Současná politická praxe je chápána jako elitářské zaměstnání, či jako manažerský post. Post, který je určen úzké skupině lidí. Tak je na politiku ve své podstatě nahlíženo. Tím politika, jako činnost, degraduje a stává se kastou složenou z podnikatelů a kariéristů, kteří se organizují do politických stran. Tento fenomén můžeme nazvat vládou technokracie. Politika se tak stává individualizovaným oborem, který nebere v potaz skutečnou politickou moc, kterou dřímá v ruce pouze a jen společenství, stejně jako budoucnost tohoto společenského okruhu. Současná politika je něčím, co je orientováno jen na teď, nemyslí výhledově, neprojektuje svou budoucnost.
Třetí cesta se hlásí k politické definici starověkého Řecka, která je původní složkou evropských tradic a jejímž předpokladem je společenství sobě blízkých. Pro Třetí cestu je tak politika pojem, který se váže ke společenství, které je obýváno lidmi společného etnického původu, kulturního okruhu, hodnotových představ, historie, budoucnosti a cíle. Politika má za cíl ochranu takovéhoto společenství (není cílem sama o sobě, ale jen prostředek), stejně jako v něm zajistit bezpečnost a soulad. Jen taková politická praxe je oprávněná, protože hájí jen a jen zájmy společenství a lidu. Současná politika ve své podstatě sama sobě odporuje, protože nemá hlubší kořeny, které jsou nahrazeny kosmopolitním a tržním uvažováním, v rámci jichž nikdy nedojde ke skutečnému politickému souladu (chybí stejný referenční bod) tak jako v homogenním organickém společenství, které má podobné či blízké preference. Toto společenství musí být tedy ochráněno před volným trhem kapitalismu, který společenské vztahy určuje jen podle tržních hodnot a kosmopolitní preference všeho cizího. Ke skutečné politické praxi však není zapotřebí politických stran a parlamentů. Ty jsou svým omezeným individualistickým jednáním (zaměřeným pouze na okamžité výsledky, které však do budoucna přinesou ve skutečnosti jen eskalací stávajících problémů) největší překážkou pro přímou vládu lidu, tedy přímou (organickou) demokracii. Politika je něco, co by mělo být suverénní funkcí lidu, něco, čeho je každý skutečnou součástí, něco co přináší pocit sounáležitosti. Politika je aktem možného, není to nic, co by odlučovalo lid od moci, jak se děje dnes. Parlamentní demokracie nikdy nestvoří nic se skutečně dlouhodobým cílem, který přinese ideál a sounáležitost členů politické jednotky.
Soulad (jednota) a politická suverenita společenství však není v ničem v odporu s vůlí jednotlivce. Třetí cesta zastává názor, že zcela autonomní „jedinec“, či „člověk“ sám o sobě, jak jej abstraktně prezentují ideologie moderny, nijak neexistuje. Třetí cesta nevěří v „lidstvo“, které má univerzální hodnotu. Člověk, individuálně viděný, se stává skutečným člověkem tím, že je vymezen skutečnou odlišností (identitou) a jediný, kdo zaručuje člověku jeho odlišnost, která jej vymezuje vůči zbytku světa, je právě ono společenství sdružující sobě blízké, kterého je součástí a do kterého se svým osudem narodil (=příslušnost k lidstvu je zprostředkovaná biokulturními atributy, které společenství udržuje a spojuje v kompaktní celek). Toto společenství není tvořeno „sítí“, která spojuje jedince pomocí tržních vztahů. Takovéto společenství nepovstalo ze smlouvy či z úmyslu jedinců maximalizovat svůj prospěch, nýbrž z pocitů blízkosti takovéhoto společenství, které přerostlo dějinně z rodin na kmeny a národy. Ve společenství jedinec nachází to, co sám pro sebe vymezuje jako „přítel“, kulturu (jíž je tvůrce a součást) podle níž si vykládá svět a hodnotovou představu, která mu udává referenční body, pocit budoucnosti a vůči, které má však zodpovědnost, avšak kterou sám může požadovat po ostatních. To je skutečný rozměr působnosti jednotlivce a jeho maximalizovaného chování, svobodné vůle a práva v tomto bohatém sociálním životě společenství. Popření takového společenství a transparence umělých a abstraktních „lidských práv“, z toho vyvozených, vede ve většině případů pouze k totalitarismům a chaosu. Popření takovéhoto vztahu, ve funkci politiky, vede k tomu, že jedinec je v politickém systému, který zastává jako své nepsané přikázání individualizaci zájmu a pouhou bezprostřednost činů nedbajících na budoucnost, vystaven tvrdým okamžikům, kterým není schopen čelit díky mechanizaci svého konání, strachu, který má jakožto osamělejší a zranitelnější a absenci suverenity společenství po své ruce. To je statutem současné politiky, která se odpoutala od suverenity lidu a společného dějinného úsilí společenství a přenesla se do rukou podnikatelů, bankéřů a všeobecně ekonomických cílů, které namísto politické suverenity přímé vlády nastolují umělou společnost propojenou tržními hodnotami, které ve společenství vyvolávají každodenní boje a nespravedlnost. Taková společnost je společností vykořisťovatelskou a atomizující.
Stát a jeho politika se oprostila od toho, čeho má být sluhou, od lidu, který má skrze ni řídit svůj osud a zachovávat svou suverenitou vlastní kontinuitu. Kontinuita lidského společenství, tvořena jeho identitou, kulturou a hodnotovými představami je odstavena na druhou kolej. Parlamentní demokracie je tak ve své praxi největší překážkou k výkonu přímé a lidové demokracie – organickému společenství. Přímá demokracie je nahrazena centralizací oligarchie, která jedná jen a jen ve svém zájmu a na duchovní a materiální budoucnost společenství nehledí. Parlamentní demokracie je kosmopolitním systémem v moci kapitalistické buržoazie. Systémem, v němž je rozhodnutí lidu nahrazeno stranickým handrkováním a lobbystickými zájmy. Systémem, ve kterém skutečná možnost rozhodovat a navrhovat, byla nahrazena anketním lístkem, který se jednou za pár let vhodí do urny. Jejími opěrnými body, které napomáhají k legitimitě její funkce, jsou „sociální inženýři“ všech liberálních odstínů, kteří obhajují všudy přítomnou reklamu, konzumní způsob života, nesmyslné hodnotové kulty, individualismus a kariérismus za každou cenu. To vede k atomizaci společnosti, která zabraná moderním světem, který rozdílnost netoleruje, ztrácí zájem o skutečně politično, jako způsob jak spoluutvářet svůj osud – tedy život skutečně prožít, ne jen užít.
Tak je stvořen statický občan vyhovující parlamentní demokracii, který jen pozoruje „onu“ politiku ekonomické kasty, která jen probíhá kolem něj a je bez reálné moci do ní zasahovat a sám na tento zásah abdikuje. Je to člověk „umělý“, vykořeněný a individualizovaný, takový jakého by jej chtěli „sociální inženýři“ vidět, ale člověk takový ve skutečnosti není. Všechna identita společenství, kterou člověk ve své biokulturní osudovosti se sobě blízkými vytváří, je pro parlamentní demokracii, rozeštvávající společenství do politických stran, překážkou, která brání jeho „svobodě“ a „individuálnímu“ rozhodování. Myslí si, že každý člověk je stejný, že každý žije primárně pro sebe, že každý může být díky vnějším materiálním vlivům dobrý. Ale skutečný člověk takový není. Není ani dobrý, ani špatný. Je schopný být oboje. A právě společenství, ke kterému dějinně náleží, z něj dělá svými hodnotovými představami (referenční body života) bytost, která je schopna vyhnout se světu chaosu a pomocí politiky spoluutvářet svůj osud. Moderna uzmula člověku jeho společenství, které má jako jediné skutečně moc stvořit z něj součást dějin a zachovat jeho „vymezenou“ individualitu, která před celým světem žádá své nezměnitelné právo – právo na odlišnost, které je měřítkem jeho svobody. To mu zaručí jen jeho politicky suverénní společenství, které je útočištěm a nositelem této odlišnosti, která „vymezuje“ identitu jednotlivce před celým světem. Parlamentní demokracie se svým neoliberalismem a kosmopolitismem je tak důvodem „blokované“ společnosti, která vede k odcizení.
Třetí cesta tedy věří, že předpokladem politiky je docílení sounáležitosti a harmonie ve společenství, které zároveň přesahuje individualismus, ale přesto zachovává a vytváří individualitu, která tak dějinně náleží k bytí. Osud a budoucnost tohoto společenství, kterým je pro nás národ, tak musí být politicky jen a jen v jeho rukách. Toto společenství je prodchnuto vzájemnou solidaritou, zodpovědností, identitou, kulturou, budoucím úkolem, vymahatelnou zodpovědností, svobodou a právem, které odpovídá reálnému řádu, který dosahuje kontinuity a předávání všeho výše zmíněného. To je cestou k organické společnosti a demokracii, která je jedinou přímou politickou funkcí, vládou lidu, protože jen a jen v jeho prospěch jedná. K tomu společenství nepotřebuje žádné šéfy, bankéře, cenzory, zkorumpované a manipulovatelné poslance politických stran. Politika není povoláním, ale tvůrčím a inspirativním činem, který nezasahuje jen do úzce vymezených pozic, ale svým jednáním ovlivňuje veškerý společenský život od kultury až po hospodářství. Třetí cesta se tak hlásí k politické autonomii zdola, která je organizována v rámci státu, který je nositelem vizí budoucnosti společenství, právního uspořádání zachovávajícího svobodu, tradice a hodnoty, které vymaní společenství ze světa chaosu. Třetí cesta prosazuje tedy autonomii zdola, která se nazývá vládou lidu. Tato vláda zdola musí být politicky decentralizována a postavena na rozhodování lidu. Jen tak se jedinec cítí být pevnou součástí společenství v jehož v rámci se utváří a seberealizuje.
Skutečné jednoty se tedy dá dosáhnout pouze blízkým kontaktem všech, kteří do politické jednotky společenství patří. Decentralizace politické moci je k této jednotě předpokladem. Jejím cílem je vytvořit organickou politickou strukturu v rámci státu, jež povstává ze samospráv od nejnižší životaschopné jednotky, jakou je například obec, až po celonárodní rozhodování buďto přímím hlasováním lidu nebo jeho volených zástupců. Na obecném zájmu má právo podílet se každý, neboť co se týká všech, je záležitostí všech. Vláda lidu však neznamená individuální hodnotovou rovnost všech, ale rovnost politickou, ta je dána každému členu společenství při volbě svých zástupců. A to od obecní, komunální politiky až po celospolečenské politické rozhodování. Politika nežádá pasivitu, ale naopak aktivního občana směřujícího k naplnění vyšších principů. Avšak, každá přímá demokracie potřebuje své osobnosti, ty, kteří budou hodni následování. Přímá (organická) demokracie, jako vláda lidu, je předpokladem pro meritokracii, tzn. volba stejně jako odvolání zástupců lidu na základě přínosu, ne peněz plutokracie. Vláda lidu v rámci přímé a decentralizované demokracie tedy není egalitářstvím, ale dobrovolným delegováním moci na ty, kteří hájí zájem lidu v rámci společenství a jen jemu jsou zodpovědní. Stát musí být nástrojem lidu, organizačním prostředkem moci, suverenity společenství a nejvyšší správní jednotkou, která je největším nositelem Tradice společenství. Avšak jeho moc musí být omezená. Stát má právo zasahovat pouze v záležitostech, ve kterých k tomu není samosprávná jednotka kompetentní. Stát tak vždy jedná v zájmu budoucího (pravidlo existence), to znamená, že takovýto zásah nemusí mít ihned vyvoditelné důsledky. Cílem takovéto politické funkce státu, která projektuje budoucnost (archeofuturisticky!), by zejména mělo být:
1) Ochrana a rozvoj unikátní biokulturní identity společenství (zahrnující taktéž populační politiku), které je postaveno na mnohem obsáhlejším společenském řádu, než na tržních hodnotách. Politično je prostředkem jak toto společenství zachovat. Přímá demokracie, tedy organicky strukturována moc lidu, je plurálním termínem, který se v jednotlivých společenstvích zakládá na jiných dispozicích a liší se svými cíli. Vláda lidu organizována v rámci státu, který je pevně zakořeněn, znamená boj proti kosmopolitnímu a politickému univerzalismu.
2) Sociální spravedlnost, která nevěří na hru „volného trhu“ ani na neporušitelnost termínu „soukromého vlastnictví“ pokud se stane nástrojem vykořistění společenství. Přímá demokracie by tedy měla být taktéž zavedena účastí lidu na společenském hospodářství, které bude zájmem společenství socializováno (zespolečenštěno). Lid jediný samotný je ochráncem a zárukou společenského hospodářství.
3) Ochrana vlastní politické suverenity před ohrožením zvenčí. Je to vůle k životu, stejně jako touha po politické moci. Jen politická suverenita má potřebnou moc, pomocí které se lidé můžou podílet na svém osudu.
4) Ochrana svobody a práva jednotlivce, stejně jako společenství. Svoboda je neporušitelným termínem, pokud neohrožuje svobodu a budoucnost celku či jeho části. Svoboda tedy potřebuje právo, stejně jako Tradici (hodnotové představy) a zodpovědnost. Práva nesmí být umělá, ale sdílená a stvořená společenstvím, které samo je největší autoritou.
5) Ochrana přírody, jakožto životní působnosti společenství, tedy ekologická politika, která bude šetrná k přírodě, jejíž zachování je naprosto podmiňující termín pro přežití veškerého živého, proto musí být zahrnuta do projektování budoucnosti.
Jen ve společenství, které dřímá skutečnou politickou suverenitu, ve kterém je stát organizačním prostředkem samotného lidu, může touha a možnost rozvíjet vlastní obraz světa stvořit skutečnou jednotu. Jednotu, která se oprostí od anonymních šedivých mas, komerce a lhostejnosti, které jsou odrazem dnešního politického jednání. Jen v takovémto politicky suverénním společenství muže být objeven a zachován Nový člověk, ten bude tím, který bude svým jednáním oplodňovat společenství svou fantazií a inspirativností.
