Místem svobody je místo docela jiné, než pouhá opozice, i jiné, než jaké mu může dát útěk. Toto místo jsme nazvali lesem. Tam jsou jiné prostředky, než „ne“, které vypisujeme do předem určeného kroužku. Viděli jsme ovšem, že za současného stavu věcí je lesní chůze schopen jeden ze sta. Číselné relace jsou ale vedlejší. Hoří-li divadlo, stačí jedna jasná hlava, jedno silné srdce zabránit panice tisíců, hrozící se vzájemně umačkat a propadajících zvířecí úzkosti.
Mluvíme-li o jedinci, pak máme na mysli člověka, člověka bez oné příchuti, jakou toto slovo během posledních dvou století dostalo. Míněn je svobodný člověk, takový, jak jej stvořil Bůh. Tento člověk není žádná výjimka, nepředstavuje žádnou elitu. Je skryt v každém a rozdíly plynou toliko ze stupně, v jakém je jedinec s to propůjčenou mu svobodu uskutečnit. K tomu mu musíme dopomoci - jako myslitelé, jako přátelé i jako milující.
Také lze říci, že člověk v lese spí. V okamžiku probuzení, kdy si uvědomí svou moc, je opět nastolen řád. Vůbec lze vyšší rytmus dějin objasnit z toho, že člověk periodicky objevuje sebe sama. Vždy tu působí síly, jež ho chtějí maskovat, jednou síly totemické, podruhé magické a jindy technické. Tehdy roste strnulost a s ní i strach. Umění stagnuje, dogma se stává absolutním. A přece se od nejstarších dob vždy znovu opakuje stejné drama, kdy člověk snímá masku a potom přichází rozjasnění, které je odleskem svobody.
Převzato z knihy Ernst Jünger - Chůze lesem, 1951
Studie esejistického charakteru Ernsta Jüngera je prozíravým rozborem totalitní moci 20. století a její opozice - disentu. Esej se pokouší nalézt novou odpověď na otázku svobody. Les je zde pro Ernsta Jüngera poslední výspa svobody ducha. Lesní chodci jsou obyvatelé bezčasého prostoru, tudíž nesmrtelní (beze strachu ze smrti - smrt je proces rozkladu v průběhu času). Jsou to partyzáni ducha odolávající a vynikající za všech podmínek, odolní vůči jakékoliv totalitě.
