Hlavní náplní činnosti SF v Praze bylo vydávání časopisů „Die Deutsche Revolution“. Časopis vycházel od roku 1933 do listopadu 1937 původně jako týdeník, později čtrnáctidenně v menším formátu brožury. Byl určen nejen pro příslušníky SF v ČSR, ale především pro všechny evropské země. Koncem roku 1937 O. Strasser přeměnil název časopisu na „Die Dritte Front“ a vydával jej ve vlastním nákladu.
V době 1934 - 1935 vydal O. Strasser letáky pod názvem Huttenbriefe (Worte der Schwarzen Front an das Deutsche Volk). Podél česko-německých hranic byl vybudován celý řetěz přechodů. Při přenášení časopisů a letáků pomáhalo mnoho sudetských Němců. Z říše přinesli velké množství obálek nacistických organizací, které později putovaly zpět přes hranice a dopravovaly za snížené poštovné brožury jako „Die Zweite Revolution maschiert“, „Sozialistische Revolution oder faschistischer Krieg“, nebo spisek o 30. červnu 1934 (100 000 exemplářů). Brožury byly maskovány jako lékařská pojednání, astrologické předpovědi apod. Kurýři se zbavovali svých nákladů na všech poštovních úřadech Saské kamenice, Lipska a Drážďan.
SF dovedla využít každé příležitosti pro transport svých letáků. Kolportovali je mezi lázeňskými hosty v Karlových Varech, Mariánských a Františkových Lázních. Při fotbalovém utkání mezi německým a čs. mužstvem v září 1936 dopravili němečtí turisté (250 osob v osmi autobusech) větší množství letáku do Saska a tam je v noci rozhodili.
Poslední etapa činnosti SF v ČSR byla ve znamení jistých změn a ústupků od původního programu. Tato skutečnost byla vyvolána po odpadnutí a odchodu některých členů z SF, ať již z obavy nebo ze zrady, po tragickém případu v Záhoří a zhoršenou finanční situací celého hnutí. Souhrn svých politických názorů vyložil O. Strasser v článku „Die Dritte Front“ z 1. 7. 1937. Jádrem hnutí zůstala Černá (=tajná) fronta a okolo ní se měla formovat třetí fronta. Měla se distancovat od kapitalismu i marxismu a zavést nový „konzervativní řád národní svobody, sociální spravedlnosti a obrody náboženství“. Odmítala individualismus buržoazní společnosti stejně jako kolektivismus masy. Vyhlásila boj nároku státu na totalitní ovládnutí všech životních oblastí. Souhlasila s autorativním a plánovitým vedením hospodářství a společnosti, ale jako nutný doplněk proklamovala demokratickou kontrolu zdola až k vedení. Avšak náboženství, umění a kultura měla být ze státního vlivu vyňata a zůstat osobní záležitostí každého člověka a jeho svědomí. Třetí fronta neuznávala oprávněnost rasové, národnostní nebo náboženské nadřazenosti a odmítala každý imperialismus, který by byl z nich odvozen. Národnostní, politickou a kulturní rozdílnost považovala za právo a podstatu západního světa. Třetí fronta odmítala buržoazní bezvěrectví a nenávistné protikřesťanství mas. Ústupky musel však O. Strasser udělat ve svém postoji vůči židovskému elementu. V nové situaci v emigraci je musel učinit ještě přijatelnějšími jako nutný předpoklad pro získávání mezinárodního spojení ve prospěch SF.
Partnery pro jednání se SF byli především představitelé emigrantské skupiny „Volkssozialistische Bewegung Deutschlands“. Toto hnutí bylo ustaveno v Praze 6. 2. 1936 a mělo podchycovat převážně příslušníky středního stavu, kteří nebyli organizováni v levicových stranách a SF. Opět to nebyla politická strana v běžném slova smyslu a k tomuto početně slabému hnutí měly patřit vybrané osobnosti v kruzích emigrace v evropských zemích i v Německu. Zamítali marxismus a internacionálu, v otázkách hospodářských zamýšleli zespolečenštit výrobní prostředky a velká panství dát pod státní dozor, ve velkých podnicích zajistit osazenstvu a státu účast na zisku.
V roce 1935/36 působil v ČSR žurnalista Richard Loewenthal, který byl spolupracovníkem časopisu „Zeitschrift fur Sozialismus“ vycházejícího v Karlových Varech. V tomto časopisu vydal pod pseudonymem Paul Sering článek „Was ist der Volkssozialismus?“. Zabýval se skupinou sociálních demokratů, kteří žádali zanechání třídního boje ve prospěch obnovy vlasteneckého socialismu a straně předhazovali, že zanedbala národní cítění.
Loewenthal došel k názoru, že po zhroucení socialistického dělnického hnutí v Německu je zapotřebí nové orientace. Rozbitý dělnický socialismus prý může v Německu povstat jenom jako socialismus lidový. Dělnická třída nemá zvláštní úkoly v tomto boji a dělnické hnutí má vplynout do socialistického beztřídního lidového hnutí. Za příklad takového hnutí dával Loewenthal skupinu opozičních národních socialistů kolem O. Strassera.
Již v tezích „německé revoluce“ se objevily některé zmínky o nutnosti porážky kapitalismu a přechodu k socialismu. Protože převažujícím hlediskem stále zůstával nacionalismus, modifikoval O. Strasser socialismus podle těchto potřeb. Vypustil jakoukoliv zmínku o internacionalismu a aby získal střední vrstvy, odmítl myšlenku třídního boje. Jeho oblíbenou ideou bylo řízení státu podle principu stavovského.
O. Strasser hledal oporu rovněž u německé sociální demokracie v ČSR. Získal osobní přátele ve vedení této strany, která měla poměrně značný vliv ve státě. Spoléhal, že mu budou prostředníky při vyjednávání s říšskoněmeckou sociální demokracií a že mu budou nápomoci při eventuálních osobních nesnázích pro jeho politickou činnost. K jeho přátelům patřili Wenzel Jaksch, dr. Emil Franzel a přažský advokát dr. Egon Schwelb.
O. Strasser správně odhadoval, že pro úspěch odboje by bylo zapotřebí zkoordinovat činnost emigrace i v ostatních zemích a zainteresovat vlivné vládní činitele a veřejné osobnosti. Významnou příležitostí k tomu byla návštěva Setona Watsona v Praze. O. Strasser byl nepochybně informován svým londýnským zdrojem, že Anglie má velký zájem na nejnovějším vývoji poměrů ve středoevropských a balkánských státech. V rámci této akce odjel do ČSR Seton Watson, který se zajímal o poměry německé menšiny a o Heinleinovu stranu.
Dne 29. 1. 1936 se O. Strasser sešel se Setonem Watsonem v pražském Společenském klubu. Schůzku zprostředkoval a zúčastnil se jí poslanec W. Jaksch. Jednalo se o úpravě poměrů v budoucím Německu a o vztahu mezi Anglií a Německem. Watson nadhodil otázku, zda by nebylo vhodné zřídit opět německou monarchii, která by po pádu Hitlera zabránila zmatkům. O. Strasser monarchistickou formu zamítl a žádal, aby Anglie upustila od akcí, jako bylo námořní ujednání s Německem a aby Německu neposkytovala úvěr. Tak by se dostalo do situace příznivější pro emigraci a opozici. Schůzkou docílil, že naň budou upozorněny anglické kruhy, jež by mohly být při dalším vývoji užitečné.
Strasserův zájem mířil ještě dále. Když se dočetl na jaře 1936, že v Praze je na krátké návštěvě Subhas Chandra Bose, jeden z vůdčích mužů indického boje za osvobození a spolupracovník M. Gandhího, ihned se s ním sešel v kavárně na Vítězném náměstí. Znali se z doby berlínských studií Boseho. Bose přijel právě z Berlína, kde hledal u Hitlera oporu pro boj proti Anglii a když - dočasně - neuspěl, chtěl se ještě obrátit na Mussoliniho. Prohlásil, že boj potřebuje spojence všude. Vyzýval Strassera, aby se vrátil domů a smířil se s Hitlerem.
Kolem SF byl stále neklid, který zaměstnával veřejnost i policii. Velký ohlas i v zahraničí vyvolal případ židovského studenta Helmuta Hirsche. S aktivitami SF se seznámil prostřednictvím svého známého, bývalého vůdce Bundische Jugend Khobela. Ten mu dal koncem roku 1935 kontakt na člena SF Grunova, ten mu dal literaturu a materiály. Hirsch slíbil, že bude šířit myšlenky SF mezi studenty ve Stuttgartu a Heidelberku. Dal Grunovovi asi deset adres v Německu, aby na ně posílal propagační materiál a slíbil další spojení.
V září 1936 přijel Hirsch s rodiči do Prahy, v ČSR již zůstal a v polovině prosince pod záminkou návštěv Krkonoš tajně odjel do Německa, kde se chtěl podle svého svědectví informovat u svých přátel o situaci v Německu. Hirsch byl ve Stuttgartu zatčen a pro velezradu odsouzen k trestu smrti za přípravu atentátu na Hitlera. Byly u něj nalezeny třaskaviny, Grunov při výslechu na policii v Praze popřel, že by o tom věděl. Odsouzení Hirsche vyvolalo četné dohady, že byl sledován, a že byl možná odsouzen proto, aby se světové veřejnosti ukázalo, že žid přicházející z ČSR pracuje proti Německu. Konečně také třaskaviny mu mohly být podstrčeny gestapem.
S rostoucí mocí a agresivitou nacistického Německa rostla i ochota emigrantských skupin ne zcela stejného charakteru k společnému boji proti Hitlerovi. Dne 30. 1. 1937 vystoupila „Detsche Front gegen das Hitlersystem“ na veřejnost zvláštním společným prohlášením. Bylo vydáno francouzsky, německy, anglicky, česky, španělsky, dánsky a švédsky a rozesláno asi na tisíc míst významným osobnostem a časopisům, ilegální cestou i do Německa. Provolání podepsalo sedm organizací: SF, Volkssozialistische Bewegung Detschlands, Schwarzer Stahlhelm ze Švýcarska, zbytky hnutí mládeže z Ringbundische Jugend, Wandervogel und Pfadfinder, Bismarck-Bund, Scharnhorst-Bund, Hinderburg-Bund, Yorck-Bund, Adler und Falken, Jungnationale, Eidgenossen, dále Ring deutscher Jungkatholiken vedený z Holandska jezuitou Muckermannem a směr demokraticko-lidový vedený z Francie Imbuschem. Připojen byl též podpis Revolutionare Landvolkbewegung (zbytek zemědělské organizace, která původně patřila k národně socialistickému hnutí, ale od roku 1931 byla ve styku s opozičními organizacemi a na venkově s ní spolupracovala SF zejména ve Šlevik-Holštýně, Slezsku a Bavorsku).
Ve dnech 24. a 25. 6. 1937 se sešli zástupci nemarxistické protihitlerovské emigrace v Bratislavě, kteří tvořili již zmíněnou „Deutsche Front gegen das Hitlersystem“. Původně se měla jejich porada konat již v lednu 1937 v Praze, avšak indiskrecí pronikla zpráva o tom do Essener National-Zeitung a pražské Deutsche Presse. Proto byla tedy přeložena do Bratislavy a zmenšen její program, neboť někteří zástupci odmítli účast z obavy před sledováním. Za SF se zúčastnil O. Strasser a Grunov.
Z konspirativních důvodů se nescházeli pohromadě, ale chodili městem a okolím ve skupinkách po dvou až třech. Jednali hlavně o vytyčení ideového programu pro budoucí spolupráci. Chtěli vytvořit kolem Německa „pásmo duchovních center“ a opřít se přitom o katolické věřící jednotlivých zemí. Centra měla propagačně působit proti Hitlerovi, soustřeďovat aktivní síly emigrantů všech skupin, udržovat styk se sympatizujícím obyvatelstvem v Německu a připravit se pro případ pádu Hitlera na obsazení důležitých míst. Proti komunismu jako hnutí i proti jednotlivcům měli zásadně odmítavé stanovisko.
Účastníci porady odstranili hlavní ideové rozpory, které jim působily i organizační potíže. K neshodě došlo toliko mezi O. Strasserem a zástupci katolické církve. Při debatě o kulturním boji v Německu a o vyřazení katolické církve z veřejného života zastával O. Strasser stanovisko, že církve se nemají vměšovat do veřejného dění. Oba protikladné směry dovedl ke kompromisu Max Cahén. Ilegální práce měla být řízena společnou exekutivou „Deutscher Volksrat“, avšak její ustanovení bylo odloženo na červenec 1937.
O. Strasserovi se podařilo navázat spojení také s dr. Kurtem Hillerem, který dlouholetým spolupracovníkem časopisu „Die Weltbuhne“. V březnu 1933 byl zatčen a po propuštění odešel do Prahy, kde zůstal až do roku 1938. Byl pro frontu německých socialistů proti Hitlerovi. Jako jeden z mála žádal spolupráci lidové fronty a „Deutsche Front gegen das Hitler-system“, která byla složena z nekomunistických skupin.
Dne 30. 1. 1938 vydali K. Hiller a O. Strasser společné prohlášení k boji proti Hitlerovi. Společné prohlášení poukázalo na zločiny Hitlerovy diktatury uvnitř Německa a upozornilo na jeho válečné přípravy. V novém státě po pádu Hitlera měl být odstraněn kapitalismus a výsady šlechty, měřítkem výběru měla být charakterová a intelektuální hlediska. Židovská otázka neměla být řešena ani podle principu hitlerovského barbarství, ale zároveň ani podle norem starého liberalismu. Prohlášení zaručovalo svobodu církvím, avšak vylučovalo jejich zásahy do státních záležitostí. Autoři byli pro evropskou federaci, pro mír a pro mezikontinentální smlouvy. Stavěli se proti diktatuře zprava i zleva. Hlásili se k myšlence zespolečenštění výrobních, ale odmítali materialistickou formu socialismu.
V roce 1938 dostal O. Strasser příležitost oplatit ČSR alespoň zčásti služby, které mu poskytla v jeho asylu a při krytí jeho činnosti. V srpnu 1938 navštívil svou rodinu ve Švýcarsku, kde jej vyhledal jeden říšskoněmecký generál a ptal se, bude-li ČSR bojovat až německá armáda dostane rozkaz obsadit české pohraničí. V tom případě je prý Hitlera ochoten zatknout a se svými přáteli vysvětlit německému lidu, že jej uchránili od katastrofy světové války. O. Strasser generála ujistil, že zažil květnovou mobilizaci čs. armády, že ani president Beneš nespáchá politickou sebevraždu a že „Praha bude bojovat.“
Po návratu do Prahy Strasser vyhledal W. Jaksche, který s touto zprávou spěchal k ministru zahraničí dr, Kroftovi a žádal audienci u presidenta Beneše. Vrátil se s překvapující novinou, že Beneš byl již o tom informován. Za několik dní však přišel Mnichov. O. Strasser dostal neutrální pas na nové jméno a přestože platil všeobecný zákaz startu letadel, vzlétl neznámý čs. pilot 1. 10. 1938 s O. Strasserem a W. Jakschem a zatímco pod nimi vstupovaly německé armády do Čech, dopravil je přes Německo do Strassburku.
Přes veškeré úsilí i osobní oběti četných stoupenců SF nebyl nacistický režim její činností vážněji ohrožen. „Pražské“ období v letech 1933 až 1938 mělo zejména význam osobně pro O. Strassera. Svými styky se zahraničím a svou publikační činností získal četné známé a přátele, kteří mu později byli užiteční. S pomocí jejich přímluv o víza a pasy, s pomoci peněžitých podpor, ale i výnosů z vlastních spisů vydávaných v různých zemích, prchal dále z dosahu nacistů. Švýcarsko, Francie, Andorra, Španělsko, Portugalsko, Bermudy byly zastávkami na jeho cestě do Kanady.
Byl by se raději usadil v USA, avšak americké demokratické a antifašistické organizace to překazily. Strasserovo roztrpčení nad tímto postojem ještě vzrostlo po vstupu USA do války a zejména po přepadení SSSR nacisty. Neměl osobně rád Roosevelta a Churchilla. Nelíbila se mu silná jednotná fronta proti Německu. Viděl „heroickou statečnost německých vojáků a nekonečnou obětavost německého lidu“. Znovu rostl jeho nacionalismus a jeho osamocení. Když nemohl vnutit ostatním antihitlerovským organizacím svou koncepci (nespolupracovat s komunisty), vzdal se raději součinnosti s nimi. Nakonec psal tak nepřátelský proti SSSR - tehdejšímu spojenci Kanady ve válce proti Hitlerovi - že mu ministerstvo zahraničí hostitelské země zakázalo v roce 1943 veškerou veřejnou činnost.
Zdroj: Bohumil Černý - Schwarze Front v Československu (1966)
