Z levicových zdrojů se můžeme velmi často dočíst, jak nacionalistická scéna a její případné možnosti a úspěchy jsou ohraničeny tematickou otázkou. Z části pravdivá se tato kritika jeví v porovnání návštěvnosti např. proticikánských demonstrací s akcemi proti kapitalismu či akcemi ve významné svátky. Jak jsou na tom naši protivníci?
1. Máj 2012 ukázal, že velmi bídně. Po 4 roky si užívali muziky a zábavy na Císařském ostrově a chlácholili se tisícovkami návštěvníků, které považovali samozřejmě za návštěvníky své politické akce a vůbec se nezabývali tím, kolik z nich se na místě ocitlo kvůli muzice či kamarádům.
Letošek byl tak pro ultralevicovou scénu přelomový ve dvou věcech. Za prvé, rozhodli se opustit zaběhnutý koncept koncertu v tento den a vyjít do ulic. Za druhé, nesoustředili se na své nosné téma a lákadlo, boj proti fašismu, ale vytáhli z rukávu eso antikapitalismu. A jak to dopadlo? Neslavně. Necelé 4 stovky účastníků jsou po dvouměsíční kampani, mobilizačních koncertech a videích či výlepech, opravdu chabý výsledek. Ukázalo se jediné, tak jako nacionalistická scéna má své limity, má ty svoje i scéna anarchistická a antifašistická.
Soudruzi se z propadáku nejspíše poučí a podobné kousky raději zkoušet nebudou. Příští rok patrně vsadí opět raději na zábavu nebo na osvědčenou konfrontační akci, protože letošní pokus o návrat do ulic se zlatým písmem do jejich kronik rozhodně nezapíše. Přeci jen, komu více by měl současný systém vyhovovat, než zlobivým dětem kapitalistů, kteří s příslibem beztrestnosti "hrdině" bojují s teleskopickými obušky a v dostatečné přesile proti veřejným nepřátelům.
