Svatý Václav, kníže žijící zhruba mezi lety 907 – 929 nebo 935 je patrně nejvýznamnějším českým svatým a také jedním z nejoblíbenějších a nejznámějších patronů českých zemí.
Jelikož je velmi významnou osobností i pro české nacionalisty, bude mu zde věnována série článků, pojednávajíce o jeho životě a odkazu, respektive svatováclavské tradici. V dnešních pro národ a Evropu těžkých dobách je třeba si připomínat minulost a hledat v ní poučení i povzbuzení – vždyť i legenda o blanických rytířích, kteří vedeni právě Svatým Václavem vyjedou z nitra hory až bude národu nejhůře, se zdá být paralelou pro hrdost a odhodlání uvnitř každého z nás…
„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.
Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,
zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.“
Život a smrt knížete Václava
Kníže Václav se narodil zřejmě v Praze okolo roku 907 jako prvorozený syn knížete Vratislava a jeho ženy Drahomíry. Prarodiči Václava byli první doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho manželka svatá Ludmila. Mladý kníže měl být údajně na svou dobu velmi vzdělaný, a to i na poměry tehdejších panovníků, z nichž velká část byla negramotná – oproti tomu Václav měl díky výuce od slovanských kněží Pavla a Učeně a své babičky Ludmily umět straslověnsky, latinsky a snad i řecky.
(Pozn.aut.: Na tomto místě je třeba zmínit, že většina historiků je nucena ohledně Svatého Václava čerpat především z legend a zkazek – snad jen s výjimkou jediného pramene, kterým je dílo saského kronikáře Widukinda z Corvey – a proto je zřejmě jeho obraz částečně zkreslený. Nicméně kromě trockistického historika Záviše Kalandry žádný historik nepopírá Václavovu historicitu.)
Když roku 921 umírá kníže Vratislav, je Václavovi pouhých třináct let a proto se poručnické vlády ujímá jeho matka Drahomíra. Václav sám začíná vládnout zřejmě roku 924 nebo 925. Pravděpodobně byl ženatý, nicméně o jeho ženě a případně dětech není nic známo – manželství bylo buďto bezdětné, nebo z něj vzešly pouze dcery.
Velmi zásadním pro Václavovu vládu byl jeho vztah ke zbytkům Východofranské Říše tj. zejména k vévodstvím Sasku a Bavorsku. Šlo o důsledek dění, které se neodehrávalo pouze bezprostředně za jeho vlády, ale o výsledek dlouhodobého vývoje ve středoevropské oblasti.
Zřejmě v roce 895 po smrti Svatopluka česká knížata odepřela poslušnost vládci Velké Moravy Mojmírovi II. a uznala lenní závislost na východofranské říši. Její místo později zabralo především Bavorsko a jeho vévoda Arnulf. Knížata Spytihněv I. a Vratislav I. spatřovali v bavorských vládcích oporu jednak proti velkomoravské říši, zadruhé především proti saským vévodům, kteří expandovali na východ a představovali pro Čechy významné nebezpečí. V roce 919 byl však východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského.
Václav zřejmě neměl v úmyslu rozšířit na Sasko přátelské vztahy, které ho pojily s Bavorskem. České knížectví se začalo pomalu osamostatňovat, což ovšem Jindřich ani Arnulf nehodlali akceptovat, a tak roku 929 vtrhla do Čech ze severu saská a z jihozápadu bavorská vojska. Vzhledem k tomu, že útok patrně nebyl očekáván, útočníci bez větších problémů pronikli až k Praze. Kníže Václav si nepřál, aby jeho země byla zplundrována. Proto se raději podrobil a podepsal mírovou smlouvu, jejímž výsledkem byl takzvaný „Tribut pacis“ – poplatek za mír. Neexistují žádné konkrétní soudobé prameny, které by uváděly formu poplatků a tak uváděných 500 hřiven stříbra a 120 volů každý rok je spíše literární smyšlenkou z pera Františka Palckého. Je třeba dodat, že podobné poplatky nebyly v té době něčím neobvyklým. Podstatě šlo o víceméně spojenectví, respektive jistý druh ochrany „slabšího“ za úplatu „silnějšímu“.
Sám Václav ovšem díky tomuto vztahu začal budovat svůj vliv, s nímž mohl upevnit pozici knížectví jak doma, tak i v zahraničí – k tomu bylo Jindřichovo uznání Václava coby důležitého politického partnera nezbytné. Václav mohl mimo jiné po upevnění vzájemného vztahu uspořádat církevní organizaci v českých zemích. Pro ostatek svatého Víta, který mu Jindřich daroval, nechal na Pražském hradě vystavět rotundu sv.Víta (dnešní Katedrála sv.Víta, Václava a Vojtěcha), čímž se stali duchovně blízkými.
Důležité jsou v souvislosti s Václavem i zázraky, které vedly k jeho blahořečení a svatořečení. Většina se měla odehrát až po jeho smrti, ale ke dvěma došlo údajně již za jeho života. Prvním je vidění rebelujícího knížete Radoslava z Kouřimi, který měl na Václavově čele v bitvě vidět zářící znamení kříže, a proto se mu vzdal.
Další zázrak se měl odehrát u královského dvora. Kníže Václav nedorazil včas na sněm knížat. Král se měl rozhněvat a přikázat, aby nikdo nevstal na Václavovu počest. Když však český kníže přišel, sám král vstal a s Václavem se pozdravil. Vysvětlil to tím, že nad Václavem viděl zlatý kříž a po jeho bocích anděly, kteří mu hrozili.
Smrt svatého Václava je poznamenána nejasnostmi. První se týče přímo data jeho vraždy. Prameny se shodují že k ní došlo 28.září, ale není úplně vyjasněné zda šlo o rok 929 nebo 935, i když dnešní historici dávají přednost pozdějšímu datu. Další rozpory se vedou o to, zda byl Václav zavražděn přímo svým bratrem či jeho družinou a z jakých důvodů. Jedním z možných důvodů byla jím prováděná christianizace českých zemí, případně se uvádí i nesouhlas s jeho „podrobením se“ výše zmiňovanému Jindřichu I.Ptáčníkovi či jeho politika po vojenském poražení některých jiných českých knížat, kdy Václav území poraženého neobsadil a spokojil se pouze s formální slibem závislosti (který zřejmě často nebyl v praxi dodržován).
Václavův bratr Boleslav si přál odstranit ostatní knížata vlády a pevně a centralizovaně ovládat celé Čechy.
Co ovšem všechny legendy uvádějí bez rozdílu je, že Václavovu úkladnou vraždu zosnoval právě jeho bratr Boleslav a došlo k ní na jeho panství ve Staré Boleslavi (kam měl Václav snad přijet oslavit narození Boleslavova syna) v pondělí 28.září před dveřmi kostela. Boleslav měl podle jedné (a patrně nejčastější) z verzí zastihnout svého bratra na cestě do kostela a tasit na něj meč. Václavovi se ovšem podařilo Boleslava odzbrojit, což viděli členové Boleslavovi družiny, knížete dostihli a před dveřmi kostela ho ubili…
Ostatky sv. Václava byly a jsou uloženy ve svatováclavské kapli (je součástí Katedrály sv.Víta, jejímuž vybudování položil sám Václav základ vystavěním rotundy sv.Víta) na Pražském hradě. Lebka je vystavována při slavnostních příležitostech a dle nařízení krále Karla IV. na ní má spočívat svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky svatému Václavovi věnoval. Václav je tak věčným knížetem české země a ostatní panovníci měli moc od něj de facto jen propůjčenou.
Jelikož je velmi významnou osobností i pro české nacionalisty, bude mu zde věnována série článků, pojednávajíce o jeho životě a odkazu, respektive svatováclavské tradici. V dnešních pro národ a Evropu těžkých dobách je třeba si připomínat minulost a hledat v ní poučení i povzbuzení – vždyť i legenda o blanických rytířích, kteří vedeni právě Svatým Václavem vyjedou z nitra hory až bude národu nejhůře, se zdá být paralelou pro hrdost a odhodlání uvnitř každého z nás…
„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.
Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,
zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.“
Život a smrt knížete Václava
Kníže Václav se narodil zřejmě v Praze okolo roku 907 jako prvorozený syn knížete Vratislava a jeho ženy Drahomíry. Prarodiči Václava byli první doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho manželka svatá Ludmila. Mladý kníže měl být údajně na svou dobu velmi vzdělaný, a to i na poměry tehdejších panovníků, z nichž velká část byla negramotná – oproti tomu Václav měl díky výuce od slovanských kněží Pavla a Učeně a své babičky Ludmily umět straslověnsky, latinsky a snad i řecky.
(Pozn.aut.: Na tomto místě je třeba zmínit, že většina historiků je nucena ohledně Svatého Václava čerpat především z legend a zkazek – snad jen s výjimkou jediného pramene, kterým je dílo saského kronikáře Widukinda z Corvey – a proto je zřejmě jeho obraz částečně zkreslený. Nicméně kromě trockistického historika Záviše Kalandry žádný historik nepopírá Václavovu historicitu.)
Když roku 921 umírá kníže Vratislav, je Václavovi pouhých třináct let a proto se poručnické vlády ujímá jeho matka Drahomíra. Václav sám začíná vládnout zřejmě roku 924 nebo 925. Pravděpodobně byl ženatý, nicméně o jeho ženě a případně dětech není nic známo – manželství bylo buďto bezdětné, nebo z něj vzešly pouze dcery.
Velmi zásadním pro Václavovu vládu byl jeho vztah ke zbytkům Východofranské Říše tj. zejména k vévodstvím Sasku a Bavorsku. Šlo o důsledek dění, které se neodehrávalo pouze bezprostředně za jeho vlády, ale o výsledek dlouhodobého vývoje ve středoevropské oblasti.
Zřejmě v roce 895 po smrti Svatopluka česká knížata odepřela poslušnost vládci Velké Moravy Mojmírovi II. a uznala lenní závislost na východofranské říši. Její místo později zabralo především Bavorsko a jeho vévoda Arnulf. Knížata Spytihněv I. a Vratislav I. spatřovali v bavorských vládcích oporu jednak proti velkomoravské říši, zadruhé především proti saským vévodům, kteří expandovali na východ a představovali pro Čechy významné nebezpečí. V roce 919 byl však východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského.
Václav zřejmě neměl v úmyslu rozšířit na Sasko přátelské vztahy, které ho pojily s Bavorskem. České knížectví se začalo pomalu osamostatňovat, což ovšem Jindřich ani Arnulf nehodlali akceptovat, a tak roku 929 vtrhla do Čech ze severu saská a z jihozápadu bavorská vojska. Vzhledem k tomu, že útok patrně nebyl očekáván, útočníci bez větších problémů pronikli až k Praze. Kníže Václav si nepřál, aby jeho země byla zplundrována. Proto se raději podrobil a podepsal mírovou smlouvu, jejímž výsledkem byl takzvaný „Tribut pacis“ – poplatek za mír. Neexistují žádné konkrétní soudobé prameny, které by uváděly formu poplatků a tak uváděných 500 hřiven stříbra a 120 volů každý rok je spíše literární smyšlenkou z pera Františka Palckého. Je třeba dodat, že podobné poplatky nebyly v té době něčím neobvyklým. Podstatě šlo o víceméně spojenectví, respektive jistý druh ochrany „slabšího“ za úplatu „silnějšímu“.
Sám Václav ovšem díky tomuto vztahu začal budovat svůj vliv, s nímž mohl upevnit pozici knížectví jak doma, tak i v zahraničí – k tomu bylo Jindřichovo uznání Václava coby důležitého politického partnera nezbytné. Václav mohl mimo jiné po upevnění vzájemného vztahu uspořádat církevní organizaci v českých zemích. Pro ostatek svatého Víta, který mu Jindřich daroval, nechal na Pražském hradě vystavět rotundu sv.Víta (dnešní Katedrála sv.Víta, Václava a Vojtěcha), čímž se stali duchovně blízkými.
Důležité jsou v souvislosti s Václavem i zázraky, které vedly k jeho blahořečení a svatořečení. Většina se měla odehrát až po jeho smrti, ale ke dvěma došlo údajně již za jeho života. Prvním je vidění rebelujícího knížete Radoslava z Kouřimi, který měl na Václavově čele v bitvě vidět zářící znamení kříže, a proto se mu vzdal.
Další zázrak se měl odehrát u královského dvora. Kníže Václav nedorazil včas na sněm knížat. Král se měl rozhněvat a přikázat, aby nikdo nevstal na Václavovu počest. Když však český kníže přišel, sám král vstal a s Václavem se pozdravil. Vysvětlil to tím, že nad Václavem viděl zlatý kříž a po jeho bocích anděly, kteří mu hrozili.
Smrt svatého Václava je poznamenána nejasnostmi. První se týče přímo data jeho vraždy. Prameny se shodují že k ní došlo 28.září, ale není úplně vyjasněné zda šlo o rok 929 nebo 935, i když dnešní historici dávají přednost pozdějšímu datu. Další rozpory se vedou o to, zda byl Václav zavražděn přímo svým bratrem či jeho družinou a z jakých důvodů. Jedním z možných důvodů byla jím prováděná christianizace českých zemí, případně se uvádí i nesouhlas s jeho „podrobením se“ výše zmiňovanému Jindřichu I.Ptáčníkovi či jeho politika po vojenském poražení některých jiných českých knížat, kdy Václav území poraženého neobsadil a spokojil se pouze s formální slibem závislosti (který zřejmě často nebyl v praxi dodržován).
Václavův bratr Boleslav si přál odstranit ostatní knížata vlády a pevně a centralizovaně ovládat celé Čechy.
Co ovšem všechny legendy uvádějí bez rozdílu je, že Václavovu úkladnou vraždu zosnoval právě jeho bratr Boleslav a došlo k ní na jeho panství ve Staré Boleslavi (kam měl Václav snad přijet oslavit narození Boleslavova syna) v pondělí 28.září před dveřmi kostela. Boleslav měl podle jedné (a patrně nejčastější) z verzí zastihnout svého bratra na cestě do kostela a tasit na něj meč. Václavovi se ovšem podařilo Boleslava odzbrojit, což viděli členové Boleslavovi družiny, knížete dostihli a před dveřmi kostela ho ubili…
Ostatky sv. Václava byly a jsou uloženy ve svatováclavské kapli (je součástí Katedrály sv.Víta, jejímuž vybudování položil sám Václav základ vystavěním rotundy sv.Víta) na Pražském hradě. Lebka je vystavována při slavnostních příležitostech a dle nařízení krále Karla IV. na ní má spočívat svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky svatému Václavovi věnoval. Václav je tak věčným knížetem české země a ostatní panovníci měli moc od něj de facto jen propůjčenou.
