Juan Domingo Perón (1895 - 1974) vždy vynikal svým osobním charismatem a politickými ambicemi. V předvečer druhé světové války, ještě jako zástupce argentinského vojenského atašé v Římě, obdivoval pořádek, jednotnost, disciplínu a nadšení, které ve fašistické Itálii vnímal. V roce 1943 byl jedním z vůdců červnového vojenského převratu v Argentině. Tehdy se jako ještě ne moc významný člen vlády ujímá do té doby podružného postu - stal se ministrem práce a sociálních věcí.
Perón si získal skutečný vděk Argentinců tím, že podstatně zlepšil podmínky práce a dosáhl urovnání pracovních sporů. V tomto úkolu mu nesmírně pomáhal osobní cit a sociální radikalismus jeho tehdy ještě milenky Evy Duarte (1919 - 1952), prosté venkovské dívky, kterou si celý svět pamatuje jako Evitu. Perón se však pouze s postem ministra práce a sociálních věcí nesmířil. Jeho politické vize byly mnohem větší. Jeho političtí kolegové najednou byli znepokojeni jeho politickými ambicemi, vizemi a také jeho milenkou Evitou. Perón byl tak uvězněn. Dne 17. října 1945, v den, který se později stal svátkem perónismu, statisíce stávkujících dělníků - zmobilizovaných Evitou, jak praví perónistická legenda - obsadily centrum Buenos Aires a donutily vládu, aby plukovníka Peróna propustila a sestavila vládu novou. On sám byl pak v roce 1946 zvolen novým prezidentem Argentiny. Nová politika pro Argentinu dostala zcela jasné obrysy - nacionalismus, sociální spravedlnost, suverenita a sjednocení latinské Ameriky proti nepříteli na severu - USA.
Perón se nedostal do čela Argentiny násilím, nebo jinými politickými machinacemi, ale nátlakem masových demonstrací jeho dělnických přívrženců. Získal tak moc v opozici proti úzce zaměřené vojensko-konzervativní oligarchii, která měla úzké vztahy s USA. Perónova lidová základna tak byla mnohem patrněji proletářská než v ostatních zemích světa. Sociální reformy měly dalekosáhle cíle a účinky, včetně zvýšení spoluúčasti občanů na moci. Che Guevara dokonce (!) prohlásil, že Peron byl nejpokrokovějším ztělesněním politických a hospodářských reforem v Latinské Americe.
A konečně zde byla také Eva Perónová, která byla první latinskoamerickou manželkou vůdce, která se jeho vlády aktivně účastnila. Tato všestranná, bystrá a krásná žena nejen plameně řečnila proti oligarchii, organizovala ženské hnutí v rámci perónismu, ale zejména prostřednictvím své charitativní nadace pomáhala argentinskému lidu. Získala i vliv v Perónovi oddaném odborovém hnutí. Vedla po určitou dobu i ministerstvo práce a zdravotnictví. I když byla navenek ženská a vůči svému muži submisivní, široká veřejnost si uvědomovala, že svému manželi dodává páteř. Jak Evita jednou sama prohlásila, byla jenom obyčejnou ženou, která svůj život darovala svému národu a svému muži. Evita tak byla pro argentinský národ okouzlující, fascinující a obětavou ženou, kterou z celého srdce miloval. Pravděpodobně byla ve své době nejmocnější ženou na světě. Roku 1951 byla navržena na post viceprezidentky, což odmítla z důvodu své nemoci a nátlaku ze strany vyšších kruhů argentinské vlády. Podstoupila několik operací, její zdravotní stav se však rychle zhoršil. Eva Perónová zemřela 26. července 1952 na rakovinu děložního čípku.
Po její smrti začíná upadat popularita samotného Peróna. Stále je prezidentem dělníků, ale už není tak politicky suverénní. Jeho vláda navíc dělá několik neuvážených hospodářských kroků. V neposlední řadě si Perón znepřátelí katolickou církev, které chce zabránit, aby se vměšovala do politického života. V září 1955 tak došlo k zorganizování vojenského puče zastřešeného protiperónskou reakcionářskou skupinou Revolucion Liberatora. V této situaci musel Perón emigrovat do zahraničí a moci v Argentině se tak ujala vojenská junta. Ta postupem času všechny sociální zavedení perónismu ruší a samotné hnutí staví mimo zákon. Perón přes Venezuelu a Panamu odchází do Španělského exilu. Postupem času se pod novou vládou Argentina silně destabilizovala, což vedlo k politické radikalizaci. Ta vyústila vznikem partyzánské skupiny Montoneros, která se otevřeně hlásila myšlenkám Evity a Peróna. Její partyzánské akce vedly k nastolení situace, při které opět perónistické hnutí v Argentině převzalo moc.
Perón se tak v roce 1973 vrací do své vlasti a znovu se stává prezidentem. Přiklání se však na stranu „konzervativnější“ části svého hnutí což odmítá revoluční křídlo perónismu v čele s Montoneros. Tento spor přerůstá do násilných a pouličních konfliktů po celé zemi. Montoneros dokonce zavraždí umírněného odborového šéfa. To vedlo k další eskalaci napětí a násilí v zemi. Perón se snaží situaci s radikály klidnit. Avšak v důsledku zápalu plic prodělal několik srdečních infarktů a 1. července 1974 zemřel. V březnu 1976 je opět proveden v Argentině puč a moci se zmocňuje opět vojenská junta, která nastolila v rámci tzv. procesu národní reorganizace v podstatě bezprecedentní politiku státního terorismu. Toto období, až do jejího pádu, je nazýváno jako Špinavá válka (Guerra Sucia), která je vedena proti radikálním revolucionářům z řad perónistického hnutí. Perónova idea vlastenecké sociální praxe, která odmítala všechny politické neduhu minulosti, tak nedošla k trvalému uplatnění.
Juan Perón - Dvacet pravd o perónistickém justicialismu (1950)
- Skutečná demokracie je systém, kde vláda provádí vůli lidu tak, že brání jediný zájem - zájem lidu.
- Perónismus je lidovým hnutím. Proto žádná politická klika, která jde proti lidovému zájmu, nemůže být součástí našeho uspořádání.
- Perónista musí být ve službě činu. Ten kdo je ve službě politického křídla a jeho vůdců je perónistou jen podle jména.
- Je jen jedna třída lidí, pro které perónismus koná - dělníci.
- V nové Argentině je práce vyznamenáním a povinností, protože je spravedlivé, aby se každý přinejmenším pokusil vyprodukovat tolik, kolik sám spotřebovává.
- Pro perónistu nemůže být nikdo lepší, než další perónista.
- Žádný perónista nikdy nesmí být více, než čím ve skutečnosti je, to však neznamená, že by měl být v nižším sociálním postavení.
- Politická činnost se pro perónistu odvíjí od stupnice těchto hodnot: rodná vlast, zájem lidu a pak on sám.
- Politika pro nás nemá žádný konečný význam, ale jde pouze o prostředek jak dosáhnout ve vlasti lidového štěstí a velikosti národa.
- Dvě hlavní větve perónismu jsou sociální spravedlnost a sociální péče. Tím se snažíme sjednotit lid v objetí spravedlnosti a lásky.
- Perónismus touží stvořit národní jednotu a vymítit občanské střety. Vítá hrdiny, ale nechce mučedníky.
- V nové Argentině jsou privilegovanými pouze děti.
- Vláda bez doktríny je jako tělo bez duše. Proto perónismus zavedl svou vlastní politickou, hospodářskou a sociální doktrínu - justicialismus.
- Justicialismus je novou filosofickou školou života - jednoduchou, praktickou, lidovou a obdařenou křesťanským humanitním cítěním
- Jako politickou doktrínu justicialismus stanoví spravedlivou rovnováhu mezi právy jednotlivce a společenstvím.
- Ekonomická doktrína justicialismu chce dosáhnout sociální ekonomiky, která klade kapitál do služeb národního hospodářství a sociální péče.
- Sociální doktrínou justicialismu je adekvátní přerozdělování sociální spravedlnosti, každému kdo si toto sociální právo zaslouží.
- Chceme sociálně spravedlivou, hospodářsky svobodnou a politicky nezávislou Argentinu.
- Jsme pro stvoření státu, kde svobodní lidé vládnou skrze centralizovanou vládu.
- Tím nejlepším co tato země má jsou její lidé.
The Montoneros - Argentinští národní revolucionáři
Co je to Perónismus? (Juan Domingo Perón, projev z 20. srpna 1948)
Montoneros (video)
