Paracelsus in excelsis

Nejsa již lidským, proč měl bych
lidskost předstírat či oblékat ten křehký háv?
Znal jsem jich mnoho, znal, ale nikdo
a nikdy nebyl tak zcela svobodný či nestal se
tak prostě podstatný jak já.

Zrcadlo se odemží – a vidím.
Hle! Svět tvarů odvát je pryč –
pod našim mírem vidím jenom zmatek
a my, beztvaří, stoupáme –
nehmatná fluida, jež byla lidmi,
jako bychom byli sochami,
nad jejichž zdviženým podstavcem
zuří a z břehů se vylévá řeka,
v nás samotných je pralátka ticha.