čtvrtek 15. listopadu 2012

Vzpomínka obětem polistopadového režimu




Pro nás je Listopad měsícem naděje i zklamání. Před sedmdesáti třemi lety, vystoupili čeští nacionalisté veřejně proti okupaci naší země, ale životy těchto hrdinů pohasly na popravišti v ruzyňských kasárnách. Byli popraveni bez soudu. Symbolicky, na stejném místě o desítky let později, se ocitli čeští nacionalisté znovu, tentokrát ve vězení - naštěstí . Ale nepředbíhejme. 17. listopad 1989, přinesl lidem naději v podobě „sametového převratu“ který se však ukázal být podvodem. Jeho výsledkem je realita, v níž žijeme.

Dvacet let polistopadového režimu v naší zemi si vyžádalo spousty obětí. Nejen těch materiálních, ale bohužel - a to je nejhorší - hlavně na životech. Nejen na ně chceme vzpomenout.

Kolik má režim obětí?
Na to nelze jednoznačně odpovědět. Neexistují vůbec žádné statistiky, ani výzkum, který by tuto skutečnost velice dobře zmapoval. Většinou můžeme soudit z „případů“ v našem okolí, či lze soudit z výpovědí poškozených jedinců, či rodin, které se občas objeví v médiích. Jenom na začátku devadesátých let, si „transformace ekonomiky“ (rozuměj rozkradení národního jmění) ve východní Evropě vyžádala oběti v řádech milionů. A tím to rozhodně neskončilo…

Zločiny komunistického režimu a šikana, byly ihned, po instalaci parlamentní „demokracie“ a kapitalismu, nahrazeny anonymními sociálními zločiny. Tyto zločiny, však oproti předchozím, komunistickým, nejsou podloženy žádnými rozsudky, nebo verdikty soudů a jiných institucí. Tyto zločiny, nemají žádného adresného viníka, neboť totiž platí, že „každý si za svoji životní situaci může sám“. Ta je však ovlivňována spousty faktory - od diktovaných „hodnotových“ konformismů, individualismu, k přehnanému materialismu atd., ale hlavně asociální politikou státu, brilantně porušující lidská práva a svobody - zejména ty sociální - práva na práci a na bydlení. To pro režim nic neznamená, namísto toho chápe termín „naplňování lidských práv“ maximálně jako podporu „pochodů hrdosti“, nikoli jako zákonnou povinnost postarat se o ty, kteří to skutečně potřebují.

Instalace reálného kapitalismu tak sebou přináší každoročně 10 až 15 umrzlých či uhořelých bezdomovců, a nejméně desítky sebevražd ze sociálních důvodů zaviněných ztrátou práce nebo v důsledku postižení nejrůznějšími majetkovými podvody nebo spekulacemi. Z toho desítky těchto anonymních obětí kapitalismu už volily smrt tím neotřesnějším způsobem - sebeupálením. Zatímco v komunistickém režimu, tyto činy dokázaly vyvolat celospolečenskou diskuzi, dovedly „zvednout ze židle“ řadu pohlavárů, kteří prosili, aby tohle lidé již nedělali, v dnešním, totalitním režimu nic takového nehrozí. Tito lidé jsou prohlášeni za šílence a jejich případy ututlány. Aby o nich nikdo nevěděl, aby se o ně nikdo nezajímal. Tím spíše o jejich dopisy na rozloučenou, v nichž uvádí sociální důvody těchto svých činů. Od roku 1989 jsou to stovky obětí kapitalismu, stovky životů, položených na oltář „trhu“ a polistopadové falešné demokracii.

Kolik napáchal režim škod?
Totalitní polistopadový režim nese rovněž podíl za devastaci země, výroby, celých odvětví, tedy hospodářství obecně. Devastaci, která přímo souvisí s katastrofálním stavem republiky, v jehož důsledku probíhají asociální zločiny. Tuto cílenou likvidaci vymysleli „experti“ z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Její realizace se u nás ujal Václav Klaus. Zaniklo mnoho veřejného majetku, závody, továrny apod., jejichž dnešní tržní cena by byla vyčíslena v řádu desítek bilionů korun. Začala narůstat nezaměstnanost. Národní majetek, místo aby byl předán národu, tedy těm, kteří v něm pracovali (participace), byl rozprodán za „hubičku“ a mizel na kontech několika vyvolených. A většina ekonomiky byla za babku rozprodána takzvaným „zahraničním strategickým partnerům“. Takto ztratili Češi svoji ekonomickou suverenitu, a nejen tu. Zahraniční společnosti mají nad značnou částí tuzemských firem kontrolu. V důsledku privatizace, a hloupé polistopadové politiky narostly dluhy státu do neskutečné výše. Katastrofální politika polistopadových vlád, a asociální „reformy“ způsobily, že české domácnosti jsou zadluženy u cizích bank. Polistopadový režim nepřináší nic pozitivního, protože dokáže fungovat pouze na úkor lidských a materiálních obětí.

Důsledky
Lidé chtěli demokracii a suverenitu, a místo toho dostali jen zlodějský kapitalismus a daleko hrubší domácí i cizí poddanství, než bylo to komunistické. Dostali také ještě větší morální, kulturní a sociální úpadek. Důsledky toho všeho jsou pro lidi katastrofické. Vznikla také nová společenská třída. V ČR je už okolo 100 tisíc lidí bez domova, a jejich počet každoročně stoupá, přičemž jejichž cesta zpátky do normálních sociálních podmínek je většinou nereálná. Spolu s tím, i narůstající počet každoročních sebevražd ze sociálních důvodů, hlavně z řad dlouhodobě nezaměstnaných nebo lidí neschopných zaplatit své dluhy. Různé průzkumy prokazují, že lidé dnes žijí ve strachu, všeobecné sociální nejistotě a stresu.

O zaměstnání, práci vůbec se bojí více než 80% obyvatelstva. Blížíme se k milionu nezaměstnaných, tisíce lidí nedostávají navíc po řadu měsíců za svoji řádnou práci výplatu, často se jí už nedočkají vůbec. Lidé nad padesát let, invalidé nebo matky s malými dětmi jsou při hledání často jakékoliv práce takřka bez vyhlídky a zůstávají trvale v beznadějné situaci. Skoro „jak na běžícím pásu“ jsou vyhazováni lidé po stovkách z podniků omezujících svoji činnost či dokonce končících svoji existenci vůbec. Stát necítí odpovědnost za zajištění jejich bydlení, dokonce ani, pokud jde o rodiny s malými dětmi nebo matky samoživitelky. Vůbec nebrání nehoráznému zvyšování cen základních životních potřeb spojených s bydlením (nájmů, elektřiny, plynu, vody) ani služeb sociálních zařízení pro děti. Naproti tomu, o banky se však dokáže postarat dokonale. Narostly sociální nejistotou založené dluhy a z nich statisíce exekucí domácností… Nelze jednoznačně určit, kolik lidí díky režimu zahynulo, a kolik jich strádá. Tato skutečnost nám odhaluje hrozivou realitu - žijeme v totalitním režimu. Jedním z jeho znaků je i lhostejnost. Režim dnešní, stejně jako ten minulý tvrdí, že jeho oběti, tedy i političtí vězni, si za svůj osud mohou výhradně „sami“. Dá se tedy ještě hovořit o demokracii?



Proč pietní vzpomínka?

Cílem této akce je uctění památky zesnulých v důsledku kritických sociální situací, které vytvořil režim. Situací, na jejíž koncích, jsou ekonomické sebevraždy, každoročně umrzající lidé v ulicích, oběti justiční šikany, zvůle exekutorské mafie, a jiných vymožeností režimu. Na tyto zesnulé chceme vzpomenout. Rozhodli jsme se uctít památku těchto lidí touto formou, z toho důvodu, že tyto asociální zločiny režimu probíhají prakticky na území celém republiky. Cílem je také prosté připomenutí zoufalých a těžkých situací lidí, které režim ještě více umocňuje svojí asociální politikou. Spousty lidí se dostává do situace, kdy jim chybí prostředky na bydlení a základní životní potřeby. Velké množství z nich končí na ulici, nebo je odkázáno na pomoc blízkých, pokud nějaké mají. V České republice je v současnosti milion lidí na hranici chudoby. Desítky tisíc domácností se mohou velice brzy ocitnout „na dlažbě“. To se týká domácností, které se potýkají s dluhy spojenými s bydlením a nezaměstnaností. Zhoršující se ekonomická situace se týká zejména důchodců, kteří nemají po zaplacení nájemného ani na to, aby se pořádně najedli. Spolu se spuštěním reforem (sociální, zdravotní, důchodovou) to představuje smrtelnou kombinaci. Je smutné, že post-demokratická společnost a média, jenž jí ovládají, dokáží vyvolat štvanici proti „veřejným nepřátelům“, naproti tomu, vyvolat solidaritu s těmi, kteří to skutečně potřebují, nikoliv. Lidé, kteří potřebují pomoc, jsou dnes ostrakizováni, stejně jako „veřejní nepřátelé“. Mysleme však na to, že současná krize, není obyčejnou krizí, rozpadá se celý systém parlamentní demokracie.

Jak na to?
Pietní vzpomínka nepotřebuje okázalost, a „pozornost za každou cenu“ (i když ani ta není na škodu), důležité je však zachovat její pietní charakter. Vytipujte si vhodné místo. Ve fantazii se meze nekladou, jestli veřejné prostranství, nebo okraj města. Může to být náměstí, ale i opuštěný závod, budova ve vašem okolí. Nezapomeňte ani na typické pietní předměty, například svíčky. Můžete zanechat i papír se vzkazem či poselstvím. Je pouze na vás, jak bude akce vypadat. Reporty můžete posílat na náš email, rádi je zveřejníme.