Pro Alaina de Benoista a jeho přátele je rovnostářská a „nivelizační“ demokracie, ztělesňovaná ve 20. století liberalismem, sociální demokracií, či komunismem, plodem dlouhého historického vývoje. Zaujímají opačné stanovisko, než ideologicko-náboženská tradice táhnoucí se od Bible přes reformaci a osvícenskou filozofii až k Marxovi a odmítají, že mají dějiny začátek a konec, že mají smysl a odvíjejí se lineárním způsobem. Proti tomuto scénáři, který prý nutně úzce vymezuje svobodu druhu, staví nová pravice cyklické pojetí dějin, či ještě lépe - po Benoistově důležité úpravě vycházející z Nietzscheho - „rezolutně sférické“ pojetí, které definuje takto:
„Koule se může kdykoliv kutálet jakýmkoliv směrem. (…) Dějiny se mohou v kteroukoli chvíli vydat jakýmkoliv směrem, pakliže jim jejich pohyb vnutí dosti silná vůle, a samozřejmě s přihlédnutím k procesům, které se v nich odehrávají. Dějiny nemají smysl; mají pouze ten smysl, jenž do nich vkládají ti, kteří je tvoří.“
Z tohoto zorného úhlu časová posloupnost dvou tisíc let podle Pauwelse „vyjadřuje triumf nazarénské mentality nad antickou“ a lze ji považovat za kruh, který měl začátek a lze předpokládat, že bude mít brzký konec. Tento cyklus, odpovídající „židovsko-křesťanskému“ dědictví, odmítají myslitelé nové pravice tím ochotněji, že je podle jejich mínění založen na iluzi přirozeného řádu, vyžadovaného jediným všemocným bohem vytvářejícím svět ke svému obrazu a tudíž redukcionistického. Opuštění antického polyteismu ve prospěch židovského a pak křesťanského monoteismu plodí rovnostářskou utopii od chvíle, kdy jsou si lidé považováni za rovné si před Bohem, tedy před zákonem a před přírodou, avšak navíc „představa jediného boha zahrnuje i představu absolutní pravdy“, jinak řečeno obsahuje v zárodku univerzalismus a totalitarismus.
...
Ztracený ráj nové pravice ležel mnohem hlouběji v minulosti, nacházel se u „starých národů předhůří“ (Louis Pauwels), to znamená u Indoevropanů (tj. existence indoevropské kultury přesahující národní státy, biologicky determinované a shodné s obecnými zákony života, pozn. redakce). Křesťanská Evropa, dcera největší „akulturace“, jakou kdy lidstvo poznalo, byla takto odstraněna a ocitla se v každém případě v klatbě dějin.
...
Z těchto premis vyplynul podivný návrat k pramenům pohanství. Ne proto, napsal duchovní otec GRECE, abychom si hráli na operetní druidy a příležitostné Valkýry. „Nesnažíme se vracet zpět,“ upřesnil, „nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“
Jsou to normy Evropy z dob před obrácením na židokřesťanství. Musíme „znovu nalézt“ Evropu, říká nám Alain de Benoist, to znamená dát do pořádku naši západní civilizaci obnovením pořadí hodnot a funkcí, jaké existovalo v pohanském světě. Poté se musíme navrátit k pramenům antického myšlení a odstranit rozlišování mezi lidským a božským, charakteristické pro židovsko-křesťanskou tradici. Tím, že zjevená náboženství udělala z jediného Boha bytost odlišnou od přírody a nadřazenou člověku, vnesla do světa zárodky netolerance a totalitarismu. Pouze návrat k duchu pohanství může potlačit tu i onu úchylku.
Zdroj: Pierre Milza - Evropa v černých košilích
