Současný finanční imperialismus kapitalismu učinil evropské státy a jejich „finanční bohatství“ závislé na globálním trhu - na jeho spekulaci a mimoekonomických zásazích. Státy se staly závislé na penězích, které nejsou podloženy ničím, co je skutečné a jejich. Úrokový vír zotročil finanční otázku ekonomiky států. Transformace a všudypřítomné prorůstání globálního kapitalismu znamená pro státy a národy jen jedno - vítězství peněz a jejich politické (zlo)vůle.
Vítězství globálních peněz kapitalismu, tak v praxi znamená závislost země na zahraničním vlivu. To sebou ruku v ruce nese také zotročení v podobě politického vlivu kapitalismu a finančních kruhů, které tvoří měnu. Finanční otázka tedy znamená v současnosti zejména podíl na moci. Vnucená globální politika peněz přivedla hospodářství do začarovaného kruhu výroby - kapitálová výroba vyrábí pouze pro své zisky. Tento proces byl aplikován na celá společenství lidí. V praxi se výroba, jež se orientuje primárně pouze pro zisk, stala univerzem - systému kapitalismu se podřizují samotné základy lidské existence. Důsledkem jeho zběsilé produktivity, s primárním cílem zisku, se stalo nezodpovědné využívání půdy a ničení životního prostředí.
Kapitalismus je tedy systémem, v němž se zboží a služby, včetně nejzákladnějších životních potřeb, produkují pro směnu se ziskem a kde se jako zboží na trhu prodává i pracovní síla a kde jsou všichni závislí na trhu. Tento systém tržní závislosti pro národ a jeho společenství znamená, že základními pravidly života je finanční konkurence a maximalizace zisku. Základním prvkem hospodářství národů se stala tedy pouze otázka financí a jejich neukojeného zisku. Když finance nedostačují, tak k přežití kapitalistického hospodářství pomůže pouze lichva úroku. A, že kapitalismus ukázal svoji nestabilitu, tak půjčka a úroková lichva, stala se realitou všedních dnů pro masy. Žádná “nahodilá“ krize, nezaměstnanost, útlak a korupce neexistují, současná ekonomická recese a úpadek jsou přirozenou součástí kapitalismu, pevně spjaty s jeho strukturou. Úrok tak svázal celá národní hospodářství a to co je ve své podstatě základem a podstatou hospodářství - tím je práce. Práce je potlačena vítězstvím peněz. Práce se tedy stala uspokojením pro kapitalistický trh, čímž se odpoutala od své podstaty, kterou je zajištění prostředků pro národ. Kapitalismus uzavřel práci a jejího produkovatele (zaměstnance), do produkce kapitálu a jeho vlastní expanze s neukojitelnou potřebou prodávat. A to vše proto, že kapitalismus je ve své nejčistší podobě útlakem a diktaturou nad národy.
Jednou z alternativ, dnes znějící možná utopicky, vyhraňující se kapitalismu a jeho globálnímu finančnictví a lichvě, je osvobodit se od jeho peněz. Předpokladem k tomu je oprostit se od kapitalistického principu peněz, které se stávají, jak jsme si ukázali, pánem práce a národa. Je potřeba z peněz učinit opět pouze hospodářský prostředek, který je podřízen práci a skutečným cílům lidského konání v rámci národa. Tou alternativou je tzv. pracovní měna. Pracovní měna ve svém důsledku nejen přináší oproštění se od diktátu peněz (které se opět stávají pouze hospodářským prostředkem), ale také zároveň osvobozuje národní politiku od vítězství peněz a finančních kruhů. Tato měna je ve své podstatě tzv. měnou národní, neboť měnu národa činí nezávislou na zahraničních vlivech. Současně je i sociální, protože svým zničením „vítězství peněz“ zbavuje omezení, jímž úrok pro národ je. Peníze se tak stávají tím jediným, čím mohou ze své podstaty být - požadavkem k národní produkci. Peníze se tak „odhmotní“ a zbaví svého neukojitelného materialismu a budou „obohaceny“ společným pracovním úsilím národa, v němž se výkon spojuje s přežitím. Peníze nejsou nic stálého v dnešním finančním světě. Krytím měny prací národního hospodářství se můžou stát penězi se stálou a objektivní hodnotou, která se odvíjí od úspěšnosti a vůle. Práce se tedy může přirozeně rozvíjet, bez následků úrokové brzdy na základě, že národ sám svou prací tvoří peníze.
Peníze jsou kryty národní produkcí. To znamená, že obíhající množství peněz musí odpovídat množství výroby, která je k dispozici. Rovnováha mezi penězi a produkcí je nejzákladnější zásadou tzv. pracovní měny a jejím krytím peněz. K fungování pracovní měny patří také stabilita mezd a cen. Mzdy smějí stoupat pouze v souladu se zvýšením výkonu, které bude budovat společné národní hospodářství, přičemž ceny mohou v souladu se zvýšením výkonu klesat. Což povede k produkci ne kvůli penězům ani k obohacení jedinců, ale k zajištění potřeb, které si národ a jeho hospodářská politika dají za cíl. Tzv. pracovní měnou se také zvýší sociální produkt, jehož významným produktem bude nezpochybnitelné právo na práci. Pracovní měna otevře národu všechny hospodářské zdroje jeho země, které již nebudou drancovány nadvýrobou a ziskem, ale obhospodařeny v rovnováze pouze s potřebami národa. Výsledkem je tedy vítězství práce, jež sama bude ovládat kapitál, který bude využit k prosazení politiky národa a jeho hospodářství.
Prostředkem k této alternativě, která si klade za cíl poražení a nahrazení systému kapitalismu, je revoluční samosprávná socializace a plná nacionalizace výroby a peněz. Práci musí být dán skutečný rozměr - tím jsou její plody, ne směna cílená primárně na zisk, která vede k utlačování a potlačování schopností národa. Vítězství práce bude znamenat právo na práci - počítá pouze s těmi, kteří před prací neutíkají a dají jí skutečný smysl - ten národní. Bezpracný příjem v národním státě neexistuje, ten se stal puncem kapitalistických vlastníků a vykořisťovatelů. Národní ekonomiky a hospodářství musejí být postaveny na naší práci, ne na úrokových půjčkách mezinárodní banky. Kapitalistická ekonomika může existovat pouze v „tržní společnosti“, která je společností, kde místo ekonomiky ukotvené ve společenských vztazích, jsou společenské vztahy ukotveny v ekonomice. Tam, kde zvítězí práce a přirozené lidské hodnoty, kapitalismus mizí. Jsme lidé, zaměstnanci a národ. Nejsme otroci kapitalistické třídy utlačitelů!
