„V mnoha před-moderních, tradičních společnostech poznává jedinec sám sebe a je poznáván druhými prostřednictvím své příslušnosti k různým skupinám. Jsem bratrem, bratrancem a vnukem, členem této domácnosti, obce, kmene. To nejsou vlastnosti, které by náležely lidským bytostem nahodile a které bychom mohli odstranit ve snaze odhalit „skutečné Já“. Jsou součástí naší podstaty, přinejmenším částečně a někdy i úplně vymezují naše závazky a povinnosti. Jedinec má vymezen konkrétní prostor ve spletitém souboru společenských vztahů; nemá-li tento prostor, není nikým nebo je v lepším případě cizincem či vyděděncem. Avšak vnímám-li sám sebe jako společenskou bytost, nemohu setrvávat v nehybné a neměnné poloze. To znamená, že se nacházím na určitém místě cesty, která směřuje ke konkrétnímu cíli; jít životem znamená postupovat - nebo nepostupovat - k danému cíli. Proto je naplněný a spokojený život úspěchem a smrt je okamžikem, kdy lze hodnotit, zda byl lidský život šťastný či nešťastný. Odtud staré řecké přísloví: „Nikoho nenazývej šťastným, dokud není mrtev.“
Alasdair MacIntyre - Ztráta ctnosti (1984)
