme v logickém důsledku obecně míněno jako právo na život. Tato politika je prováděna i nesystémovými nástroji, například bankami a jejich úrokovým otroctvím, exekutory s jejich vraždami s „rukavičkách“, reklamou nutící spotřebu, ale obecně tlakem kapitálu vůbec (tedy i bankovním systémem, který vytváří peníze z ničeho, jehož následkem jsou cyklické krize, nespravedlivě koncentrované bohatství s rukách několika „vyvolených“ a brutální vykořisťování celých národů, které vytváří chudobu a bezmoc, jejíž následkem je imigrace a novodobé otroctví).
Znamená to tedy, že součástí našeho přístupu musí být nejen upozorňování na skutečnosti, které se dějí, ale pokoušet se čelit této genocidě v praxi a zmírňovat její dopady v rámci daných možností v našem okolí. Tato forma boje je snad nejdůležitější, neboť se dostáváme do kontaktu s veřejností a tím reprezentujeme naše myšlenky a cíle. Je-li naším ideálem nacionalismus, národní uvědomění a cítění, pak je třeba tento ideál důstojně promítat do praxe. Ale všechno naše konání se musí nést právě v duchu idealismu – tedy také v duchu národní jednoty a solidarity. Zdravý idealismus, který se projevuje určitou konstruktivní formou aktivismu je pak osobním nástrojem každého jedince zasazujícího se za naši věc. Voláme-li po sociálním aktivismu, po aktivním řešení problémů v našem okolí, je to přesně to samé, jako bychom žádali národní uvědomění. Není přeci cílem, stát opodál. Jsme proti národnímu odcizení. To se netýká jenom odcizení k národu jako takovému, ale i odcizení k dění okolo nás. Nacionalismus to je starost o své okolí a lidi kolem nás. Není to jenom „naše věc“ či útěk do „vlastního světa“, ale aktivní zájem o dění ve svém okolí a ve své zemi.
Žádná válka se nevede starými zbraněmi: Žít budoucností, nikoli minulostí
Musíme si také uvědomit, že negativní přístup, rétorika, kopírování a napodobování překonaných či špatně chápaných myšlenek, není nic, co by nám mohlo pomoci. Ty musí být naopak vždy v souladu s cíli a skutečností. Nevyznávat dogmatickou podobu mrtvých myšlenek minulé epochy, ale dynamicky tvořit nové. Soustředit se na dnešek, a nehledat se ve starých, překonaných, minulých epochách. Je to totiž přesně to, co odcizuje. Aktivismus, a jeho pojetí, či přístup ve vztahu k ostatním lidem, komunikaci, pomoci, a činnosti vůbec, musí být veden ve smyslu lidství. Tedy vycházet ze solidarity, přátelství, a spravedlnosti. „Být blízko lidem“ to je termín, který tento princip nejlépe vystihuje. Být blízko národu.
Ti, kteří již mají zkušenosti například s akcemi solidarity, sami přiznávají, že se nesetkali s nezájmem, či nepochopením. Naopak – s úctou, a uznáním cílové skupiny. To je podstata (sociálního) našeho boje – být na blízku – nejen fyzicky, ale duševně.
Jak na to?
Mezi již tradiční a známé způsoby „dobývání veřejného prostoru“ mezi aktivisty, lze zařadit nálepky, letáky, spontánní akce, graffiti, transparenty. Na západě (Německo, Francie, Španělsko, Itálie…), tento způsob vyjádření „okořeňují“ až recesistickými či uměleckými intervencemi. Například vytvořením jednoduchých figurín – „oběšenců“ s letáky informující o zločinech bankéřů, které jsou posléze umístěny v blízkosti bank.
V rámci akcí solidarity můžeme organizovat různou pomoc, nebo sbírky. Pomoc konkrétním jedincům, či rodinám, institucím, materiální a jiná podpora. Například potraviny pro české rodiny, ošacení pro lidi bez domova, útulky apod.
Demonstrace (včetně hesel, vlajek, transparentů) ale i tzv. Flash mob, u nás známé jako „spontánní demonstrace“.
Možnosti boje jsou různé. Těmito způsoby se můžeme například pokusit upozornit na privatizaci místní nemocnice, zdražování místní hromadné dopravy, ale i celorepublikové problémy. Jedna z mnoha již nastíněných možností, je využití toho, co nám režim zatím, co by občanům, dovolí. Volíme vždy formu, která je nejvíce vhodná, na kterou vystačíme, na kterou máme prostředky, a která je dostačující. Nejsme limitováni prakticky ničím. Víceméně pouze sami sebou – svým časem, pohodlím. Boj proti systému má více rovin, od tzv. „vnitřní akce“ (práce na sobě) nebo „vstupování do veřejného prostoru“ v nejrůznějších formách.
„Tento Čin může mít velmi odlišné podoby (rozhodně by byl omyl vidět v něm jen přímé – tedy fyzické, byť jakkoli legitimní násilí!): od kybernetického útoku na malou lichvářskou firmu, kampaň proti agentuře, která zprostředkovává „pracovní síly“ z Třetího světa přes vyřazení agilního kolaboranta různou formou nátlaku, zastání se slabších a bezbranných před bezohledností, ba agresivitou méněcenných až třeba po odstranění reklam nadnárodních firem v otevřené krajině, kde nejbezskrupulentněji okupují veřejný prostor či dokonce znemožnění pronájmu obchodního prostoru obecně nežádoucímu záměru (herna) či subjektu.“ - Delský Potápěč
Solidarita
Různými prostředky vedeme boj za záchranu právě těch, kteří s klapkami na očích přežívají v dnešním systému svoje životy. Idea sociální byla dlouhou dobu v našem snažení doposud neprávem opomíjena. Dnes však chápeme solidaritu jako základní pilíř národní pospolitosti, na které staví každý nacionalista své přesvědčení. Tak byla chápána i předválečnými hnutími. Proto každému jedinci, kterému záleží na osudu našeho národa, nemůže nikdy opomenout sociální otázku. Solidarita, orientace na naše lidi a pozitivní činnost není žádná „zrada“. Není to žádná zrada myšlenek národních a sociálních, ani zrada principů. Naopak, je to jejich naplnění.
Činností pozitivní pro společnost a okolí našeho bydliště nejen že docházíme k vnitřnímu uspokojení, ale také jednoznačně suplujeme svým aktivistickým přístupem roli selhávajícího státu. Nebude většího vítězství než zjištění obyvatelstva, že zde existuje alternativa oproti současnému státnímu aparátu. Alternativa, která dokáže nejen bořit to staré, ale zároveň tvořit nové. Alternativa, která reaguje na potřeby obyvatelstva pružněji a efektivněji než zkostnatělý byrokratický kolos – současný státní aparát. Nejsme však schopni úplně nahradit stát, nemůžeme jej suplovat, nemáme tu moc a prostředky. Ale máme moc informovat a vytvářet ostrovy neposlušnosti ale i solidarity, tam kde stát selhává a v individuálních případech i pomoci - i když tato pomoc nebude plošná, ale individuální, přesto je to pomoc. I malá věc může mít mobilizační charakter. Český aktivista není bez citu, ale v otázkách, kde klepe na svědomí bída našich bližních, je stále ještě rozpačitý a málo rozhodný.
V této věci, se již vykonalo na některých místech v republice mnoho, na některých vůbec nic a téměř každý z nás má právo si vyčítat a naklepat naše lajdácké svědomí tvrdou pěstí. Proto je dobré si uvědomit, že lidská bída a strádání ochuzuje národ v jeho příslušnících. Koho dělá tato problematika hluchým, ten je nakonec pro národ ztracen. Vedle pomyslného národního sloupu, který je nosným pilířem naší myšlenky, musíme postavit druhý sloup naší národní životnosti a tím je dílo sociální. Žádá to nejen zdravý cit, ale láska k soukmenovcům. Jde tu o více. Jde o naše pokolení. Jde o naše děti. O budoucnost. Lži a bludy, vyprávěné o nás v médiích těžko zastavíme. Ale můžeme je porazit svým přístupem v ulicích. Tím že postavíte vaše kladné činy do konfrontace s pomluvami. Nejeden z vás, který už pomáhal a hovořil s lidmi, poté viděl, jak snadno mohou být všeobecné mýty zbořeny. Chceme-li získat ulice našich měst, musíme nejdříve získat srdce jejich obyvatel. Bude-li někdo na vás kvůli této činnosti útočit, útočí především na své vlastní zájmy. Musíme s lidmi hledat společnou řeč. Jenom naši samozvaní nepřátelé spoléhají na ideovou zatvrzelost.
Komunální politika: Využití prvků zbytků „demokracie“ k prosazování našich cílů
Například jako občané demokratického státu máme možnost účastnit se jednání zastupitelstev a vznášet návrhy. Můžeme navštívit jakékoliv veřejné jednání zastupitelstev ať už v obcích, nebo ve městech. Výhoda je, že takto lze získat prostor k prosazení spousty dobrých myšlenek a návrhů, aniž by členové zastupitelstva a přísedící věděli, že prosazují naše návrhy vycházející z našich principů.
Praxi již v této činnosti má CasaPound, který na jednání zastupitelstev posílá své lidi, jenž podávají řadu návrhů, převážně sociálního charakteru. Situace je ale prakticky stejná jako u nás – téměř vždy návrhy zastupitelstvo smete ze stolu. Ale trpělivost nese své ovoce. V Římě se CasaPoundu podařilo podat návrh, jehož cílem bylo snížení daně z nemovitosti pro důchodce a postižené. Ten byl nakonec prosazen. Proto mohou s jistotou tvrdit – „Jsme přínosem pro každé město, ve kterém působíme“. Další možností mohou být petice, které reagují na dané problémy ve vaší lokalitě, ale i na řadu problémů v rámci celé republiky (např. Exekuce, protireformní akce). Obecně lze hovořit o angažování se v místě bydliště, jak bylo zmíněno výše, nebo na pracovišti (například založením odborů), ve škole, apod. To je komunální politika.
Síla lidí není v politických stranách, ale v nové, skutečné sociální alternativě. Teprve z té se může zrodit politická síla, která bude mít vůli něco změnit!
