Nový člověk je nositelem tradičních ctností a hodnot. Ale není tím starým člověkem, volajícím po „starých dobrých časech“ a jejich sociálních rovnicích, ale především člověkem překonávajícím a vzpouzejícím se úpadku „moderního světa“, volajícím po revoluční změně, po cestě vpřed. Překonávající modernu nalezením nepodléhajících hodnot, v rámci jejichž sebeutváření přidává k vlastnímu já nadhodnotu, ale přesto žijícím v 21. století a jeho možnostech. Oponuje tedy moderně i konzervativizmu zároveň.
Odmítá sociální aspekty pravicového konzervativizmu i levicového pokrokářství. Konzervativizmus popírá sociální spravedlnost v rámci národa a prosazuje staré buržoazní rovnice společnosti (Západ není v krizi, on sám je krizí!). Zatímco levicoví pokrokáři nastolují diktát rovnosti a globálního pseudohumanismu, oproštěného od skutečných živých organických společenství, jejich identit a solidarity.
Nový člověk není ani tradicionalistou, protože tradicionalisté se objevují, až když Tradice v životě zanikla, Nový člověk chce Tradici znovu žít svým archeofuturismem. Je člověkem zakořeněným - kořenem je pro něj odkaz jeho předků, on se musí stát vzrostlou korunou života. Bojuje tedy za odkaz svých předků, ale především za duchovní rozvoj společenství a cestu vpřed. Je to ten, který do společenství zapouští inspiraci, spirituálno a tím jej strhává k činu. Nový člověk je člověkem revolučním, živým, solidárním, vzpouzejícím se nespravedlnosti a „otevřené společnosti“ nebezpečným. Je člověkem uvědomujícím si svou identitu a dějinné poslání svého národa, jehož kolektivu je členem, což tvoří jeho samotný rozměr lidství. Je mu přesto vlastní specifický druh individualismu - individualismu v pozitivním smyslu, který je aktem obětování se a bojem za svobodu a sociální spravedlnost národního celku, jež je pro něj přirozeným a do nějž se rodí. Nový člověk bojuje proti všemu, co moderní svět stvořil a chce se stát stavebním kamenem budoucnosti a apoštolem ideálů, za které bojuje. Je aristokratem ducha vymykajícím se a opovrhujícím liberální modernitou.
Nový člověk není pojmem statickým, ale v plné své podstatě dynamickým. Svými činy posouvá organické společenství kupředu - člověk stejně, jako národ se má a musí vyvíjet, ale zároveň musí zůstat tím, čím ve skutečnosti je. K tomu je klíčem archeofuturismus – vše minulé podmiňuje vše budoucí. Nový člověk je tedy nositelem a strážcem těchto hodnot v budoucnosti národa. Je člověkem nepodléhajícím nostalgii a sentimentu, volajícím po „starých dobrých časech“. Přesto člověkem ctícím veliké historické činy národa a jeho hrdinů, avšak člověkem žijícím budoucností a nepodléhající hodnoty aplikujícím v budoucí době za předpokladu všech jejích možností.
Je člověkem nevracejícím se zpět, ale postupujícím dopředu. Je člověkem faustovským a antickým zároveň. Nový člověk jako objekt v době „moderního světa“ neexistuje, nýbrž musí být naším samotným jednáním v každé nové dějinné situaci znovu objeven. Nový člověk je revolucionářem a aristokratem zítřka. Nový člověk v sobě opět probudí vůli k moci. Nový člověk je ten, kdo spoluutváří svůj nevyhnutelný osud. Nový člověk je ten, pro nějž se dějiny nikdy nezastaví.
Je člověkem nevracejícím se zpět, ale postupujícím dopředu. Je člověkem faustovským a antickým zároveň. Nový člověk jako objekt v době „moderního světa“ neexistuje, nýbrž musí být naším samotným jednáním v každé nové dějinné situaci znovu objeven. Nový člověk je revolucionářem a aristokratem zítřka. Nový člověk v sobě opět probudí vůli k moci. Nový člověk je ten, kdo spoluutváří svůj nevyhnutelný osud. Nový člověk je ten, pro nějž se dějiny nikdy nezastaví.
