Web Revolta.info přináší rozhovor s jedním z bývalých zaměstnanců velkého obchodního řetězce, které se staly nucenou součástí našeho života - jednou z prvních vlajek konzumního života dnešních dnů.
Byl jste zaměstnancem jednoho z největších obchodních řetězců v ČR. Ty se staly součástí našeho života, výplní našich volných chvil a víkendů, místem kde koupím všechno a hned. Prostě místem jednoho velikého konzumního místa, kde se stáváme nástrojem zboží, našich materialistických a okamžitých choutek. Ale jak vůbec takový velký obchod funguje? Jaká je jeho struktura?
Ano, to je vystihnuto přesně. Lidé jsou zajatci konzumu, touha po zboží je nutí hnát se každý den do obchodu pro výrobky podivného původu a ještě podivnější kvality. Bylo občas až úsměvně tragické sledovat zákazníky, kteří chtěli vše, jen protože to bylo v letáku a u toho nápis sleva. Při tom se stávali bezohlednými ke všem ostatním, zejména zaměstnancům, kteří vždy svůj nespravedlivý souboj s rozzuřeným zákazníkem prohrají. Právě to tvoří reklama, která je základním kamenem fungujícího obchodu. Každý takový obchod je řízen z centrály, která udává veškerou strategii. Ta se pak v samotné praxi přenáší na ředitele obchodu, z něj na manažery jednotlivých úseků, dále přes vedoucí až nakonec na ty, kteří ji praxi realizují, na řadové zaměstnance.
Jaká je v takovémto kolektivu, od ředitele až po řadové zaměstnance, atmosféra a pracovní vztah vůbec?
Vše je podřízeno zisku. To znamená prodat všechno a to za co nejvíc. Ředitel tedy vyvíjí tlak na všechny pod sebou. A je jednoduché spočítat si, že ten tlak je nejsilnější na ty vespod, tedy na řadové zaměstnance. Manažeři a vedoucí nutí zaměstnance vystavovat, prodávat a před zákazníkem obhajovat zboží, které je jak se říká „na odpis“. Cílem je prodat vše ať je to v jakémkoliv stavu. Je to klamání konzumem posedlých zákazníků. Zažil jsem, když jeden z manažerů za mnou přišel s balením klobás s dotazem, jestli bych si je koupil. Klobásy silně zapáchaly a ani jejich barva nebyla v pořádku. A na konec se stejně po slevě toto prošlé zboží prodalo. To je naprosto běžná praxe na všech odděleních. Chtěli po nás, abychom byli jejich nástrojem zisku a obelhávání lidí. Zisk tak vyvíjí v kolektivu na zaměstnance ohromný tlak. Někdy jsou zaměstnanci jen kusy hadru pro své nadřízené. Ukončení pracovní smlouvy z hodiny na hodinu je normálním řešením, pokud má někdo svůj názor na vedení takového byznysu. To vytváří opravdu dusnou atmosféru, při níž na některých odděleních vznikají opravdu nepříjemné směny a pracovní dny, které vydrží opravdu jen málokdo. Manažer musí být s vedoucím na své podřízené pes, protože i on je zároveň pod tlakem ředitele, který je pod tlakem centrály. Ale ten tlak je nejsilnější vespod, mezi vybalovači, prodavači, obsluhou a brigádníky. Každý manažer a vedoucí, který nemá dostatečnou tvrdost pro byznys a jedná s lidmi v první řadě, jako s lidmi, brzy na svém místě skončí. Celkově se zaměstnanci těchto obchodů velice často mění.
Jak to funguje s výplatami, smlouvami, atd.?
Výplaty chodí včas, ale to je tak jediné. V obchodních řetězcích se dělá za malé peníze. Průměrný hodinový plat je tak 75 korun na hodinu. S penězi za přesčasy ať nikdo nepočítá, ty jsou jenom skutečně při výjimečných situacích. Brigádnicí nebo zaměstnanci s polovičním úvazkem mají ještě méně. Celkově nejméně mají pokladní, kteří sedí celý den za pokladnou a musejí snášet mnohdy hrubé chování zákazníků. Ti mají mnohdy směšných 55 korun za hodinu, jedná se právě většinou o zaměstnance na poloviční úvazek. Poslední dobou se v obchodních řetězcích ujal nový trend, který opět dovolí zaměstnavatelům ušetřit na výplatách - poloviční smlouvy. To znamená, že zaměstnanec pracuje jen, když je skutečně potřeba, to znamená ve dnech, kdy se očekává větší vlna zákazníků. Zaměstnanec tak odpracuje menší počet hodin za měsíc. Většina zaměstnanců si tak snaží najít ještě další práci, ale ne vždy se to povede. Častými oběťmi jsou tak ženy ve středním věku, navíc často samoživitelky, které pak musejí vyjít jen s pár tisíci na měsíc. Navíc to vede k tlaku na další zaměstnance, kteří mají tu výsadu mít normální plnou smlouvu, ale musejí stihnout v o dost menším počtu ještě více práce. Tím se na ně tlak ze strany nadřízených ještě zvyšuje. A věřte, že dělat pět dnů v týdnu, během dvanácti hodinových směn, práci za tři lidi, není skutečně nic příjemného. A zkuste si stěžovat, když na vaše pracovní místo stojí řadu dalších deset. To je vláda "trhu".
Když jsme již u těch smluv, jaká je možnost kolektivní obrany, nebo společné organizace proti zaměstnavateli?
Pracovní smlouvy zaměstnaců supermarketu jsou silně individualizovány. Díky tomu prakticky neexistuje žádná možnost kolektivního vyjednávání, nebo vůbec možnost se nějak organizovat, či stávkovat. Vládne zde spíše taková permanentní atmosféra strachu, takže něco takového je zkrátka nemyslitelné. To je v kontrastu s tím, co sliboval Havel zaměstnancům, tragické. V dnešním režimu jsou prostě lidé nuceni pracovat za minimální mzdu, aby přežili. Mají rodiny, děti. Mnozí mají půjčky. Musejí nějak přežít. Z této situaci právě těží kapitál a režim. V tom je právě v tomto ohledu horší, než ten komunistický.
A co odbory, reagují ty nějak na tuto tristní situaci?
Odbory, pokud někde fungují, jsou vždy plně v souzení s obchodním řetězcem. Řadový zaměstnanec aktivitu odborů téměř nepostřehne. Ani ho nenapadne obrátit se na ně s prosbou o pomoc či o radu. Odbory se ozývají, až když se občas provalí nějaká událost, která prosákne do médií. Ale to už je většinou pozdě. Jsou lhostejné, a když se jednou za rok medializují tím, že tlačí na vedení před vánočními svátky, aby byly posíleny jednotlivé směny, které nápor nakupujících nezvládají, stejně nic nezmůžou.
Jak by se tato situace měla řešit?
Nejhorší je, že chybí odhodlání. Je to v podstatě dáno tou situací jak jsem popisoval. Mezi lidmi chybí kolektivní povědomí. Je třeba se sjednotit, protože jednotlivec sám nic nezmůže, ale když se tito jednotlivci spojí, v jeden celek, tak už tento celek má nějako váhu a může prosazovat své cíle. Je třeba bojovat společnými silami. Myslet kolektivně a kolektivně jednat. Klidně i fyzickým napadáním šéfů. Nespokojený jedinec jde vždycky nahradit, ale nespokojený dav, dokáže ochromit provoz, na spousty hodin a tím zamezit ziskům, těm kteří zaměstnance sdírají z kůže. Jedině tak lze dosáhnout požadavků. Protože zpacifikovaný dav, který jen řeční, šéfům zisky rozhodně neveme. Lidé si musí uvědomit, že není co ztratit.
Souhlas! Jak by měly vypadat ideální pracovní vztahy?
Místo dnešní otročiny, takový stav, kdy zaměstnanci jsou bráni jako lidé, mají možnost ovlivnit svým názorem chod podniku, jejich názory jsou brány v potaz, vystupují jako kolektiv, který spolupracuje, a jsou hodnoceni dle své práce a na základě toho se dělí o zisk.
S tím lze pouze souhlasit. Děkujeme za rozhovor
