Dnes je snazší představit si konec světa, než konec kapitalismu. Tak zní známý výrok, jenž se jako duševní nemoc pomalu vkradl do myslí mas. Neoliberální ideologie volného trhu již nevystupuje jako ideologie, ale jako téměř celosvětová globální produkce a reprodukce lidí na zboží jako jediná realita, v níž se všechny ideologie moderny rozpustily a svými liberálními způsoby etablovaly.
Kapitalismus s jejich podporou tak údajnou možností příležitostí ospravedlňuje tu nejbrutálnější ekonomickou a sociální nerovnost. To vedlo k rozpadu společenských vazeb a ke komercionalizované konzumní společnosti, kde se boje o přežití a touha po materiálním uspokojení staly každodenní životní praxí.
Kapitalistická normalizace ze života společenství učinila každodenní bojiště zájmů určovaných primárně trhem. Kapitalistická normalizace vyhlásila konec dějin – tržní vztahy jsou základem morálky, autocenzura je všudypřítomná, ohavná megapolis produkují výbuchy snů, které lákají svým volným trhem a domnělou vidinou blahobytu do svých center kultury celého světa (což egalitářská levice etablovaná v systému kapitalismu vždy ráda podpoří), které se svojí imigrací do Evropy stávají třídně a odborově neuvědomělou rezervní armádou kapitálu, jež se stává novou armádou otroků kapitálu což má za cíl zničit poslední z práv evropských zaměstnanců, kteří tak musejí přistupovat na podmínky zaměstnavatelů téměř panujících ve třetím světě, chtějí-li otrockou práci mají-li to štěstí a podnikatel nepřesune výrobu do třetího světa přímo. To vše přináší zaměstnavatelům menší náklady a větší zisky. A rezervní armáda kapitálu se tak stává jen další obětí nenasytnosti podnikatelů, kteří svým chtivým jednáním vystavují Evropu střetům kultur, ale egalitářská levice podnikatelům vždy nepřímo dodá dostatek argumentů pro to, aby masy příchozích dále do Evropy mohli proudit a evropští zaměstnanci mohli být nadále vykořisťováni.
Kapitalistická normalizace prosadila konec dějin, který masám do duší kolonizoval kolektivní imaginaci, že veškeré jednání systému je vyvrcholením pokroku a současný stav je jen ojedinělou krizí. Ne systém kapitalismu, ale my za ni můžeme svými kroky a jednáním, vždyť je přece demokracie a moc třímáme my. Nebo ne? Co na tom, že kapitalistický realismus díky jím zaviněné krizi zavádí represivní opatření, která se primárně dotýkají všech nás tam „dole“. Veškerá asociální a likvidační opatření se dnes dají zavádět i ve strukturách formální demokracie – kapitalismus vytváří krize, ve kterých se zrušení protikrizových opatření přijatých na určitou dobu, jež mají za skutečný cíl ochránit kapitál podnikatelům a peníze bankám, stává po určité době již nemyslitelné, protože krize kapitalismu nemá řešení.
Kapitalismus tak ničí to, co udržuje jeho strukturu při životě – společenství se svou kupní silou, jehož zdroje vyhasínají a veškeré peníze se oddělují od společenství a koncentrují se do rukou vlastníků kapitálu. Zdá se tedy být systém kapitalismu sebedestrukčním? Veškerá sociální práva a jistoty jsou egalitářskými politiky na evropské půdě přiřknuty již jen zmiňované nově příchozí rezervní armádě kapitálu a dalším menšinám, kterých se protikrizová opatření netýkají. Boj egalitářských politiků a aktivistů proti diskriminaci jen skutečnou „diskriminaci“ vyvolává a to směrem k hostitelskému společenství, které už je tak zásluhou volného trhu rozvráceným a atomizovaným bojištěm. Stejně tak EU se svým „kapitalistickým socialismem“ reguluje národní hospodářství jednotlivých zemí, aby zaručila budoucí zisky pro kapitalistickou monopolní oligarchii, tedy socialismem jen pro ty bohaté a u moci. To je často a tak paradoxně kritizováno pravicí volající po volném trhu a minimálních zásazích státu - ale o to tu jde, kapitalismus už nevystupuje, jako ideologie, ale jako všudypřítomná podstata života, ve kterém se samotná pravice ideologicky v rámci jimi prosazovaného volného trhu rozpustila. Ovšem kam jinam mohla dojít společnost spojující jedince volným trhem, v rámci jehož jsou monopoly, diktát a prolínání finančních kruhů do politiky nevymýtitelným jevem?
Homogenizace a mechanizace života mas vede k jejich silné depolitizaci, sami si nenárokují šanci na změnu. To je konec dějin, cíl kapitalistické normalizace. Konec, který však nekončí výbuchem atomové bomby a okamžitou smrtí, ale konec, pod kterým život pomalu chřadne, vyhasíná, upouští se jako pára zpod hrnce. To je kapitalistická normalizace životů, která zpřetrhala veškeré nitky kultur a solidarity ve prospěch každodenního bojiště. Výsledkem toho je systém, který sám je v chodu udržován zotročenými masami samotnými. Těmi, kteří pod tíhou kapitalistické normalizace na změnu abdikovali. Má tedy cenu udržovat možná nesmyslnou naději jako nejvyšší smysl?
Ano. I když se nám to vše může zdát jen marnou chůzí nočním lesem, je zde obrovská příležitost. Kapitalismus si den po dni řeže vlastní větev pod sebou, sám ničí to, co ho drží nad vodou a to společenství lidí jemu přinášející zisky svou touhou po zboží. Všudypřítomnost a tlak kapitalistické normalizace stupňuje eskalující krizi, ve které i ne příliš veliké záblesky alternativy mohou mít titánské dopady. Neočekávatelné krizové události, samotné vyvolané sebedestrukčním působením kapitalismu, mohou způsobit systému trhlinu, která může vytvořit nové obzory a vyvolat situace, ve kterých se může ze dne na den měnit situace, v níž zase bude možné cokoliv. Třeba přehodnotit výrobní vztahy a zespolečenštěním výroby ukončit rozpor mezi prací a kapitálem v rámci mnohem obsáhlejšího společenského řádu (skutečně sociálního, který však nebude jen distributorem dávek, ale bude požadovat spoluúčast a zodpovědnost všech), ve kterém duch bude opanovat hmotu a ne naopak. Jen skutečná a eskalovaná krize prázdných nákupních košíků povede ke skutečné revoltě a změně.
